Hlavní obsah
Petr Pithart Foto: Milan Malíček, Právo

Senátor a jeho Senát. Esej Jiřího Přibáně k osmdesátinám Petra Pitharta

Senatores boni viri, senatus autem mala bestia. Do češtiny by se tato lidová moudrost antického Říma, kterou nám zprostředkoval Cicero, dala přeložit asi takto: Senátoři jsou dobří lidé, ale senát je zlé zvíře.

Petr Pithart Foto: Milan Malíček, Právo
Senátor a jeho Senát. Esej Jiřího Přibáně k osmdesátinám Petra Pitharta

Této větě, kterou by dnes člověk očekával nejspíš z úst Tomia Okamury, Miloše Zemana nebo někoho z rodiny Klausových, bychom měli věnovat zvláštní pozornost, protože zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Zároveň ji musíme v současné době číst pod tíhou dějin, které nás od někdejší římské politiky v mnohém oddělují, ale v řadě věcí nás s ní i spojují. Ono římské dědictví navíc bezprostředně souvisí také s nejmladšími dějinami naší země a těmi, kdo je spoluutvářeli, jako byl například Petr Pithart, který se v těchto dnech dožívá osmdesáti let. Právě díky jeho úsilí dnes můžeme tu prastarou větu otočit: Senát je dobrý, i kdyby v něm sedělo několik zlých zvířat.

Revoluční události si žádají charismatické osobnosti s vůdcovskými schopnostmi. Díky nim se společnost i v čase absolutní nejistoty cítí ujištěna, že se z momentálního chaosu zrodí nový řád a že ideály, kvůli kterým lidé vyšli do ulic, se prosadí v jejich každodenních životech. V okamžiku politického zlomu převládá charisma, ale s tím, jak se vytvářejí nové poměry, se namísto charismatu prosazuje moc institucí a autorita, kterou jim v moderní době může dát jen ústava.

Paradox revoluce tak spočívá v tom, že silný lid a jeho vůdci prosazují „budování státu“, který je bude napříště svazovat zákony, ale současně jim jejich prostřednictvím poskytne větší moc, než jakou by jim kdy mohl dát revoluční hlas ulic a náměstí politické obce. Revoluční síla se transformuje a násobí ve státní moci.

Jak napsal Friedrich Nietzsche, stát je nejstudenější ze všech studených příšer, které se z tlamy dere lež, podle níž Já, stát, jsem lid. Moderní stát je chladné monstrum, v němž každý politický zápas nakonec musí zůstat uzavřen v železné kleci nestranné legality a neosobní byrokracie. Stranický boj zuří, vnitrostranické kliky proti sobě kují pikle, vláda se pře s opozicí a společnost může stíhat jedna krize za druhou, ale tyto zápasy nakonec vždy zchladí obecný zájem reprezentovaný státem a jeho zákony.

Ani demokracie se nicméně neobejdou bez charismatických politiků, přestože historicky vznikly z odporu zástupů chudých občanů tvořících demos proti vládě menšiny bohatých oligoi. Paradox demokracie tak pro změnu spočívá v tom, že ideál vlády celého lidu je současně nezpochybnitelný i nerealizovatelný, protože vždycky vládne nakonec jeden zvolený vůdce nebo vybraná skupina lidí. Většinovou vůli lidové vlády může naplnit jen její vládnoucí menšina.

Obraz Tomáše Císařovského k osmdesátinám Petra Pitharta, exkluzivně pro Salon

Demokracie není absolutní vláda lidu, ale relativní vláda jeho zástupců, proti které bude vždy stát opozice. I každý tyran bude vždy tvrdit, že vládne v zájmu a jménem celého lidu. Mezi demokracií a tyranií, jak dobře věděl i viděl již Platón, existuje jen velmi tenká dělicí čára.

Zatímco v řeckých demokraciích si mysleli, že obranou proti tyranům je absolutní hlas lidu, i když ten ve skutečnosti znamenal ostrakizaci jakéhokoli spoluobčana prohlášeného veřejným shromážděním za „nepřítele lidu“, Římané od začátku budovali vlastní obec a později stát jako republiku, v níž vládne právo a kde je každá moc vyvážena mocí jinou. Politici tak měli moc, na jejímž státním vrcholu bylo imperium, ale i oni se museli podřídit auctoritas zákonů a práva.

Římané byli ve srovnání s Řeky druhořadí filosofové i umělci, ale v umění politickém a právnickém byli mnohem dovednější. Také proto se dodnes studenti učí základy římského práva a moderní zastupitelské demokracie se utvářely podle vzoru římské republikánské vlády, která až do nástupu císařství úspěšně vyvažovala jednotlivé moci i zájmy patricijské oligarchie a plebejského lidu. Také proto se někdejší římská republika stala přímým zdrojem inspirace pro moderní republikanismus ve Francii i v USA, byť se tento zdroj od současných představ o demokracii v mnohém liší.

I pro dnešní stoupence ústavně omezené a demokraticky reprezentativní vlády však zůstává v platnosti výrok lorda Actona, britského historika, politika a vnuka ministerského předsedy stejného příjmení, k němuž byly dějiny myšlení obzvlášť kruté, protože jeho dílo je vesměs zapomenuté a zredukované do slavného bonmotu Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Ten přitom pochází z Actonova soukromého dopisu, v němž je následující věta mnohem důležitější, protože skrývá důvod této ostražitosti vůči každé politické moci; pisatel v ní praví: Význační muži jsou téměř bez výjimky zlí lidé.

Budování českého státu

Zlo dřímající v každém charismatu spočívá v jeho nepředvídatelnosti, nahodilosti a absolutní rozpínavosti, která zamlžuje realitu, podmaňuje si vše a nesnese žádné omezení. Co je výjimečné, o tom se neargumentuje, protože se to rozumí samo sebou. Lord Acton proto obrací antické rčení, když tvrdí, že ve skutečnosti se zlé zvíře skrývá především v těch politicích, jež vedou vůdcovské touhy, a proto je třeba zabránit tomu, aby rozsápali svými vlčími tesáky naše občanská práva a svobody, i kdyby se sebevíc přetvařovali a převlékali za Karkulčiny babičky.

Po roce 1989 bylo zajímavé sledovat, jak u nás revoluční charisma zevšedňovalo a jeho síla se postupně přelévala do transformace společnosti, politiky i ústavního státu a jeho institucí.

Srážka paradoxů revoluce a demokratické vlády vedla k rozpadu federace, která byla sice již od roku 1968 na papíře značně decentralizovaná, takže se právně jednalo o konfederativní uspořádání, ale fakticky pak dvě desetiletí vládla jedna strana, a ne federální a republikové parlamenty a vlády.

Představy o „autentické federaci“, jak je v roce 1991 popsal tehdejší prezident Václav Havel v Letním přemítání, se tváří v tvář zlým úmyslům význačných mužů politiky začaly rychle rozplývat. Marný se ukázal i pokus předsedy české vlády Petra Pitharta na poslední chvíli přebudovat podminovaný společný dům na „dvojdomek“, takže politika dobrých úmyslů definitivně prohrála a na konci roku 1992 došlo k ústavní demolici československé federace.

Jednání Václava Klause a Vladimíra Mečiara ve filmu Ať si jdou z cyklu České století (režie: Robert Sedláček, 2014)

Foto: Česká televize

V druhé polovině roku 1992 proto čeští i slovenští politici museli urychleně řešit situaci, kdy se jim pod rukama proměňovala moc, která se stále rychleji vypařovala na federální úrovni, ale o to víc to vřelo v rámci obou republik směřujících k samostatnosti. Jak však tuto prchavou a nestálou mocenskou konstelaci ovlivněnou charismatem tehdejších vůdců přeměnit na auctoritas nového ústavního pořádku?

Zatímco Slovensko spěchalo a již v červenci roku 1992 přijalo deklaraci svrchovanosti a na začátku září i novou ústavu, v českých zemích stále převládalo nepochopení a rozčarování z celé ústavní krize směřující k rozpadu státu, který byl české populaci vždy vlastní, a proto ho považovala za samozřejmost. Příprava nové ústavy samostatného českého státu vázla a ještě na podzim se někteří politici vyjadřovali v tom smyslu, že rodící se nezávislý stát novou ústavu de facto nepotřebuje a může bezprostředně navázat na existující ústavní pořádek.

Tyto hlasy, které prosazovaly cestu silné ústavní kontinuity, jakou se v tom čase vydalo například Maďarsko, ale do značné míry i osamostatňující se Slovensko, naštěstí zůstaly nevyslyšeny a v polovině prosince byla slavnostně přijata nová ústava pro vznikající samostatnou Českou republiku. Působila divným dojmem a její kritici si hned pospíšili s odsudkem, že do zdejších ústavních tradic zavádí americké prvky, což nebude fungovat a jen to dál prohloubí politickou nestabilitu.

Petr Pithart u setkání Václava Klause a Vladimíra Mečiara, únor 1991

Foto: Stanislav Peška, ČTK

Dvoukomorový parlament se Senátem jako horní komorou pro desetimilionovou zemi, která je unitárním státem? Kdo to kdy viděl?! Schvalování ústavních soudců pouze touto horní komorou? Proč kopírovat USA, vždyť všude v okolních evropských zemích si nad obsazením této navýsost politické instituce podržely kontrolu poslanci, z jejichž vůle a důvěry vzešly i vlády?

S odstupem času se ukázal hluboký omyl těchto kritiků, protože právě toto doplnění tradice českého parlamentarismu americkým systémem ústavních brzd a rovnováh zajistilo našemu ústavnímu systému ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi vyšší míru stability. Jestliže kdysi James Madison v desátém z Listů federalistů varoval před vládou, která by nerespektovala právo a prosazovala hrubou silou zájmy většiny, potom můžeme říct, že dnešní česká ústava má stabilní instituce, především Senát a Ústavní soud, které tuto hrubou sílu dokážou (zatím) držet na uzdě.

Otec zakladatel

V České republice je založení a budování Senátu neodmyslitelně spojeno s osobností Petra Pitharta, který bezesporu patřil mezi nejvýraznější postavy sametové revoluce, ale od samého počátku bylo patrné, že není ztělesněním onoho Actonova zlého muže.

Neměl možná tolik charismatu jako někteří jiní, ale o to větší důvěru budil svou umírněností a intelektuální autoritou, takže se v polistopadové politice nakonec prosadil právě v instituci, která byla jeho temperamentu nejbližší.

Totéž ovšem platí i naopak, protože kdyby se historicky prvním předsedou Senátu stal někdo jiný, určitě by se tato instituce vyvíjela odlišně a dnes by měla jinou moc a autoritu v české politice a společnosti. Jestliže platí poučka sociální antropologie, že lidské instituce mají svůj hlas, potom dnešní Senát jednoznačně promlouvá právě hlasem svého zakladatele Petra Pitharta a svou autoritu stále odvozuje od jeho uvážlivého, ale o to pevnějšího politického stylu.

Jsme zde tedy svědky dalšího paradoxu, kdy politik vloží veškerou svou osobní sílu a charisma do vybudování instituce, která díky tomu postupně získá natolik silnou autoritu, že dnes dokáže usměrnit a omezit vůli každého politika, který by si ji chtěl svým charismatem podmanit. A co víc, i z exhibicionisty nevidícího si často do úst, jakým byl Jaroslav Kubera, dokázal Senát vytvořit státnicky vystupující osobu.

Petr Pithart je sice vzděláním právník a jeho intelektuálním zájmem je historie, ale duší je bytostný politik. I proto si byl od samého počátku jako málokdo vědom, jakou ústavní sílu v sobě Senát skrývá, ale také proti jak mohutným destruktivním silám politiků se zlými úmysly, ovšem ve své době nemalou popularitou a charismatem, bude muset obhajovat holou existenci této životně důležité instituce. Zárodky dnešní autoritářské politiky totiž můžeme jasně spatřit již v útocích na existenci Senátu ještě před jeho vznikem, čímž se podařilo do genetického kódu této instituce vložit i společenské pochyby o jejím smyslu. Dnes jsme tak svědky toho, že Senát má sice stále malou volební podporu veřejnosti, přitom však velkou politickou autoritu.

Zatímco někdejší římský senát byl ztělesněním oligarchických zájmů a stále více se během politického úpadku stával symbolem zkorumpované republikánské vlády, proti níž se postavil charismatický Julius Caesar jako miláček a vůdce lidu, dnešní český Senát funguje zpravidla jako pojistka proti vůdcovské tyranii většiny i intrikám oligarchických menšin.

Ti, kdo dnes útočí na ústavní demokracii a parlamentní republiku, postupují podle železného zákona autoritářství, který přikazuje začít útokem na zkorumpovanost vlády a neschopnost parlamentu. Přitom nejde o to, do jaké míry je taková kritika opodstatněná. Důležitější je, že se k ní okamžitě váže obecnější úvaha o krizi reprezentativní demokracie, ve které se zpochybní i sama schopnost parlamentu politicky reprezentovat společnost a její obecné zájmy. Proti parlamentní demokracii se nakonec postaví vláda pevné ruky vůdce, který hlas lidu a jeho vůli nereprezentuje, ale přímo ztělesňuje, takže se nemusí zdržovat rokováním a vyjednáváním v demokraticky zvolených orgánech, kde zasedá vláda, ale i opozice.

Ke zrození autoritářské vlády však dnes nedochází vojenskými puči, ke státnímu převratu lze dobře využít i svobodné volby. Lid zvolí autoritářské vůdce, kteří začnou okamžitě demontovat veškeré instituce stojící jim v cestě k absolutní moci.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Proč se Česká republika zatím vyhnula této cestě od autoritářství k demokracii a zpět, která postihla Maďarsko nebo Polsko a po které kráčí i další postkomunistické země, byť ne tak rychle a s takovým lomozem? Vždyť i u nás existují podobná rizika a síly, kterým by taková politická regrese velmi vyhovovala.

Odvažuji se tvrdit, že je to především díky ústavním institucím, jaké naše země vybudovala za posledních třicet let, a jejich duchu, který jim vtělili jejich zakladatelé a který zavazuje i ty, kdo budou v těchto institucích v budoucnosti zastávat rozhodující funkce. Senát je v této souvislosti příkladem nejzářnějším a jeho zakládající předseda Petr Pithart je v něm stále svým duchem přítomen, i když se již před časem odebral na politický odpočinek.

Život Petra Pitharta v sobě koncentruje společenské zlomy, osudové zvraty a politické převraty se všemi jejich nadějemi a zmary i hlubokými nespravedlnostmi, jaké zažila tato země za posledních osmdesát let. Vždy se pohyboval v politice: v roli mladého univerzitního učitele, později jako disident a po roce 1989 v nejvyšších ústavních funkcích. Jako kterýkoli jiný politik má i Petr Pithart zcela jistě své kritiky a odpůrce, ale ani ti nemohou nijak zpochybnit jeho společenskou autoritu nebo tvrdit, že by se někdy zachoval jako zlý člověk. O kolik šťastnější by byla tato země, kdyby se totéž dalo říct o více politicích jeho generace a doby!

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků