Článek
V Bolinas nemusíte schovávat pivo do papírového sáčku. Můžete ho pít na ulici. Země poezie končí v oceánu básní, sežraná skála se svažuje do křiku racků jako ochrnutý drak do zkapalnělé hranice časových pásem. Tady vysypali do vody popel Janis Joplin. Rezidenti strhali dopravní značky, protože nestojí o cizince, tím méně o zástupce zákonné moci. Jsou to květinové děti v důchodu. Živí se deputátní výpomocí a rychlenou zeleninou s barevnými účinky. Je to tu rezervace kanabinoidních rostlinných druhů, vyžilých rockerů a drobných delikventů. Večer přijdou na verandu zestárlé gruppies; vybledlé tetování, zvadlá ňadra, kouří černý afghanistan. V ulici sedí na ráfkách poslední mikrobus VW omalovaný mrtvými symboly šedesátých let. Mír, buddhismus, volná láska. Všechno rezavé. Kolem běhají bezprizorní psi feťáků. Jsme v severní Kalifornii, čtyřicet kilometrů od San Franciska, moře je studené, i když pálí slunce.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Hlídač majáku
„Tobě to můžu říct, přijel jsi ze starý vlasti,“ řekl malíř v květované košili a podal mi plechovku s pivem. Ukroutil si zelenou cigaretu a zahleděl se k pobřeží. Nad mořem stála mlha. „Tohle byl rolls-royce mezi člunama. Commando Trooper, s centrovaným řízením, pontonový trup, námořní hliník špičkové kvality. Můžeš ho spustit a vytáhnout na každém břehu, můžeš s ním do každého počasí. Nepotopitelný. Teda – pokud ho netorpéduješ pod čárou ponoru.“
Můj hostitel, říkali mu Vincent, si zapálil. Mohlo mu být šedesát. Ráno přicházel dřív než majitel baru, vytáhl z kumbálu štětce, stojan a barvy, vzal si z chladicí skříně pivo a pracoval na zápraží. Na stojanu měl nedokončený portrét muže, jehož tváře se zmocnil uctivou rukou, jakoby se chtěl dobrat tresti netknuté civilizace za pohledem pohrdavé výzvy.
„S tímhle člunem sem přijeli tihle dva frajeři. Měli ho na trajleru za terénním dodgem, a to byla černá čtyřkolka, gumy jako traktor. Šerif ze Stinson Beach ho má ještě na dvorku, brali z něho pachový stopy, otisky – hovno zjistili. Češi to byli, jako on, René, co ho sháněli. Sešlo se nás tu víc. Jednu chvíli byla v Bolinas celá česká enkláva, samí droggies. V osmačtyřicátým utíkala elita, po osmašedesátým chuligáni. Ale v Americe všichni zkrotli.
Tihle frajeři ne. Tihle byli jiný. Na těch bylo vidět, že mají za sebou nejednu neplechu a že je to nepustilo, že jsou up to no good. Proto se tak dlouho vyhýbali policejní zemi jako USA. Tady je nejvíc vězňů na světě. Stát dává na mukla padesát tisíc dolarů ročně. Policajti jsou zlý. A bez advokáta si dneska pomalu nenatočíš benzín. Proto když zdrhli z Česka, volili domény britského společenství, australský pasy.
Pašovali semtex a René nejspíš taky, protože byl minér. Našli si ho. Možná nedržel basu, nebo jim dlužil. Možná byli cinklí, bolševický špióni. Takový ty vychcaný voči, oba je měli stejný, šedozelený, nikdy je nesklopili, ale ujížděli s nima do strany. Jo a v tom jejich autě jsem zahlíd flintu, brokovnici, co nosej syndikátoví hitmani. Měli tuhletu auru nihilismu, prorocký figury devastace – jako kdyby David Bowie prošel Vietnamem. Kdežto náš René – říkáme mu náš, i když ho ve vsi dávno nikdo neviděl – náš René je nad věcí. Je to silnej chlap, ale žádná svině. Takový emigrant na druhou. On prostě nesnáší establishment.
Civilizace tady končí. Dál na západ už je východ. Jsme tu deset mil od San Rafaelu, ale tahle komunita je sama pro sebe. Samej hophead, junkie, schmecker – jak to říkáte u vás? Smažka? To jsou environmentalisti z podstaty, že jo, makovice, travička zelená. Mírumilovní rebelové, a chtějí pracovat na ozdravení habitatu – jenže to René nechtěl, nechtěl žádný davový hnutí. Šlo mu o individuální postoj. Říkal, že těm feťákům síla nevydrží, že býložravci nakonec šelmám podlehnou, a nechal si přidělit ostrov – Murex Cove, to je součást Farallones National Marine Sanctuary.
Je tam maják, který nesvítí. Je tam původní flóra, motýli, ptáci a chráněný mušle, po kterých se ten ostrov jmenuje. Jediné naleziště mimo tropy a René se rozhodl ho udržet nedotčené. Aristokrat, co chce hlídat přírodu spíš z estetické nouze. Podal si žádost do Sacramenta a dostal ostrov jako správce parku, protože má diplom ze Zemědělské univerzity v Suchdole. Je to dvacet mil odtud, a když není mlha, můžeš ho vidět. Jednou za rok nahlásí René počty papuchalků, dostane příspěvek na psa a nazdar hodiny. Nechce ani elektrickou centrálu, má větrník. Ani člun, na jaký má ranger nárok. Jezdí na kajaku. Nic od nikoho nechtít, to je jeho krédo; silnej osamělec. Jediný, co chtěl, abych zapálil ten signální oheň, protože nemá ani telefon.“
| Josefe, jak trávíte čas v karanténě? Myslel jsem, že inter epidemiae silent musae, knižní jaro se nekoná. Ale pak jsem si vzpomněl, že Dekameron napsali na samotě izolovaní uprchlíci před morem. V neděli se s chotí noříme na výlet do liduprázdných lesů. Jinak konáme pouze nezbytné nákupy v důchodcovském čase. Dělám poslední dotyky na knize Portrét umělce jako starého muže. Také mám rozepsanou povídku o italském magnátovi, který se uchýlí do venezuelského pralesa, aby unikl policii, daním a kokainové závislosti. Ale možná, že motivací bude koronavirus. |
Vincent mluvil hezkou češtinou, ale bylo znát, že po letech v cizině už nepociťuje sílu expresivní mateřštiny. „Čuráci si evidentně naběhli,“ pokračoval. „Já netvrdím, že René klade minový pole, vole. Já říkám, že je to možný, protože má ledek, má chemikálie a všechno.“
Zadíval jsem se na portrét. V pohledu byl výraz jakési konečné konfrontace ani ne se společností, s lidskou obcí, státem či pospolitostí, ale se samotnou fyziologickou podstatou člověka, odmítnutí všech iluzí, hnutí a ideologií; byl to člověk, o kterém jsme mluvili. Zejména oči modelu jakoby druhého propalovaly. „Jsou lidi, nevím, odkud se berou, a těm je všechno jasný,“ řekl malíř, když si všiml mého zaujetí.
Moře opouštěla světélkující mlha, mosazné nebe žhnulo k neukrocenému pobřeží. Vincent se napil piva a přičinil štětcem pár doteků. „V noci po tom, co ti dva odpluli, se z ostrova ozval výbuch a po týdnu moře vyplavilo kormidelní kolo, kus paluby a záchranný kruh s nápisem BEROUN – tak se jmenoval ten jejich dělovej člun.
Oni mě na něj pozvali, než se k ostrovu vydali. Lili do mě kořalku a vyptávali se. Tvrdili, že jsou s Reném kamarádi, že spolu začínali v Perthu, když utekli do Austrálie, a kutali spolu; ukazovali mi společný fotky ze zlatý štoly a mohla to být pravda, ale já jim nedůvěřoval, protože proč by pak tady byl René zašitej, proč by mi říkal, ať zapálím vatru na Seapoint Head, kdyby se po něm někdo sháněl, hlavně takoví okoralí žoldnéři. Popsal mi je. V Austrálii prý shodili na jiný zlatokopy výdřevu, normálně je zabili a okradli.
Jestli prej nevím o těch škeblích na ostrově, ptali se – a mně to bylo najednou jasný, protože kvůli těm René ten ostrov hlídá. Obsahujou červený barvivo, dvacetkrát dražší než zlato, a je to jediný naleziště v severním Pacifiku. Žijou v odlivovém pásu, v loužích mezi skalami. Barva se aplikovala na královská roucha a na plášť velekněze v jeruzalémském chrámu. Jsou samozřejmě světově chráněný a těch pár, co se oficiálně vyloví, se používá k retuším mistrů ze 13. století. Murex, to si pamatuj. Takže jsem zapálil signální oheň, aby poustevník věděl.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Ti dva už se nevrátili. Po čase přijel šerif ze Stinson Beach a obcházel to auto, protože ho měla v registru FBI. Ukazoval fotky commanderu a těch dvou suspektů. Ptal se lidí. V Americe je to samej udavač, mladej národ, naivní, lidi si myslí, že vláda je opravdu jejich. Ale ne tihle tady. Tihle feťáci se naučili policajty nenávidět, když je chytali po celý Marine County a zavírali kvůli blbýmu gramu maruny na noc do vazby s dvoumetrovejma černouškama, opravdovejma lotrama, který jim projevili tolik přízně, že ti hoši měli ráno natrženej svěrač a přední zuby vyražený zezadu. Takže šerifovi o murexu ani o troskách nic neřekli. Třeba by se na nich našly stopový prvky semtexu. Hopheadi krčili rameny a tvrdili, že s takovým člunem a plnou nádrží mohli ti dva dojet do Seattlu.
Tady jsou na dně geologický vrstvy, který se stahujou z celý Severní Ameriky do uzlů jako křečový žíly, někdy provedou tektonickou gymnastiku daleko v moři a ta zatočí i s komandýrem. Takový komorní tsunami. ‚To byste ty vodáky mohli hledat až v Kanadě,‘ říkali. Šerif tomu asi chtěl věřit – co mu taky zbývalo – a vrátil se do Stinson Beach přeptat se Pamely Anderson. Ta bude sdílnější.“
Vincent dopil pivo a přimhouřil oči s pohledem na vodu. Na portrétu hlídače zhaslého majáku svítily odlesky posledních dotyků štětce. Slunce stálo nad námi. Pára zmizela, moře jako tepané stříbro.
„Včera mi René poslal kouřovej signál, všechno v pořádku. Takže to zůstalo mezi Čechy, jako v tý naší hymně,“ malíř se podíval na cigaretu a típl ji o paletu. „Ale je tady krásně,“ usmál se trochu smutně. „Dál na západ už to nejde, dál už je východ.“
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Hlídač majáku, si můžete objednat zde.
