Hlavní obsah
Costa-Gavras Foto: Profimedia.cz

Politika = ekonomika = tragédie. Costa-Gavras natočil hraný film o řecké dluhové krizi

Narodil se v Řecku, filmařem se však Costa-Gavras (1933) stal až ve Francii, kam odešel v devatenácti letech. V rodné zemi natáčel držitel Oscara, Zlaté palmy či Zlatého medvěda poprvé teprve nedávno, když se pustil do adaptace zkušeností řeckého ministra financí Janise Varufakise, jenž se v roce 2015 snažil vyjednat změny finančních vztahů své bankrotující země s Evropskou unií. Drama Dospěláci v místnosti můžete v Česku zhlédnout na platformě HBO GO.

Costa-Gavras Foto: Profimedia.cz
Politika = ekonomika = tragédie. Costa-Gavras natočil hraný film o řecké dluhové krizi

Rok 2020 probíhal z velké části virtuálně, i prosincových Evropských filmových cen, kde byli Dospěláci v místnosti nominováni za scénář, jste se zúčastnil jen online. Už jste si na tento způsob komunikace zvykl?

No co se dá jiného dělat. Můžeme spolu mluvit aspoň přes počítač. Není to sice moc lidské, ale nic jiného nám nezbývá. Musíme čekat a doufat, že se to v roce 2021 zlepší.

Filmařská komunita se teď bojí, že dlouhé období zavřených kin změní návyky diváků a že se budou i napříště dívat na filmy hlavně online.

Sledovat filmy na plátně je podle mě nejlepší. Pokud ale kina nepřežijí a stanou se z nich supermarkety, protože to bude finančně výhodnější, lidé prostě zůstanou doma. A pak můžeme jen doufat, že těch několik málo manažerů ve vedení VOD platforem typu Netflixu nebude tlačit na obsahy filmů. V Evropě zatím stále platí, že si každý režisér může svobodně natočit, jaký snímek chce. Nejsem si ale jistý, zda to bude platit i po konci pandemie.

Ve svém novém filmu podrobně ukazujete, jak Evropská unie vynucuje na svých členských státech svou finanční politiku, a pohled je to velmi kritický. Kdy jste se rozhodl Dospěláky v místnosti natočit? Už v době řecké dluhové krize?

Když se dnes ohlížíme za řeckou krizí, máme tendenci zapomínat, že ji způsobily vlády, které v Řecku vládly třicet let před začátkem světové recese v roce 2008. Nekompetentnost a kamarádíčkování mezi pravicovou Novou demokracií a socialistickou stranou PASOK dovedly zemi až k dluhu 320 miliard eur. Takhle kolosální částku Řecko nemohlo zvládnout splatit, každý to věděl. Přesto Francie a Německo dále Řecku na dluh prodávaly své produkty: automobily, zbraně, obranné systémy. A Evropská komise to dovolila.

Z filmu Dospěláci v místnosti (2019)

Foto: Profimedia.cz

V roce 2015, zrovna když pod náporem krize zavřely řecké banky, pobývala moje žena Michèle v Soluni a poslala mi rozhovor s řeckým ministrem financí Janisem Varufakisem z The New Statesman s poznámkou: „V tom je film.“

Od začátku krize mi bylo jasné, že Řecko čeká dlouhé drama, jedno z mnoha, které si prožilo od vzniku státu v roce 1821. Avšak až když jsem viděl, v jaké obrovské chudobě a bezmoci je většina Řeků uvězněna, rozhodl jsem se, že se do toho filmu pustím, a začal k němu sbírat materiály.

Co všechno jste našel?

Pronikavé analýzy, ale i spoustu rozporů, nejasností, nepřesností, vzájemného obviňování. Evropská komise a takzvaná Euroskupina, grémium ministrů financí zemí eurozóny, se pustily s Řeckem do otevřené konfrontace, z níž se stala přímo válka, jakmile řecké parlamentní volby v lednu 2015 vyhrála Syriza, koalice radikální levice, a premiérem se stal Alexis Tsipras a ministrem financí zmíněný Janis Varufakis.

Bylo čím dál jasnější, že prioritou Evropské komise a Euroskupiny je záchrana německých a francouzských bank, nikoli obyvatel Řecka. Řeky chtěly naopak potrestat za to, že si zvolili levici. Jak těžce to odnesou, jim bylo jedno.

Euroskupina v podstatě odmítla s řeckou vládou jednat a dala jí ultimátum: buď se podřídíte, nebo opustíte eurozónu. Celý konflikt navíc eskaloval i mimo ekonomiku. Politické násilí, nesnášenlivost, předsudky, xenofobie, korupce idejí – to vše sílilo a rozšiřovalo se.

Sesbíral jsem k tomu obrovské množství dokumentace. Aby vznikl film, bylo ovšem potřeba v těch materiálech najít i jednotlivé protagonisty, oběti, nenápadné hrdiny dramatických událostí.

Jako v tom příběhu chlapce, který objeví velký kus mramoru u sochaře v dílně. Když přijde o pár dní později, vidí, jak se z něj vynořuje tvář ženy, a sochaře se zeptá: „Jak jste věděl, že tam je?“ I já věděl, že v těch složkách a dokumentech je někde můj scénář. Otázkou bylo jaký – a jak ho odtamtud dostanu.

A v tom vám pomohl sám Varufakis.

Ano, rozhovor, který mi poslala Michèle, mě k němu navedl. Předtím jsem se o něm v novinách dočetl spoustu negativního, měl jsem z něj smíšené pocity. Ale to se změnilo, jakmile rezignoval poté, co 61 procent Řeků v referendu odmítlo diktát Evropské komise a zároveň vyšlo najevo, že řecký parlament i tak onen diktát, soubor nesrozumitelných zákonů, nakonec přijme. Varufakis tím prokázal, že nehodlá podobnou ignoraci vůle lidu akceptovat.

Janis Varufakis

Foto: Alkis Konstantinidis, Reuters

V létě 2015 jsme ho s Michèle navštívili a prodebatovali s ním celý víkend. Podrobně mi vyprávěl o těch pěti a půl měsících, které strávil v Tsiprasově vládě a vyjednáváním s Euroskupinou. Z jednání nebyl pořizován zápis, což je značně nestandardní; když to Janis zjistil, rozhodl se si všechno nahrávat na telefon. Zaznamenal si i diskuse s Wolfgangem Schäublem, německým ministrem financí. Nahrávky mi pak pustil a ukázal mi i své zápisky z různých schůzek, včetně těch se Tsiprasem.

Řekl mi rovněž o svém plánu napsat knihu o zkušenostech politického outsidera, který se stal insiderem. Z ní mi potom postupně posílal jednotlivé kapitoly. Knihu Dospěláci v místnosti dopsal v roce 2017.

Od našeho prvního setkání jsem myslel na strukturu scénáře a rozhodl jsem se prozkoumat samotnou tu „past“, aniž bych ale zapomněl na lidi v ní chycené. Měl jsem obecný narativní náčrt, v jehož jádru stála jednání s Euroskupinou. Jako dialogy jsem využil zmíněné nahrávky a zápisy. Samozřejmě, některé ty proslovy trvaly přes půl hodiny, takže jsem se vždy snažil přijít se syntézou toho nejdůležitějšího, co bylo řečeno, a to jsem dal do filmu. Nikdo z účastníků jednání nemůže říct, že něco z toho neřekl nebo neudělal. Po premiéře filmu si taky nikdo netroufl stěžovat. Nikdo.

Z filmu Dospěláci v místnosti (2019)

Foto: Profimedia.cz

V celém tom příběhu jde hlavně o lidi, o to, jak tyto události ovlivnily sociální, ekonomický a politický život společnosti – a nejen té řecké. A je to tragický příběh. Už nevím, kdo řekl, že politika rovná se ekonomika a ekonomika rovná se tragédie. V mém filmu jste konfrontováni s tragickými postavami i situacemi. Všichni mají pravdu. Nebo spíš: každý má své důvody, proč si myslí, že má pravdu. Soukromé životy postav tu nejsou důležité. Záleží na tom, co každý reprezentuje a co obhajuje. A především záleží na jejich schopnosti empatie, síle jejich přesvědčení, jejich vůli a odhodlání.

Potkal jste se kromě Varufakise i s jinými aktéry jednání?

Neusiloval jsem o to. Každý by mi vyprávěl svou vlastní verzi, pravděpodobně sebeoslavnou. Stačily mi nahrávky, spisy a rozhovory.

Ovšem někteří se chtěli setkat se mnou. Třeba Klaus Regling, výkonný ředitel záchranného fondu zvaného Evropský nástroj finanční stability, nás navštívil v Paříži. Tvrdil mi, že Varufakisova kniha je předpojatá, že zprávu Evropského účetního dvora, která je k roli Evropské komise a Euroskupiny v řecké krizi velmi kritická, napsal „ekonom, který nemohl všemu rozumět“. Také tvrdil, že vyjádření bývalého francouzského ministra financí Pierra Moscoviciho, že v Euroskupině během jednání s Řeckem nepanovala demokracie, že silnější diktovali slabším, bylo zavádějící a zbytečné.

Nicméně kromě Moscoviciho už i další aktéři jako Jean-Claude Juncker, nový prezident Euroskupiny Mário Centeno, a dokonce i jeho předchůdce Jeroen Dijsselbloem tento fakt přímo či nepřímo přiznali. Právě tuhle tragédii převypravuji ve svém filmu.

Neuvažoval jste, že byste o řecké dluhové krizi natočil raději dokument?

To ale nebylo možné, ona jednání už proběhla, bez mých kamer, měl jsem jen audiozáznam. Musel bych pokaždé vysvětlovat, kdo je kdo, kdo mluví. Také si myslím, že dokument vám bere možnost dostat se opravdu blízko k postavám. A v neposlední řadě lidi, kteří mají rádi dokumenty, nechodí moc do kina.

Cítíte se stále Řekem?

Na rodnou zemi nikdy nezapomenete, zvlášť když je to země jako Řecko. Opustil jsem ji, protože tehdy mladým lidem z mé sociální třídy nabízela jen mizerný život v podrobení v pravicově konzervativním režimu. Francie mi jako imigrantovi dovolila splnit si i ty nejdivočejší sny. Mé „řectví“ se mě opět zmocnilo, když se tam vlády v roce 1967 chopili takzvaní řečtí plukovníci, vojenská junta. Svůj vzdor jsem tehdy vyjádřil filmem Z. Finanční krize uvrhla Řecko do stejné situace, která mě donutila z něj v mládí utéct. A tak jsem znovu vyjádřil svůj protest filmem.

Byl byste k evropským institucím stejně kritický, kdybyste měl točit o jejich počínání během současné pandemie?

EU se od roku 2015 změnila. Za prvé v jejím čele stojí dáma, ve vedení Evropské centrální banky stojí další dáma. Třetí dáma je stále kancléřkou Německa. A ženy Evropě rozumějí lépe, víc v ni věří. Tehdy byl předsedou Evropské komise Lucemburčan Juncker, ke kterému necítím žádný respekt, protože přeměnil svou zemi v ráj pro lidi, co nechtějí platit daně. Za druhé Donald Trump a následně koronavirus donutili Evropany se více sjednotit.

Ursula von der Leyenová se svým předchůdcem v pozici předsedy Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem

Foto: Virginia Mayo, AP

Doufám, že Evropané zůstanou stále pospolu, protože jiné řešení nemáme. Coby národní státy by nás postupně sežraly velké mocnosti USA, Čína nebo Indie.

Současná podoba kapitalismu se asi také musí změnit, stal se natolik agresivním, že se to nedá vydržet. Náš egoismus a touha po věcech ničí celou planetu. Pro Evropu obzvlášť je neakceptovatelné, jak se rozšiřují rozdíly mezi chudými a bohatými. Evropa coby starý kontinent už zažila, jakých velkých věcí můžou lidi dosáhnout, když k tomu mají podmínky.

Proč váš snímek končí scénou tance?

Chtěl jsem filmu najít nějaký závěr, aniž bych použil další dlouhý monolog. Rozhodl jsem se inspirovat klasickými řeckými tragédiemi a také řeckou historickou zkušeností. Řekové přežili čtyři sta let turecké okupace díky básním, písním a tanci, který je spojoval. Umění pro ně bylo zásadní.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků