Hlavní obsah
Britský premiér Boris Johnson Foto: PA/Dominic Lipinski, ČTK

Sbohem, Evropo?! Esej Jiřího Přibáně o pobrexitové Británii

Když před dvěma tisíci lety sepisoval stoický filosof Strabón pro vojevůdce, úředníky a obchodníky Geografiku, umístil v ní Evropu na sever od Řecka na území tehdejší Thrákie. Evropa tedy nebyla kolébkou civilizace, jejímž pupíkem by byly Athény nebo Řím, ale vzdálená periferie oddělená od těchto politických center horami a podléhající jejich imperiálním zájmům a vlivu.

Britský premiér Boris Johnson Foto: PA/Dominic Lipinski, ČTK
Sbohem, Evropo?! Esej Jiřího Přibáně o pobrexitové Británii

Teprve ve středověku se v kronikách objevil termín Evropa jako místo označující impérium Karla Velikého a Evropané jako jeho obyvatelé bránící kontinent před invazí muslimských vojsk. V ten okamžik se Evropa posunula na mapách i v myslích a představách tehdejšího světa. Z periferie se stalo centrum a z toho, co kdysi impérium rozkládalo a ohrožovalo zvnějšku, základní stavební kámen nových evropských říší a pramen identity jejich národů.

Británie a svět tam venku

Evropa tedy původně označovala nedůležité místo na mapě antického světa plné bezvýznamných politických šarvátek a mocenských bojů, které lze využít pro mnohem velkolepější plány daleko přesahující její území. Tento imperiální pohled má svou obdobu také v představách moderní Británie o jejím vlastním civilizačním poslání i o roli evropského kontinentu v něm. Namísto eurocentrického pohledu, ve kterém vyspělá civilizace pochází z kontinentu, za jehož hranicemi žijí zaostalí barbaři, se v britských představách samotný kontinent a jeho obyvatelé často stávají nebezpečnými protivníky a nepřáteli, proti nimž je třeba vlastní zemi bránit.

V uplynulých třech letech všichni hledali nejrozmanitější vysvětlení brexitu, který hluboce zasáhl a ještě zasáhne Spojené království i Evropskou unii. Britskou výstupní cestu z EU lemuje bezpočet úvah a více či méně přesných popisů příčin a důsledků. Přičemž jen naivní pozorovatel si o ní může myslet, že by se stále ještě dala jednoduše zastavit a zvrátit dalším referendem, parlamentním hlasováním, aktivistickým soudním rozhodnutím nebo nějakým jiným zásahem. Stoupence brexitu dnes paradoxně nejvíc děsí představa vystoupení bez dohody a stoupenci setrvání Británie v Unii se zase hrozí druhého referenda, které by jen prohloubilo příkop mezi oběma tábory, zcela rozložilo poslední zbytky důvěry mezi politickou třídou a běžnými občany, a tím ještě víc pohnojilo již tak velmi živnou půdu pro politický populismus napravo i nalevo.

Od brexitového referenda z června 2016 se změnila nepsaná ústava země, protože parlament začal radikálně zasahovat do výkonné politiky a doposud zdrženlivé soudy začaly rozhodovat razantním způsobem i v politických otázkách. Navíc se zvýšilo riziko rozpadu Spojeného království. Nezměnily se ovšem příčiny a důvody hlubokého rozkolu v tom, jak společnost vnímá samu sebe i vztahy ke svému okolí.

Zatímco stoupenci brexitu počítají ekonomické a politické náklady a zjišťují, jak se pod tíhou celého procesu proměnilo společenské pojivo v jejich zemi, proevropská část veřejnosti k vlastní hrůze objevila, jak hluboce jsou i v ní samé zakořeněny snobismus a xenofobie, proti níž tak často a ráda mobilizuje veřejnost – když jsou ti, kdo hlasovali pro brexit a stále ho chtějí, mnohdy označováni jen jako nevzdělaní, hloupí, bigotní a všeobecně zaostalí pitomci, kteří nic nepochopili a se kterými se musí bohužel žít v jedné zemi. Společnost je opět rozdělená, tentokrát ne majetkem, ale morálními hodnotami a soudy.

Jiří David: Sbohem, Evropo?!, říjen 2019, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří David

Na licoměrnost morálně povýšených odpůrců brexitu nedávno přesně poukázala jedna socioložka poznámkou, že stoupenci Unie vedli kampaň pod heslem, že vystoupením z EU by se situace Británie zhoršila, aniž pochopili, že pro miliony jejich spoluobčanů je situace už dnes natolik špatná, že je nějaký strašák zhoršení životní úrovně neodradí od potřeby využít referendum jako protestní hlas proti stávajícímu stavu a všem, kdo za něj nesou politickou a společenskou odpovědnost.

Všechny tyto úvahy jsou sice důležité a mají své místo na společenské mapě pobrexitové Británie, příčiny jejího odchodu lze jistě hledat v ekonomice, politice i dějinách, ale abychom pochopili složitost a vnitřní protiklady celého tohoto geopolitického pohybu, je třeba obrátit pozornost k sociálním představám Británie o sobě samé i o tom, co se nachází v jejím okolí a tvoří její vnějšek. Jinými slovy, abychom pochopili brexit, je třeba analyzovat tuto představu vnějšku, bez níž vnitřek ani jednoho z právě se rozcházejících politických útvarů nedává smysl.

Evropa zůstává dodnes pro mnoho obyvatel Spojeného království „tam venku“ za lamanšským kanálem, takže na dovolenou se jezdí „do Evropy“, britské podniky obchodují a politici vyjednávají „s Evropou“. Britští důchodci, tato mohutná probrexitová skupina, utíkající před ostrovním počasím na slunná španělská nebo francouzská pobřeží a v hédonismu pozdního věku bohatě využívající i mnohem kvalitnější zdravotní služby v těchto zemích, se nikdy neoznačují za „imigranty“, nýbrž za „expatrioty“.

Děti ve školách se pro změnu v zeměpisu od útlého věku neučí podle obvyklých osnov ve sledu rodné město, rodná země, sousední země, světadíl Evropa, ostatní kontinenty, planeta Země, ale začínají srovnáváním života v jejich městě s imaginární vesnicí v Indii, aby se následně učily o Spojených státech, Austrálii, vybraných afrických zemích a dalších bývalých britských koloniích. Evropa přichází na řadu později a paralelně s tímto postimperiálním místopisem. Výuka jazyků pak ze škol mizí úplně, protože globalizující se svět přijal angličtinu jako základní komunikační médium.

Irská spojka a hranice

Z imperiálních představ o vlastní zemi se emigrovat nedá, ty si člověk nosí všude s sebou a mnohdy fungují, i když jsou ošuntělé a pro okolí působí zastarale a směšně. V tomto ohledu se Britové nijak neliší od Francouzů, jejichž země se s postimperiální situací vyrovnává zrovna tak obtížně a bolestně, i když pro ně hlavní otázka není, zda v Evropě zůstat, nebo odejít, ale zda je jejich místo v severní, nebo jižní části eurozóny a jak zabránit stále rostoucí německé hegemonii v Unii.

Pro Spojené království ovšem představuje brexit jeden specifický problém bezprostředně související s rozdílem mezi vnějškem a vnitřkem: je jím zachování teritoriální jednoty země bez toho, že by se musela obnovit tvrdá hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou.

Tato hranice a tzv. irská pojistka se staly hlavní příčinou, proč nakonec v britském parlamentu opakovaně neprošla dohoda vyjednaná vládou Theresy Mayové. A proč ani její upravená verze prosazovaná radikálnějším Borisem Johnsonem nedokázala problém vyřešit ke spokojenosti severoirských unionistů, kteří se za ni odmítli postavit a raději se přidali k labouristům podporujícím zachování celní unie s EU. Přitom je třeba připomenout, že i tato dohoda o vystoupení Británie z EU je teprve začátkem dlouhého procesu, na jehož konci má být konečná smlouva o budoucích vztazích mezi oběma celky. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, stále jsme v té fázi britského odcházení, která je technicky mnohem snazší a kde se očekávaly spíš průtahy a obstrukce ze strany členských zemí Unie.

Spojené království teď ještě před vystoupením čekají prosincové parlamentní volby, zatímco uspořádání nových vztahů s EU zůstává v nedohlednu.

Spojené království vzniklo v roce 1800 ústavním připojením Irska. Přesto moderní dějiny tohoto ostrova určoval boj o úplnou nezávislost a s ním spojené politické a sektářské násilí a napětí, které se uvolnilo a zmírnilo až před dvaceti lety, mimo jiné i díky členství obou zemí v EU. Vybudovat fyzickou hranici kvůli tomu, že Spojené království vystupuje z celní unie a jednotného unijního trhu, kdežto Irsko zůstává, by v dané situaci v podstatě znamenalo postavit výcvikové středisko a terče pro republikánské teroristy, kteří se nikdy nesmířili s mírovým procesem.

Následky výbuchu bomby v severoirském Omaghu, srpen 1998

Foto: PA/Paul McErlane, ČTK

Alternativou je ponechat Severní Irsko v evropské zóně volného obchodu a vytvořit fiktivní celní hranici mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království, což se ovšem zase ukázalo jako osudové pro smlouvu vyjednanou vládou Mayové. I odpůrci tvrdého brexitu přitom upozorňovali evropské politiky na citlivost situace, symbolický význam opatření z hlediska státní jednoty a nutnost nalézt jinou možnost pro kvadraturu tohoto politického kruhu. Ani následná dohoda vyjednaná premiérem Johnsonem však nedokázala nalézt jiné řešení než ochotu ke společnému postupu evropských a britských celních úředníků při kontrole pohybu zboží mezi Irskou republikou, Severním Irskem a Spojeným královstvím.

Vnějšek Evropské unie si tu ponechává uvnitř Spojeného království vlastní jurisdikci i faktickou administrativní kontrolu nad tím, jak se bude v budoucnu obchodovat, a hlavní ústupek nakonec spočívá v možnosti severoirského parlamentu tato celní a obchodní pravidla schválit.

Z obchodního i právního hlediska jde o krkolomné řešení, které se ovšem v celkové situaci a dané chvíli ukazuje jako zřejmě jediné technicky a politicky schůdné. A tak zatímco si výrobci a obchodníci rvou vlasy, pašeráci v obou zemích si mnou ruce a připravují se na roky hojnosti, které lze díky takové dohodě očekávat.

Brexit ukázal nejen ambivalentnost státních hranic v dnešní Evropě, ale především to, že rozdíly mezi vnějškem a vnitřkem politických útvarů jsou v dnešní globalizované společnosti mnohem neurčitější a rozvolněnější a stále více se stírají i v situaci, kdy většina společnosti odmítne další zásahy zvnějšku. Dnes je Evropa kvůli Irsku nejen před branami, ale i za branami Spojeného království a v současnosti nikdo neví, jak celý problém vyřešit, aby se obnovila ekonomická suverenita země a současně se nerozhořel politický i násilný boj o suverenitu politickou, z něhož mají strach vlády a obyvatelstvo na obou stranách severoirské hranice.

Konec eurocentrismu

Zdlouhavé, krkolomné a bolestné brexitové loučení proměňuje Británii i Evropskou unii, ale zároveň se v něm ohlašuje mnohem obecnější a definitivní konec eurocentrismu. Když se Evropané vysmívají politické krizi v postbrexitovém Spojeném království, zapomínají, že se jedná jen o jeden z mnoha symptomů širší krize, která v různých podobách zasahuje všechny země dnešní Evropy – a nejen je. Jde o krizi demokratické reprezentace, národního státu i postnacionální technokratické politiky, již poválečná Evropa nabídla coby alternativu k excesům moderního nacionalismu.

Britští politici se sice nejsou schopni dohodnout na přijatelném kompromisu, ale dosud nikdo nezpochybňuje vládu práva a parlament i soudy fungují jako důležité brzdy proti zneužívání moci a její brutalizaci. Zemi reálně hrozí rozpad, vášně se začínají přelévat do ulic, ale policie zatím nemlátí voliče a justice neposílá politiky na dlouhá léta do vězení za „protistátní činnost“ jako ve Španělsku. Lidé protestují, ale nejsou mrzačeni policií jako žluté vesty v ulicích francouzských měst.

Britská expremiérka Theresa Mayová

Foto: Toby Melville, Reuters

Postoj té části britské společenské elity, která podporuje brexit, by se dal shrnout do revolučního hesla: Globalizace, nebo smrt! Podle této představy Evropská unie svazovala Spojené království předpisy a regulacemi, které bránily zemi a jejím finančním institucím ve svobodném obchodu. Představa globálního byznysu bez hranic odpovídá kapitalistické představě o trhu jako jediné sociální instituci zajišťující racionální vývoj globální společnosti. Proti neefektivnosti státu, rozhazovačnosti vlád a zkorumpovanosti politiků tu stojí ekonomická samoregulace a logika tržní konkurence, které jsou zárukou nejen výkonnosti, efektivnosti, prospěchu a užitku, ale také světového míru zajištěného takto sjednaným blahobytem a prosperitou v globálním měřítku.

V tomto světle se Londýn jeví jako Nový Jeruzalém globálního kapitálu, jehož protivník číhá v Bruselu, aby oslaboval ekonomickou výkonnost byrokratickou mocí a aparátem organizace, jejímž cílem je unifikace, kontrola a všeobecný dohled nad společností bez politické odpovědnosti. Instituce evropského trhu podle tohoto názoru jen slouží politické vizi o EU jako globální velmoci určující další vývoj naší planetární civilizace a zaštiťující se univerzálními hodnotami kosmopolitismu.

Typicky evropský příběh modernizace jako růstu i nesmiřitelnosti tržní a byrokratické racionality se zde přelévá do konkurence mezi dvěma centry, která již nereprezentují Evropu, ale obecný vývoj globální civilizace. V Evropě se tak vytvořila symbolická centra globální společnosti a na pozadí konfliktu mezi Bruselem a Londýnem se ukazují obecné protiklady a paradoxy globalizace. Konec eurocentrismu tak neznamená, že by se naše planeta zbavila západního vlivu, ale že se z Evropy stal jen jeden z mnoha segmentů globální společnosti.

Identita v globální civilizaci

Evropa sice dala světu moderní kapitalismus, demokracii, vědu, technologie i vzdělávání, ale to vše dnes funguje planetárně a starý kontinent nemá někdejší imperiální moc a může tyto věci ovlivňovat jen nepřímo a v omezené míře. Stává se však sociální laboratoří, do které se koncentrují tři paradoxy současné globalizace: paradox růstu tržní racionality a úpadku liberální kultury, ze které se kdysi trh zformoval; dále rostoucí napětí mezi univerzálním kosmopolitismem a partikulárními politikami identity; a konečně třetí paradox spočívá ve stále racionálnější sociální organizaci a průniku umělé inteligence do policejního a společenského dohledu, k němuž se paralelně zvyšuje důraz na místní tradice jako zdroj politické legitimity.

Brexit je jedním z důkazů, že z dnešní hypermoderní globalizované společnosti identita a tradice nemizí, ale naopak v ní hrají stále dominantnější roli. Identity jsou partikulární a odlišné, ale jejich politická důležitost roste všude na světě, staly se snadnou a rychlou odpovědí na unifikující formy ekonomické a technologické globalizace.

Brexit ovšem ukazuje paradoxnost tohoto procesu, ve kterém vlastní identitu posílí ten, kdo si co nejlépe osvojí právě tyto univerzální formy globalizace. Dějiny mezinárodní politiky, v nichž hrála Velká Británie nejprve roli imperiální ostrovní říše, aby se posléze stala fakticky jednou z členských zemí Evropy a spojila s ní vlastní osud, skončily.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Postbrexitová Británie se chce prosadit jako partikulární velmoc v konkurenčním zápasu o univerzální formu globalizace a opouští při tom Evropu jako kontinent, kterému podle ní nestačí dech. Představy o vlastní výjimečnosti však Británii přivedly do situace, v níž se během tohoto evropského odcházení snadno může stát obětí téže modernizace, u jejíhož zrodu kdysi stála a kterou kdysi ze své výlučné pozice uvnitř i vně Evropy vnutila světu.

V takovém případě bychom však spíše než Strabónovy zeměpisné mapy potřebovali nějakého pokračovatele dějepisné tradice založené britským historikem Edwardem Gibbonem, který by napsal definitivní pojednání o „vzestupu a pádu britského impéria“.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků