Hlavní obsah
Martin Reiner (1964) je spisovatel a nakladatel, jeho kniha Básník. Román o Ivanu Blatném získala v roce 2015 ocenění Magnesia Litera – Kniha roku, je rovněž držitelem Ceny Josefa Škvoreckého. Foto: Barbora Reinerová

Povídky do karantény. Martin Reiner: Tam, kde jsi sám

Koronavirus nás čím dále víc zavírá do našich domovů, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Tam, kde jsi sám, je z roku 2011 a napsal ji Martin Reiner.

Martin Reiner (1964) je spisovatel a nakladatel, jeho kniha Básník. Román o Ivanu Blatném získala v roce 2015 ocenění Magnesia Litera – Kniha roku, je rovněž držitelem Ceny Josefa Škvoreckého. Foto: Barbora Reinerová
Povídky do karantény. Martin Reiner: Tam, kde jsi sám

K poctě Roberta Walsera 

Za oknem se mihne jásavá reklama na levné cigarety. Barevná šmouha; rozesmátí mladí lidé na billboardu u dálnice věří, že život je o tom, co si urveš tady a teď. Ve shodě s některými spirituálními mysliteli zastávají názor, že není minulosti ani budoucnosti a čas je pouhou iluzí. Jejich karma je křišťálově čistá. Kde je Petra, tam je parta.

Sjíždíš na exitu 10, obkružuješ Prahu, stáčíš vůz dolů na Plzeň. Jelikož ti táhne zvolna na padesát a právě míříš na sraz spolužáků ze základní školy, máš k věci hodně co říct.

Čas existuje. Jen se tak protivně zdá, že časy, kdy se v mantinelech lidské existence odehrávaly veliké bitvy, definitivně pominuly. Kdepak osudy hodné lidské paměti! Viset na místě jak vemeno a hodně se smát, to je koncept dnešních vítězů nad smrtí.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Tam, kde jsi sám

Foto: Veronika Holcová

Myšlenky svátečního řidiče. Blbé a nepřesné, protože ve své podstatě jsi zarputilý chodec. Cesta je pro tebe smyslem života. Řídíš mimochodem tak mizerně, že při parkování v městečku N. najedeš předním kolem na obrubník. Pneumatika je naštěstí v pořádku. Zamkneš auto, pozdravíš procházejícího pošťáka a další větou se s ním zrovna rozloučíš.

--------

Když o něco později kráčíš podél Žabího potoka, jdeš tak pomalu, že se chůze sama stává aktem tichého protestu. Obhlížíš keře lemující břeh; dmou se listím jako pávi. Zajedeš rukou do vlasů (ještě je máš!), zakloníš hlavu, čas je pouhou iluzí… ačkoli do slavnostní večeře U Kulaté báby zbývá v tuto chvíli pět hodin dvacet šest minut. Dost na to, abys zrealizoval svůj drobný plán. Slunce svítí zpříma, dech lesů mírní nastupující horko, voda naráží do břehů měkce jako sólo vzdáleného klarinetu. Třicet let! A pořád jsi tu doma.

Vytáhneš cigaretu a ze zvyku si zacloníš zápalku dlaní, i když vzduch se sotva pohne. Tady u potoka je plno vůní od jara až do zimy. Jak jde rok, vůně táhnou za ním. Teď visí nad krajem záclona plná silic a pryskyřic, odpařené vody, jemného prachu sfoukaného z polí, elektřiny ze vzdálené bouře. Chrpy už jen někde přerostou obilí o modré střapce, které vítr cuchá na hladině klasů. Zašlápneš cigaretu, vyškrábeš se na mez, zastrčíš stéblo mezi zuby, vyhlížíš skřivana skrze přimhouřená víčka.

--------

Támhle je!

I když; skřivana jsi nikdy neměl. Tady dole, na zemi a v korunách stromů, to byla jiná; byl jsi opravdu dobrý střelec a většinou neminul! Jen jednou nebo dvakrát jsi ptáka postřelil a pak o něj pečoval s nejdojemnější péčí, jaké je dítě schopno. Když umřel, vyhloubil jsi lžící za domem malý hrob, zatížil ho kamenem a vybavil nějakou cetkou: ale dětská paměť je velice krátká. I ta nejmenší událost mívá za následek celý ohňostroj dojmů; vše předchozí bývá rázem smazáno jako nápis z tabule. Když okouzlení pomine, nový člověk ten nedávno zarovnaný hrob už nedokáže najít.

Martine, jak trávíte čas v karanténě?

Do klasického zaměstnání nechodím už skoro třicet let… a jako prozaik, který v jistých fázích psaní vychází z domu jen proto, aby si opatřil potravu, „karanténu“ důvěrně znám. Trochu to připomíná i vánoční svátky z dob, kdy jsem žil sám: lidi někam zmizí, neberou telefony, „pracovat“ se nedá, není s kým. Karanténa je příležitost ustředit se, věnovat se pomalým a hlubším věcem. Ale pejska chodíme venčit, to taky pomůže.

Zvedneš se z meze, vyplivneš rozžvýkané stéblo a s ním i starou vzpomínku.

Kráčíš pomalu podél potoka, čmucháš pod srázem a snažíš se uhádnout, kde jsi před více než třiceti lety holýma rukama zahrabal malý čtvereček lina: linoryt. Nosil jsi ho tenkrát všude s sebou; bál ses, aby ho doma někdo nenašel. Za několik týdnů, než ses ho definitivně zbavil, jsi dostal pár špatných známek, dlouhou poznámku a porozuměl životu agentů provozujících svou živnost v nepřátelském týlu.

Ten divošský akt tě měl jednou provždy ochránit před prozrazením; bylo v tom cosi rituálního, co se podobá pohřbívání mrtvých ptáků, psí instinkt. Později ti obraz pohanského obřadu mnohokrát vytanul na mysli; také proto jsi nepochyboval, že to místo najdeš. Viděl jsi klečícího chlapce, téměř jsi cítil vůni trávy a lepkavost vlhké hlíny na prstech. Ale pokud jde o linky na světlém linoleu, zvláštní věc… Samozřejmě víš docela přesně, co bylo obsahem té jednoduché šifry, jen jeden drobný detail sis už nedokázal vybavit. A jak to bývá, právě na něm začalo postupem času záležet ze všeho nejvíc.

--------

Příští zákruta vše vyjasní; teď už víš zcela přesně, kde je cíl tvé mise. Zrychlíš krok a svůj pohyb zrychlí i nedočkavé myšlenky. Pouštějí se všemi směry, myslím, že radostně, ale už po chvíli spěchají zpět ke svému pánovi a každá při tom radostně vrtí chvostem. Jenže co ty s tím? Nechceš víc než tuhle minutu, vteřiny, kdy noha míjí nohu. S cílem na dohled, s jiskrnou hladinou vodního toku. V zahradě, kterou právě míjíš, se rozštěkají skuteční psi. Zastavíš u plotu, který jsi v minulosti tolikrát přelezl, a hledíš do sadu, kde na jaře kvetly ovocné stromy a na podzim voněly hrušky krvavky. Ale neměl by sis hrát na básníka; už bys tu dívku nepoznal. A její jméno jsi zakopal do země.

--------

Dítě, které se objeví náhle v záhybu cesty, nese místo pušky dalekohled. Jako velký černý pavouk se houpe na jeho útlé hrudi. Zastaví kus před tebou – a tobě už zrak neslouží natolik, abys přečetl správně výraz v jeho tváři. Zvedne k očím svůj binokulár; musíš se usmát. Když natáhne ruku před sebe, pochopíš, že si na tebe může sáhnout.

--------

To dítě se ti líbí: řekne „Dobrý den“, zvučně, a ty si hned pomyslíš: jak přesná myšlenka. Jak člověka těší zase dýchat, pohledem otáčet barvy světa jako strany veliké knihy, pročítat nozdrami ostré vzkazy lesa i mdlou vůni přikrčené trávy. Je ti teď mnohem lépe, než bys přiznal. Jako by ses obul do starých bot. Jako bys žil znovu život, kde každá příští vteřina není černou dírou, po jejímž okraji se smíš posouvat jen s nejvyšší obezřetností. Jako by byla láska.

Dokonce tě napadne, že mu všechno povíš. Příběh linorytu, těch hlubokých zářezů do hladké plochy dětství, ale nevíš, kde začít.

Tak proti sobě stojíte mlčky, je to chvíle, kdy jsi jako list: potom kluk prudce vyrazí, vyhne se na úzké pěšině stárnoucímu muži, a nezastaví, dokud ho neskryje bujně zarostlé ohbí cesty.

Otočíš se a vyrážíš zpátky v nezřetelných šlépějích chlapce.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Často zbýváš na konec; lidé jsou veteráni špatně pochopených válek. Možná je slovo mapující minulost – a ty jsi možná na špatném místě ve špatný čas. Možná odjedeš bez slavnostní večeře i bez toho, že bys ostatním v pěti minutách převyprávěl celý svůj život.

Kdo ale zakopal v roce 1976 malý kousek linolea u Žabího potoka? A co opravdu bylo na tom obrázku? Dokázal bys vyjmenovat alespoň pět svých spolužáků ze základní školy? Zkus to: napiš ta jména na papír a zakopej na novém místě... a po cestě k autu zvedni toho vajgla; nenechávej stopy.

--------

Paměť je hladový pes, a vzpomínky přesto mizí pod vápnem let. Něha vyhání krutost, detaily se ztrácejí a všechno kolem je čím dál měkčí. Cukrová vata mraků za soumraku, pěna dní a mořské proudy. Krajina: tvá nevěsta i matka představená. Tam, kde se déšť houpe na ramínku jako šaty zvedané poryvy větu. Kde svítá nad slepými chodci.

Tam, kde už jsi sám…

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Tam, kde jsi sám, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků