Hlavní obsah
Ludvík Vaculík s Martou Kubišovou v roce 1975 Foto: Profimedia.cz

Rok 1969 mně způsobil urychlenou dospělost. Zvláště po onom „slavném“ dubnovém plénu, na němž byli hlavní muži jara odstaveni, případně zasunuti do pozadí k odstavení následujícímu. Byl to také rok, kdy tata přišel o práci, k zákazu vydávání „jeho“ Listů došlo v květnu. Tím byl tata hodně doma a měl mě jako patnáctiletého více pod kontrolou, ještě ke všemu.

Ludvík Vaculík s Martou Kubišovou v roce 1975 Foto: Profimedia.cz
Ondřej Vaculík: Tesknota roku 1969

Nejhorší pro mě ovšem byly Husákovy projevy. Přitom Husák ještě v lednu veřejně obhajoval ideje roku 1968. Dneska si ho pamatujeme spíše z let osmdesátých jako brumlajícího starého muže, ale tehdy to byl Husák hřímající, burcující, ba burácející proti reakcionářům a revizionistům a slouhům imperialismu a škůdcům socialismu. V jeho častých a dlouhých, spatra pronášených projevech se postupně z vlastenců stávali, dneska by se řeklo, nepřizpůsobiví občané. Ironií osudu to často byli i jeho nejbližší spolupracovníci.

Tzv. pendrekový zákon umožnil stíhat lidi, kteří veřejně odmítali přehodnotit srpnovou invazi jako internacionální pomoc. Demonstrující na Václavském náměstí u příležitosti prvního výročí okupace byli poprvé násilně rozehnáni obušky i slzným plynem. Kvůli vlasteneckým postojům byli z ÚV KSČ vyloučeni Kriegel a Vodsloň a v rámci „procesu s revizionisty a reakcionáři“ se ve vězení ocitli šachista Pachman, historik Tesař a poslanec Battěk. V Ostravě byl zatčen spisovatel Filip a coby signatáři petice Deset bodů byli vyslýcháni Václav Havel a Karel Kyncl.

Od listopadu 1969 začal k výslechům chodit i tata, a chodil tam pak dalších dvacet let. Naše rodina se ocitla v podivném společenském postavení: jedni se šeptmo divili, proč jsme neemigrovali, druzí nám rovněž šeptmo za totéž vyjadřovali sympatie a třetí skupina přátel se nám začala – jakoby taky šeptmo – vyhýbat. Byla to doba stálého očekávání něčeho horšího. Ve svých Nepamětech tata píše: „Lidé mi na potkání říkali, co o mně slyšeli nebo četli, já jsem to nečetl, ani neslyšel, ani jsem na to nebyl příliš zvědav. A vždycky se mnou jednali trochu jako s postiženým, částečně už odsouzeným člověkem.“

Mě ředitel základky upozornil, že s přijetím na střední školu nemám počítat, i kdybych měl na vysvědčení samé jedničky. Měl pravdu.

„Asi bych měl psát“

Hrůzyplné Husákovy projevy vyvolaly rozpolcení společnosti. V Nepamětech naše postavení, a vůbec situaci zavržených spisovatelů, tata vystihuje takto: „Kdyby přišli, kdo přijdou? Mám se bránit, a čím? Mám teda utéct? Asi bych měl především psát. Zkusím to, i dnes. Zatím hledím na stěnu se smutnou krajinou, kde v útulné smyčce bílé cesty druží se pár chalup a lidé v nich nemají o ničem takovém tušení.“

To se tata díval na jeden z obrazů Vlastimila Beneše v našem bytě ve Veletržní. Až teď mi dochází, jak neochvějné malířovo přátelství pomáhalo mým rodičům překonávat ta nejchmurnější období, kdy začalo navíc vysvítat, že ne všichni, kteří si zbyli, si mohou věřit. Beneš měl výhodu, nepsal, maloval, a stejně tady už nevystavoval ani neprodával. Také díky tomu má v našem bytě galerii. V jeho zádumčivých krajinách a pohledech na prkenné ohrady, dvory a štíty starých domů pražské periferie tata nacházel uvolnění mysli, melancholické upokojení. Benešův styl charakterizoval jako poetický realismus nebo nový romantismus.

Ondřej Vaculík (1954) je novinář a komunální politik.

Foto: Petr Horník, Právo

Teď se sám na ty obrazy dívám, na holé tmavé stromy v zasněžené krajině, na lomy, cihelny s hranami, ostrými zlomy a trhlinami, z nichž se mi vynořuje tesknota té doby, a v ní i tata.

Devětašedesátý byl pro rodiče rokem úzkosti. Nevěděli jsme nejen, jestli tatu nezavřou (dodatečně za Dva tisíce slov, jak se obával), ale hrozilo, že nás odsunou někam na Sibiř. Ba se proslýchalo, že na sekretariátu ÚV KSČ už projednávají návrh na zřízení internačního tábora pro „kontrarevolucionáře“.

Díky Husákovi, neustále mě opravuje maminka, se nic takového nestalo, a pamatuj si, Ondrášu, že Husák naopak vzhledem ke krutým požadavkům Moskvy zvládl kýženou normalizaci těmi nejmírnějšími prostředky, a my nadále mohli bydlet v Praze ve Veletržní, i když s odposlouchávací laboratoří nad námi a kamerami na protějším domě.

Takže nebýt „kontrarevolucionářů“ a budoucích disidentů, chudák Husák by tu normalizaci neměl před Brežněvem na kom sehrát, asi. Když později přišlo ono „poučení z krizového vývoje“ a prověrkové komise, to už, soudruzi, byla jen taková vaše zlovůle. To jen soudruh prověřoval soudruha, vylučoval ho a postupně zbavil funkce i živobytí. Tisíce lidí. Díky Husákovi jste „pouze“ přišli o zaměstnání, museli jste se toliko vzdát svého postavení i kvalifikace, děti se vám nedostaly na školy, ale nikdo vás, až na výjimky, nebil, nemučil a nežalářoval – maminka to srovnává s padesátými lety, na která si pořád dobře pamatuje.

Zpět k Husákovi a jeho statečné proradnosti, která se mně, když se dívám v tatově pokoji na Benešovy obrazy, jeví prostě jako zrada. Nevíme, čím mu sovětští soudruzi vyhrožovali, když se utajeně setkal s Brežněvem někde v Užhorodu. Zřejmě jen díky své nepopiratelné inteligenci mohl v nějakém vyšším plánu výslovnou okupaci interpretovat jako bratrskou pomoc. A to bylo na tom strašném roce asi to nejhorší.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků