Článek
Třicáté výročí sametové revoluce se autoři pořadu rozhodli uctít debatou, která měla připomenout to nejlepší ze slovenské literatury od roku 1989 po dnešek. „Literární revize tří dekád!“ – inzerovalo se na sociálních sítích.
Cestou tam jsem si říkala, co se asi tak může za hodinu čistého času stihnout, že to zřejmě bude nutně subjektivní a taky zda takovou debatu vůbec potřebujeme – když nic jiného, na slovenské literární platformě Plav nedávno proběhla anketa, která právě toto téma zmapovala velmi důkladně. A taky mi bylo jasné, že se vlastně dá dost snadno předvídat, o kom se bude mluvit: Vilikovský, Pišťanek, možná Rakús.
Moderátor Peter Darovec otevřel večer poznámkou, že za hodinu se toho samozřejmě mnoho stihnout nedá, že jsou stanovené cíle vlastně absurdní a výběr děl i autorů bude jistě subjektivní – a že stejné otázky nedávno přezkoumala anketa platformy Plav pod taktovkou Vladimíra Barboríka.
Proč si myslí, že má i tak beseda smysl, neuvedl, rovnou požádal první ze slovenských kritiček Martu Součkovou o vykopávací jméno. Prý Vilikovský. Netrvalo dlouho a přišel na řadu i Pišťanek. Tady, pravda, publikum osvěžila aspoň úvaha, v čem je jeho Mladý Dônč lepší než známější a veřejností mnohem více milovaná trilogie Rivers of Babylon. No a po krátkém exkurzu do literatury pro děti a mládež došlo i na Rakúse.
Následovala jména, která mi sice předtím na mysl nepřišla, ale přesto nepřekvapila, a protože moderátora i hosty tlačil čas, zásluhy jednotlivých autorů shrnuli povětšinou velmi stručně: jazyková citlivost, lyrická poloha a tak dále.
Kdyby se diskuse raději soustředila na jednu z otázek, které někdo optimisticky nastínil v doprovodném textu k debatě, byl by výsledek možná zajímavější: Dají se porovnávat texty různých žánrů a druhů? Je výběr toho nejlepšího z posledních třiceti let pouze věcí osobního vkusu, nebo šířeji sdílených představ o literárních hodnotách? Jsou tyto představy podmíněny generačně, genderově či místně? Takové ambice však beseda nakonec neměla. „Dopadlo to, jak jsme si mysleli, že to dopadne, k ničemu zásadnímu jsme se nedopracovali. Díky za pozornost,“ uzavřel večer moderátor.
Soupeř z Česka
Marné to přesto nebylo. Nečekaným oživením se stal český literární kritik Michal Jareš. Už u Vilikovského poznamenal, že tomuto fenoménu nerozumí, autorův humor mu uniká a radši by připomenul například Štefana Moravčíka. Kdo ví, jestli to nebylo poprvé, co na slovenské půdě někdo strčil jména Vilikovský a Moravčík do jedné věty. I přítomné slovenské kritičky vypadaly zaskočeně. K podobným pochybnostem se Jareš přiznal rovněž u Rakúse, jehož jazyk, všeobecně oceňovaný pro svou preciznost a vycizelovanost, mu prý připadá „úmorný“. V ten moment nás jistě bylo více, kdo zalapali po dechu.
K Uršule Kovalyk, kterou druhá vystupující slovenská kritička Zuzana Bariaková pochválila za otevírání dosud tabuizovaných feministických témat, Michal Jareš podotkl, že jí velmi drží palce v jejích mimoliterárních aktivitách, ale kdyby nepsala, nic by se nestalo. To už se část diváků netvářila tak nesouhlasně.
Veronika Šikulová
S Jarešovými výroky se často dalo polemizovat: některé byly přinejmenším nepodložené. Například Veroniku Šikulovou vynášel s velkým zanícením do nebes za její originalitu a vybroušený jazyk. Podle mě tedy Šikulová rozhodně nic nebrousí, píše živelně a klopýtá přitom sama o sebe, do propracovanosti má její styl daleko. A originalita, jak správně podotkla Marta Součková, sama o sobě nepředstavuje žádnou kvalitu.
Na druhé straně je jasné, že Jareš do debaty vnesl něco, co nám na Slovensku jinak velmi chybí – pohled zvenčí. Sestavujeme seznamy zasloužilých umělců, opakujeme si, co je na jejich práci dobře, budujeme svůj literární kánon a pomalu ho zaléváme do betonu. Pokud měl být Literárny kvocient skutečnou revizí, pak tomuto úkolu dostál jedině Michal Jareš, ostatní pouze opakovali to, co si všichni myslíme už dlouho. Právě on dal besedě smysl, když na tohle hřiště vběhl s velkou vervou a aspoň chvílemi přinutil slovenské hráče k vyztužení obrany. Díky němu jsme si museli znovu argumentačně vyjasnit, proč si ze své literární produkce ceníme toho, čeho si ceníme. A prospělo nám to.
Michaela Rosová (1984) je slovenská spisovatelka.
