Román plný pomrkávání. Eva Klíčová nad knihou Miloše Urbana Továrna na maso

Gesto, jímž Urban ze své elitní pozice respektovaného autora karikuje sexuální menšiny, se navíc nutně jeví myšlenkově i esteticky poněkud neduživé. Snad ani ne kvůli nějaké woke pruderii, cancel culture či „ideologii“, ale prostě proto, že akt nekorektního humoru (nebo čeho) se tu páchá nikoli se (sebe)ironií a vhledem do prostředí transsexuálních a nebinárních menšin, ale s obvyklou povrchností mediálních a veřejných výlevů těch, kterých se téma osobně nijak nedotýká. Přesto se puzení psát o něčem takovém zřejmě těžko odolává.

Hlavním hrdinou vyprávění je inženýr Hebvábný – a jak toto zlomyslně zvolené jméno napovídá, jde o hrdinu nestandardního; přesněji nedisponuje maskulinním vzhledem přiměřeným statusu ženatého muže a otce. Inženýr Hebvábný má totiž „ženské“ vlasy, jemné dlouhé plavé lokny, které s nastalou dospělostí neostříhá a zůstane „Zlatovláskou“, což budí údiv, kamkoli vejde.

Nutno říct, že Továrna na maso je situována do Prahy dvacátých let 20. století, kam by údiv nad genderově nepatřičnými vlasy snad i patřil. Na druhou stranu, přestože Urban využívá popisů dobové módy nebo čtenáře informuje o historických vozidlech, a jedna dějová linka je dokonce spojena s existencí avantgardního kabaretu, příliš dobové atmosféry z toho autor nevykřeše. Továrna na maso působí spíše jako kostýmní inscenace než historická próza, která by plasticky vylíčila dobový pražský život.

Velmi současně vyznívá i životní styl Hebvábného, jenž je markeťákem na holešovických jatkách, ale vlastně nic moc nedělá a zároveň rozumí všemu, dokonce rozplete jakousi podnikovou defraudační kauzu s „Liberečáky“.

Ani tato hospodářská krimi linka, ani nález fragmentu lidského těla v areálu jatek do textu ale nevnesou napětí, na to je v něm příliš mnoho rozptylujících vrstev, mimochodných scén, posuny v ději jsou jen nepatrné a jejich načasování příliš rozvolněné. A přestože v literatuře není třeba šetřit výpravností, jako tomu z mnoha důvodů bývá u filmu, drtivá část knihy se odehrává coby konverzačka v některém z několika málo interiérů.

O co fádnější, o to celistvější linku představuje Hebvábného poněkud rozmrzelé prožívání mladého manželství, v němž tradičně v domácnosti a u dětí na plný úvazek ujařmená manželka postupně ztrácí atraktivitu, což zajištěného agilního hezouna promptně vžene do náruče tajemné androgynní krásky, kabaretní umělkyně, jež se na jatkách uchází o zaměstnání.

Miloš Urban rozhodně patří k autorům, kteří takzvaně „umí psát“. Tato schopnost se ale může lehce proměnit ve slovní automatismus, kdy z člověka snadno padají úhledné, až elegantní věty, ale zároveň má jádro sdělení unikavou tendenci, napětí nepřichází a není se ani moc čemu zasmát.

Cokoli z výše nastíněných témat, motivů, či dokonce celospolečenských otázek by stálo za komplexní zápletku, zmnožení perspektiv a přece jen hlubší intelektuálně naplňující vhled. Nebo aspoň za nějakou bizarní evokaci, zvláštní poetiku, případně trochu těch atmosfér. Autor sice jako by se chtěl každou chvilku k něčemu podobnému odrazit, ale v podstatě až do konce románu padá jedno nesmělé očekávání za druhým. A přestože ve finále dojde i na krveprolití, žádná katarze nepřichází – nemá z čeho.

Základní schéma milostného trojúhelníku je dokonale banální, a ani pokus vybavit hrdinu feminním a jeho milenku androgynním vzhledem nevychází nijak smysluplně, přestože je to zjevně něco, co Urbana fascinuje.

Kromě obou hlavních hrdinů a „mužatky Antonínové“, jež je líčena s jistým bodyshamingovým gustem jako vždy zachmuřená obryně, totiž autor pracuje i s mužskou homoerotickou romancí, odehrávající se „na divadle“, přesněji řečeno v kabaretu, kdy se z jednoho z mladíků vyklube dívka, jež se ale cítí být mužem. Otázky identity a sexuální preference tu pak Urban rámuje výhradně jako kabaretní frašku. Odchylka od normy mu přijde tak nějak divadelně komická a vyskytuje se především u podivných osob, které nevědí, co se sebou.

Ve vztahu k hlavní zápletce, v níž atributy jinakosti Hebvábného a jeho androgynní milenky slouží jen jako erotické zpestření běžných heterosexuálních vztahů, tak autor queer a LGBT+ agendě upírá jakoukoli legitimitu. Což jsou bohužel neohrabanost a nedostatek elementární empatie pro cis heterosexuály středního věku typické.

Přitom jak to v těchto případech blazeovaného zesměšňování či stereotypizace bývá, sám autor si je toho všeho nějak vědom, neboť se v doslovu zčistajasna dušuje, že „nikoho nechtěl urazit“, ale „vyšlo mu to takhle“.

Je asi pochopitelné, že pro koho se míra svobody završila poměry devadesátých let, tomu se nároky na rovnoprávnost vznášené ženami a LGBT+ nebo tematizování strukturální chudoby a znevýhodnění musejí jevit jako děsivé tornádo, které devadesátkovou svobodu sedět v baru do rána, podnikat a nakupovat značkové cokoliv ve vteřině sfouklo. Ano, člověk sice stále žije ve světě, jehož je jako bílý heterosexuální muž středem, ale už zdaleka ne tak samozřejmým a suverénním.

Nicméně přijetí onoho prostého faktu, že nemusíme všemu rozumět, vše řídit nebo posuzovat podle vlastní omezené zkušenosti, zvlášť jde-li o věci intimní – je přece tak úlevné! Naopak snaha, jakkoliv uměleckými prostředky, se světem, který je autorovi nesrozumitelný, polemizovat nebo jej povrchně karikovat, je jen potupným sestupem do trapnosti.

Jistě, autor chtěl zavzpomínat na noirové krimi a detektivní příběhy Jiřího Marka, ale to klidně mohl i bez toho genderového pomrkávání, jež tu působí už skoro jako nekontrolovatelný tik.

Podobně se Urban ve stopách Škvoreckého otře o feminismus coby cizorodou ideologii. Ona impulsivní milenka hlavního hrdiny, „žena, která není jako jiné ženy“, se tak stává legrační nositelkou jakéhosi boomerského umírněného feminismu bez ideologie, který se hodí hlavně tehdy, jde-li o volnost mravů. Naopak v pracovní a společenské sféře žena zůstává „přirozeně podřízenou“.

Továrna na maso je prostě přes Urbanův literární talent intelektuální havárií, bláhovým pokusem vypořádat se s neznámými dimenzemi lidské společnosti nikoliv otevřeností, ale selským rozumem, který ovšem na mnoho věcí nestačí. Člověk by přitom klidně rád sáhl po nějakém žánrovém nositeli (aktualizovaného) odkazu Jiřího Marka – rozhodně raději než po křečovitém chňapání po aktuálním tématu, jež je autorovi evidentně cizí, přičemž ten neudělal ani nic pro to, aby tomu tak nebylo.

Vůbec se zdá s podivem, jak česká próza ne úplně šťastně stárne – autorské sloupky a úvahy na serveru iLiteratura.cz jsou toho smutným důkazem. Intelektuálové od pera často bojují za svět, jak jej poznali před dvaceti lety, literární generace zrozená v devadesátých a nultých letech se tak ukazuje jako kulturně zapouzdřená, nesolidární, mající blíže k sexismu a stereotypům Páralova a Vieweghova typu než k rozšiřování možností žít jinak. A v paradoxním rozporu se 17. listopadem 1989, jemuž tato generace vděčí za svůj rozlet, chvátá postavit se na stranu mocnější většiny.