Hlavní obsah
François Morellet: 40 000 čtverců (1971), k vidění na výstavě Transformace geometrie v pražské Městské knihovně (Mariánské náměstí 1) do 31. března 2019. Foto: archív GHMP

Ondřej Ditrych: O zahraniční (real)politice

Motivem prvních sta let české (československé) diplomacie byly opakované, těžké a nezřídka prohrané boje o uznání a zabezpečení naší státnosti v rodině evropských států. Tento boj dnes díky ukotvení v EU a NATO svádět nemusíme. Co by tedy mělo být určující koncepcí naší zahraniční politiky do budoucna?

François Morellet: 40 000 čtverců (1971), k vidění na výstavě Transformace geometrie v pražské Městské knihovně (Mariánské náměstí 1) do 31. března 2019. Foto: archív GHMP
Ondřej Ditrych: O zahraniční (real)politice

Když v polovině 19. století Ludwig von Rochau uvedl do jazyka pojem Realpolitik, postavil ho do protikladu ke Gefühlspolitik a Prinzipienpolitik, tedy k politice sentimentální a politice principů. Pro německého liberála měla být realpolitika cestou k vysněnému založení jednotného německého státu. Jeho následovník Friedrich Meinecke pak spojil s realpolitikou kontinentální tradici Staatsräson (či ragion di Stato), sahající až k vzývanému i proklínanému Florenťanovi Machiavellimu. Z tohoto splynutí se zrodila moderní tradice politického realismu pěstovaná hlavně za lamanšským kanálem a po druhé světové válce zejména na druhé straně Atlantiku.

Takto se vepsala i do nově zrozené vědy o mezinárodních vztazích, zavrhující ve svém středním proudu sentimentální víru v politické utopie a přitakávající tragičnosti lidské situace, v níž je vždy mezi ideálním a skutečným hluboká propast a kde nelze uniknout z osidel mocenské politiky.

Realpolitiku si dnes spojujeme s rozvahou a střízlivostí při prosazování národního zájmu, který okřídlenými slovy vévody Rohana „vládne vládnoucím“, s mocenskou politikou a přitakáním „realitě“ namísto utopického snění a planého moralizování – a především má být protiváhou ke zpupné pýše, která chce k svému obrazu měnit svět, aby následně přišel nevyhnutelný pád.

Může být realpolitika nosnou koncepcí české zahraniční politiky pro příští století naší demokratické státnosti? Může – a dokonce by měla.

Může jí však být jen, pokud nárok na realitu proti utopii nezůstane v rukou těch, kdo z historie vylupují zavádějící podobenství, mudrují o jejích železných zákonech a sní o zlatém věku stabilního, přirozeně uspořádaného světa, zatímco brojí proti životu v (údajném) sebeklamu politické korektnosti. A také pokud pro sebe národní zájem neurvou nacionalističtí šosáci, kteří se vlichocují do přízně zklamaných a „poražených“ globalizací a podněcují společenskou paranoii a kteří pomocí strachu, dělení na my a oni i konspirativního myšlení otevírají prostor pro autoritářství s cílem „chránit společnost“ – sotva ale z tohoto výtahu k moci mohou nabízet smysluplná řešení, jak tišit autentické společenské obavy a bolesti.

Zdeněk Sýkora: 3. fáze (1997), k vidění na výstavě Transformace geometrie v pražské Městské knihovně (Mariánské náměstí 1) do 31. března 2019.

Foto: archív GHMP

Realpolitika může být žádoucí cestou, pokud se odstřihneme od tohoto nárokovaného realismu, který žádným realismem není, protože slibuje neuskutečnitelná řešení typu odluky od vnějšího světa, a selhává tak eticky a vzhledem k intenzivní vázanosti na malý, často abstraktní nebo již neživotný výsek reality i na rovině vysvětlení.

Realistická analýza dnes znamená přijmout východisko v podobě komplexního, mnohem více než dříve propojeného, zároveň ale politicky roztříštěného světa, ve kterém už dávno výše zmíněnou životnost ztratila „vestfálská“ politická mapa produkující fikci hranic státní suverenity, která je suverenitou právní, ale i operativní (termín německého politologa Wolfganga Reinickeho) ve smyslu výlučného výkonu moci na dálku. Stejně jako ji – vzhledem k rozptylu moci mezi státy, mezinárodní instituce, korporace a nevládní neziskové organizace – ztratila i klasická Machtpolitik, mocenská politika.

Dějiny neskončily

Základní charakteristikou našeho světa není „návrat geopolitiky“ v důsledku rostoucí Číny nebo ruského zahraničněpolitického revizionismu.

Je jí především globalizace výroby a spotřeby a klopotný rozvoj a šíření nových technologií, které skutečně celosvětově, byť klikatě a rozmanitě, přetvářejí každodenní politickou a ekonomickou realitu života společností. Setrvale rostoucí dynamika přeshraničních toků lidí, zboží, služeb, kapitálu a idejí posílená odstraněním bariér s koncem studené války dává vzniknout jediné ekonomické, finanční a technologické mapě světa, zároveň však také mnoha mapám politickým, ba dokonce i novým, hybridním „plánům vládnutí“ (governscapes – termín Finna Stepputata), které adaptují, převracejí a nově spojují starší formy a různorodě je (trans)lokálně rozprostírají nad územími a populacemi.

Model liberálního státu se nestal univerzálním, dějiny v tomto smyslu neskončily. Bolestivě to dosvědčuje brutální politické násilí vedené ve jménu etnických nebo islamistických politických projektů těmi, kdo ironickými slovy Patrika Ouředníka „tu teorii neznali“, stejně jako nástup nových forem autoritářství, často spíše než podvazovaný naopak umocněný moderními komunikačními technologiemi.

Bezprecedentní míra propojení společenství globálními toky rovněž nevede k odstranění obrovské materiální nerovnosti. Díky vysokému hospodářskému růstu v Asii příjmy chudší poloviny lidstva za posledních několik desetiletí významně vzrostly, v součtu úplně stejně si ale polepšila pouhá jedna desetina procenta nejbohatších obyvatel planety.

Starý realismus je v těchto podmínkách sám v nostalgii utopenou utopií; přehráváním světa jednoduchých a čistých forem, který už není. Dnešní mezinárodní politika je komplexní emergentní systém složený z mnoha vzájemně na sebe působících částí s nelineárními vztahy. Realita našeho světa je realitou hybridních forem.

Realistická utopie?

Jedinou možnou realpolitikou v těchto podmínkách je otevřenost tomu světu, jehož jsme nedílnou součástí, péče o všechny havlovské „kruhy domova“ od těch nejbližších po nejvzdálenější.

Znamená to spoluutvářet přesvědčivou vizi budoucnosti EU jako prostoru politiky, kde Evropané mohou jednat v souladu, a to při vědomí a plném uznání vzájemné rozmanitosti svých zájmů; jinými slovy, kde mohou dosahovat politických řešení, která budou nutně kompromisní, ale přesto dostatečně účinná.

Günther Uecker: Pole 05 (2005), k vidění na výstavě Transformace geometrie v pražské Městské knihovně (Mariánské náměstí 1) do 31. března 2019.

Foto: archív GHMP

Na globální úrovni je realpolitikou prosazování takových změn, ze kterých mají rovný prospěch všichni. Změn, které cílí na odstraňování materiálních i nemateriálních nerovností, na vytváření příležitostí pro společnosti v chudších zemích realizovat svůj potenciál (rozvojovou spoluprací, ale i udržitelnými investicemi do konkurenceschopných odvětví, přenosem technologií nebo účinnými opatřeními proti daňovým únikům), na všeobecnou dostupnost vzdělání, odpovědnou výrobu a spotřebu a na opatření zmírňující dopady klimatických hrozeb (zejména na pozadí poslední varovné zprávy mezivládního klimatického panelu). To je, mimo jiné, i jediná realistická a systémová odpověď na rizika neřízené migrace.

Jinými slovy, realpolitikou dneška je politika progresivní, kterou – slovy Václava Havla – neřídí „krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku“, ale jejímž horizontem je svět jako takový a možná i onen blízký vesmír, kam lidstvo začne v krátké době nevyhnutelně pronikat.

Cílem takové realpolitiky je pak realistická utopie amerického filosofa Johna Rawlse, v níž lze zabránit aspoň těm nejhorším zlům, jimž bylo lidstvo v dějinách vystavováno, a ve které se národy navzájem uznávají jako rovné, dodržují závazky, neútočí na sebe, ale také pomáhají těm, jimž podmínky brání žít ve spravedlivém a slušném politickém a společenském uspořádání.

Právě na takové principy by podle Rawlse národní společenství opravdu přistoupila, pokud by byla zahalena v myšlené „roušce nevědění“, tedy bez povědomí o tom, jaké prostředky, moc a postavení ve skutečnosti vlastní ve srovnání s ostatními.

Chce to pevnou páteř

Cesta vede přes realpolitiku se silným prvkem Prinzipienpolitik, politiky principů. Mezinárodní společnost jednoduše není, ale neustále se konáním svých členů znovu a znovu stává. Právě zde spočívá význam masarykovské „drobné práce“, která je protivahou jak nabubřelého a pyšného titánství, tak lhostejnosti a zahálky svádějící k tomu, o čem Havel hovořil jako o „pokušení nicoty“. V obojím je realistická.

Mezinárodní politika založená na dodržování pravidel, účinném multilateralismu jako schopnosti kolektivního a participativního jednání a liberálních hodnotách suverénní rovnosti a sebeurčení, na kterých vznikl i moderní československý stát, je skutečným českým národním zájmem.

Ondřej Ditrych (1982) je ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.

Foto: Jana Dobešová

Schopnost spoluutvářet takovou mezinárodní politiku, která by se dokázala adaptovat mimo jiné na přelomové jevy typu rozvoje umělé inteligence nebo automatizace práce a obecně zvládla usměrňovat politické dopady vývoje v oblasti nových technologií, je podmíněna pevnou páteří, konzistentním a spravedlivým vystupováním a odvahou zaujmout rozhodný postoj všude tam, kde jsou základní normy mezinárodní společnosti porušovány – ať už použitím síly k záboru území suverénního státu, nebo vraždami na konzulátech.

Nedílnou součástí této práce musí zůstat i podpora (globální) občanské společnosti. Ne jako „sektoru“, ale jako sebeutvářejícího se prostoru pro svobodu a autentickou existenci jednotlivce, kterou rozmanité podoby starého i nového autoritářství potlačují.

Zahraniční politika musí být konzistentní a čitelná, a proto musí vycházet z vnitřního konsenzu. Není ale pouhou výslednicí nebo odrazem politiky domácí. Tím, jak jednáme navenek, utváříme i sami sebe jako politické společenství. Zahraniční politika může vytlačovat vnitřní nejistotu a domácí politickou rozporuplnost i mimo stát – anebo může otevřeně čelit výzvám a těžit z příležitostí propojeného světa, podněcovat drobnou prací jeho spravedlivější uspořádání a rozvoj otevřené společnosti, ve které mohou ženy i muži na globálním Severu i Jihu naplňovat svůj potenciál.

Pouze to druhé je pak zárukou udržení mezinárodního uspořádání založeného na hodnotách naší moderní státnosti, jejíž výročí vzniku jsme si nedávno připomínali. A taková zahraniční politika je proto do budoucna jedinou možnou realpolitikou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků