Hlavní obsah
Václav Dušek (1944) je spisovatel a scenárista, z jeho románů zmiňme Panna nebo orel (1974), Skleněný Golem (1989) a Poslední kovboj (1993). Foto je z roku 1992. Foto: Vladimír Černík, ČTK

Povídky do karantény. Václav Dušek: Vzdálenost 700 kilometrů

Koronavirus nás čím dále víc zavírá do našich domovů, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Vzdálenost 700 kilometrů, je z roku 2012 a napsal ji Václav Dušek.

Václav Dušek (1944) je spisovatel a scenárista, z jeho románů zmiňme Panna nebo orel (1974), Skleněný Golem (1989) a Poslední kovboj (1993). Foto je z roku 1992. Foto: Vladimír Černík, ČTK
Povídky do karantény. Václav Dušek: Vzdálenost 700 kilometrů

V televizi běžel dokument z cikánské osady na východě Slovenska. Mladá matka s dětmi zůstala sama v chatrči, muže zavřeli. Rozžhavený plát malých kulatých kamínek polévala těstem z mouky a vody; placky podávala děckám usazeným na tvrdé pryčně; pod nohama měla podlahu z udusané hlíny (pamatoval na putyku u cvičáku v lese, stejná podlaha, lavorovice, pivo, sýr, zákazníci vojclové a vyhaslé existence), pramínky čiré vody z potoka protékaly z vrchního svahu; oknem děti viděly u jarního potoka otužilé pradleny – stály po kolena ve vodě – a taky výrostky se silnými kmeny stromků na ramenou, poraženými v nedalekém lese; v ústech namodrale kouřící silně ubalené cigarety z laciného tabáku a papírků; děvčata s kapesními zrcátky a barevnými hřebeny, v širokých pestrých sukních, se natáčela na mokré louce; v křesle dřepěl starý odřený cikán v omaťhaným klobouku, chytal sluneční parpsky na bosé žilnaté nohy. Kolem kostela na kopci věřící, zvon tloukl do údolí, nedaleko hořela hranice trávy a dřeva, silní koně ve vycíděných postrojích nedočkavě pofrkávali, hrabali kopyty v zemi – čekání na Boha nekonečné.

Svíralo se mu hrdlo. Podobné osady viděl na vojně nedaleko Spišského Podhradí, u Prešova, Bardejova, Strážského, Michalovců, Púchova, Ladců… a vzpomněl si na slova kapitána Haydina v hospodě u stolu, kde čekali na manekýny z púchovské Makyty, který jim tiše říkal: Bratři otevřou svým cikánům hranici a nechají je k nám přeběhnout, ale je to velký tajemství, chlapi… běhají nám sem s nahým zadkem, a to doslova. Místo šatů upravený jutový pytle, z větví a listí postaví stany, udělají ohniště – prvně jsem myslel, že vidím nějaký historický film – hemžili se v táboře u potoka… a kousek od nich vyhlášený lázně, Boha jeho šarišského. Svět se kurví, až se dokurví.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Vzdálenost 700 kilometrů

Foto: Veronika Holcová

Tehdy poslouchal netrpělivě, těšil se na manekýny, na zábavu; měli za sebou horký přijímač; leželi pod Spišským hradem na louce pod silnicí, v plné polní, B 52 nabité slepými – nepřítel zatím v nedohlednu. Pražilo srpnové slunce, zpocení, utahaní po dlouhém běhu po lesní cestě od střelnice; v jednu chvíli se ostrá střelba musela zastavit, protože cikánky vylezly z lesního porostu, sbíraly borůvky a jahody, vřískaly a točily sukněmi – a velitel střelby plukovník Spišak se mohl pominout. Poslal k nim cikána Korunu s rozkazem, aby ty baby zahnal a mohlo se dostřílet. Koruna s nimi mluvil, chichotaly se, povalily ho do trávy, nohy mu vylítly nad hlavu, ženské Korunu promakávaly a řvaly smíchy, Koruna se jim vymanil ze sevření a s polospuštenými kalhotami maskáčů poskakoval k rojnici; plukovník dal povel střílet babám nad hlavy do stromoví. Větve sípaly pod kulkami, ženské ječely a prchaly k silnici, k vile s obrovitou zahradou, kde sídlil dětský psychiatrický ústav.

Před pár dny kolem něj pochodovali po střelbách z kulometu a zpívali: V jednom polským městě, bylo hezký děvče, krásná byla, ta byla ze všech nejhezčí, z celého předměstí, ona však tiše pravila, já nelíbám. Vtom ruka chovance projela mřížovím, lapila poručíka Čižmára, přitáhla ho k plotu, druhá ruka namířila pistoli, chovanec křikl: Bum! Vystřelil, poručíka zasáhla do tváře jenom voda, ale on sebou praštil vyděšený na smrt k zemi a vojáci udělali chybu, zasmáli se. Následoval běh do kasáren, přidala se k nim cikáňata, žebrala o odznáčky; tohle znal z Karlína, jako děti běhávali kolem pochodujících vojclů a odznáčky chtěli taky…

Václave, jak trávíte čas v karanténě?

Moje karanténa je dána mým věkem, akorát mě to jejich strašení už nebaví, první mrtvý v republice, 95 let. Vtipálci! Jinak dodržuji nařízení i doporučení, jak se chovat. Přiznávám, přemýšlím koho označit za viníka viru v naší vlasti... teď se s tím roztrhl pytel a pro všechny múdré už není kam padnout...

Než poprvé dojel 700 kilometrů, loučil se s kamarády – odjížděl na vojnu, ne na frontu, jenže nálada byla stejná; v kupé cikánská rodina, cpala se chlebíčky, dorty, uzeným masem, hlučela – vyšel si zakouřit na chodbičku, otec cikán mu přátelsky položil ruku na rameno a nabídl mu lahev šnapsu; v láhvi se pohupovala moucha velká jako ptáče, pil, cedil kořalku mezi zuby, aby nepolkl mouchu – cikán přiložil rty k láhvi, pil žíznivě a znalecky, moucha do něho bezbolestně vklouzla.

Leželi v poli, čekali na rozkaz k útoku na hrad. Cikánské dívky s děcky seděly na kládách, kouřily, ve vlasech kytky – proč nosí kytky? Sluší jim… Proč naše ženský kytky nenosí? Rojnicí se neslo: Dneska si nepřítel dává načas, budeme tu blbnout do zemdlení! Už si zvykli.

Konečně rozkaz: Útokem na cíl – hradby! Vpřed! Vyrazili, ale v půli kopce je zastavili. Běželi pomalu, znovu! Nejsou na výletě, ale na cvičení – těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Cikánka s děckem na ruce vypalovala detvu za detvou – kolik jí asi bylo? Zamávala… Po třetím běhu sípali ve škarpě, měli za sebou chemický útok… a čekalo je konečné dobytí strategického bodu hradby, okořeněné atomovým výbuchem zprava nebo zleva. Vojín Slípka řekl: Seru na ně, nenechám se buzerovat. Splnil, co řekl, střelil se přes kanadu do nártu – řval, ječel, naříkal – slepá člověku nohu rozerve víc jak ostrá… Slípku naložili do gazíku, ale cvičení pokračovalo. Cikánka zamávala – odpovídali jí, frajtři slibovali: Chcípnete, oni vás roupy přejdou! Cikánka znovu zamávala – jo, připomínala mu zelenookou Madonu z Vítkovy ulice – k té měl taky sedm set kilometrů. Sedávala na parapetu zelinářského krámu, děcko v náručí, pozorovala okolní svět s důvěrou – jednou bude líp!

Hnali se ke hradbám, slunce do nich pražilo, košile nalepené k tělu, boty plné potu – a atomový útok přišel, natáhli na sebe atompéra, pláštěnky, mokré plynové masky – stříleli, řvali, zalehli, opět vstali – už dávno by z nich zbyl prach, možná ani ten ne, ale rozkaz je rozkaz! Do kasáren se kolíbali jako husy a prozpěvovali vybrané kousky pod vedením milovníka vojáckých chorálů, plukovního politruka Mackeviče. Připadal si, jako by dirigoval Alexandrovce – jeho žena ho milovala oddaně, prý v té díře nad Vihorlatem žádní pořádní chlapi nebyli… až potkala Mackeviče, fešáka, z gruntu hrdinného vojáka.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Ležel na gauči, dokumentu měl plnou hlavu. Včera jako dneska! Předevčírem se díval na dokument z války – suroví sráči naháněli lidi k autům, aby je odvezli zplynovat nebo zastřelit… a malý klouček poskakoval jako kůzle a nenechal se od mámy odehnat… tahle máma byla třikrát sedm set kilomterů daleko a jiná v ten moment možná ještě dál – dítě zmasakrovali mačetou, mámu znásilnili a zastřelili jako zvíře… Ležel pohodlně na gauči a mámy světa se mu míhaly před očima. Střih – hlad, střih – choroby, střih – mučení, střih – smrt!

Vzdálenost 700 kilometrů bývá nekonečně dlouhá. Na Karlově mostě pusto. Vltava smetanovsky šuměla přes vyspravený splav, tramvaj se u Národního kolébala v rytmu vídeňského valčíku. Myslel na mámu v chatrči, jak málo potřebovala, kolik lidí mohlo dát a nedalo – a kolik mělo málo, a přesto dalo. Přistoupila k němu mladá dívka a dotkla se jeho ruky: Není vám něco, pane? Nepotřebujete pomoc? Nejraději by dívku objal a řval do světa: My lidi nejsme špatný, sakra! Jistě by ji polekal, obejmout ji – už se neobjímáme, nedokážeme si povědět: Mám tě rád, člověče! Mám tě rád, matko z chatrče, myslím na tebe, běžně se nemodlím, ale za tebe a tvoje děti ano… ještě jste čistí, nenakažení námi náfuky a nesmrtelnými blby!

Cesta se uzavřela. 700 kilomterů není dneska žádná dálava, to každý ví…

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Vzdálenost 700 kilometrů, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků