Hlavní obsah
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka, loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo

Sloupek Apoleny Rychlíkové: A najednou hoří

„Kdy se konečně dostaneme na Západ?“ povzdechne si co chvíli smutný středopravý liberál při pohledu na českou společnost. V jeho plánech a snech jsme tam přece dávno měli být! Ale nejsme. „Pořád se neumíme vyrovnat s temnou komunistickou minulostí,“ dodá napůl sebezpytně, napůl opovržlivě vůči svým spoluobčanům – a najednou mu to všechno dává smysl.

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka, loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo
Sloupek Apoleny Rychlíkové: A najednou hoří

Příběhy o tom, jak Česko jednou dožene západní demokracie, slýchávám celý život. Jako zástupkyně generace „nezatížené komunismem“ se jim s postupujícími léty směju čím dál cyničtěji. Polarizované společnosti jsou všude kolem, jenom na Východě se pořád vymlouváme na komunismus. Je to totiž mnohem jednodušší než kriticky analyzovat pozdní kapitalismus a přiznat si, že za současnými problémy stojí i ten náš slavný „zápaďácký“ narativ, který nebyl ve skutečnosti ničím jiným než snaživou performancí kýženého společenského statusu. V něm se stud za sebe sama mísí s pokáním a vymezováním zároveň. Měli jsme tu komunismus a stydíme se za to. Měli jsme tu komunismus, ale napravíme to. Měli jsme tu komunismus – a část společnosti nám to hezké pořád nějak kazí.

Existuje jen málo příběhů, které by v sobě obsahovaly tak viditelné zvolání nejsme jako oni jako bažení tzv. Východu po tzv. Západě. Ach, my chudáčci, zaostalí Východoevropané, jejichž nedostatečná touha po svobodě a demokracii jako by byla vepsaná přímo do naší DNA. Co na tom, že jsme si svou identitu ani nevytvořili sami, vznikla totiž zvenčí: jako paternalistické pokynutí Západu, že až se dostatečně poučíme, vezme nás snad jednou do party. My jsme tuto výzvu dobrovolně přijali a po tři desetiletí usilovně negovali sami sebe. Nevyšlo to. A najednou hoří.

„Kde se stala chyba?“ znějí dnes zděšené hlasy našich elit, které se už skoro cítily součástí lepšího světa. A jejich volání je tolik podobné tomu, co vychází i z jiných zemí. Žluté vesty, brexit, Trump, AfD, Orbán, radikalizace společnosti, štěpení sociálních vrstev, úsvit pravicového ultrakonzervatismu, volání po národních politikách, vztek, rozhořčení, konflikt nebo nenávist. Tváří v tvář ohrožené liberální demokracii by možná stálo za to dojít k úlevnému poznání: Žádný vysněný Západ neexistuje. Jsou jen naše představy o něm. Skoncujme s nimi a s alibistickou teorií postkomunismu taky, v kontextu globální povahy lokálních problémů nedává svalování viny na „čtyřicet let temna“ absolutně žádný smysl. S třicet a více let vzdálenou minulostí se už nemá smysl snažit vyrovnávat. S probíhajícími krizemi ano. Třeba proto, že na schopnosti jim čelit záleží celá naše budoucnost.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků