Hlavní obsah
Pohřbené a po letech znovu objevené hry společnosti Atari Foto: Wikimedia Commons/taylorhatmaker

Novodobý alchymista. Miloš Hroch o knize Jussiho Parikky Geologie médií

Nejméně od osmdesátých let 20. století upínalo lidstvo své naděje do kyberprostoru, který nás měl osvobodit od hmotného světa, propojit sítí a sblížit ve virtuální realitě.

Pohřbené a po letech znovu objevené hry společnosti Atari Foto: Wikimedia Commons/taylorhatmaker
Novodobý alchymista. Miloš Hroch o knize Jussiho Parikky Geologie médií

Dnes už jsou mnohé představy ze starých science fiction knih a filmů skutečností. Místo běžného nákupu stačí klikat ve virtuálním košíku, naše aplikace využívají umělou inteligenci a lidé se potkávají na Facebooku.

Tento nemateriální pocit ještě umocnila koronavirová pandemie, kdy se pracovní porady nebo středoškolská výuka odehrávají přes webkameru počítače. Převládá pocit, že velká část lidské činnosti visí někde ve vzduchu na datovém cloudu.

Finský mediální teoretik Jussi Parikka nás ale v knize Geologie médií (přeložil Jan Petříček, Karolinum 2020) vrací doslova zpátky na zem a ukazuje, jaký nepořádek takové sny způsobily. Zdůrazňuje, že cloudová uložiště i servery mají své materiální „sklady“ na zemi nebo pod mořem a jsou závislé na neobnovitelných zdrojích.

„Dolování dat, toto halasně opakované heslo definující náš digitální věk, by nebylo možné bez onoho typu dolování, který si spojujeme se zemí a jejím narušením,“ píše Parikka. Každé streamování seriálu na Netflixu, poslech písničky na Spotify nebo objednání nákupu přes internet má svou environmentální stopu. Parikka přichází v knize z roku 2015 s provokativní teorií médií, která obohacuje obvyklé definice o ekologii a je šitá na míru debatám o antropocénu. Připomíná, že všichni si v chytrých telefonech nosíme kousky geologie s sebou, následný elektroodpad představuje „budoucí fosilie“ a současným médiím nelze porozumět bez přesné znalosti jejich složení z minerálů, kovů a chemikálií.

Materialismus médií

Parikka tak v novém kontextu oprašuje tradici materialismu médií, podle níž je nelze omezovat jen na to, co se v nich říká, co si o nich myslíme nebo jak je používáme. Abychom médiím porozuměli, musíme je rozebrat na drobné dílky a dávat pozor na jejich konstrukci. Materialisté byli přesvědčení, že si média ochočují a formují člověka, ne opačně.

Mezi představitele tohoto směru patřil i Němec Friedrich Kittler, který v devadesátých letech psal o nastupující počítačové kultuře a s odstupem sledoval, jak podobným způsobem jako digitální technologie změnily myšlení lidí psací stroj nebo gramofon. Proto se o Kittlerovi někdy psalo jako o „archeologovi médií“. Dlouhou dobu byl tento obor považován za překonaný, ale dnes je znovu populární – zájem o stará média se stal jakousi turistikou a přirozenou reakcí na dobu, kdy se velká část lidských životů digitalizovala. Parikka je ale ve svém materialismu mnohem radikálnější.

Digitální kultura se podle něj zrodila hluboko pod zemským povrchem a v dávných časech naší planety – vymyslel proto celý nový slovník pro mediální studia. Například metaforu geologie si půjčil od francouzských postmoderních filosofů Gillese Deleuzeho a Félixe Guattariho, kteří rádi používali pojmy z přírodních věd a v díle Tisíc plošin přímo psali o „geologii morálky“. Je to jen další Parikkův trik, jak sblížit mediální technologie s přírodou – už dříve psal o médiích, virech, hmyzu. V knize Insect Media (2010) vykládal média, data a algoritmy pomocí studia mravenčích kolonií. Cílem navazující Geologie médií je pak upozornit na působení přírodních, ne-lidských sil, což je velkým trendem současného myšlení. Proto razí Parikka pojem médiopřírody, který je jak vystřižený z kyberpunkového románu. Má naznačit, že v situaci environmentální krize vše souvisí se vším.

Jussi Parikka: Geologie médií

Foto: jussiparikka.net

„Vazby a vztahy uvnitř médiopřírody se často manifestují v konkrétních kontextech vykořisťování a ničení životního prostředí,“ poznamenává Parikka a nejlépe to ilustruje starý případ z herního průmyslu. Společnost Atari v roce 1982 vsadila na špatnou kartu a její videohra inspirovaná úspěšným filmem E. T. mimozemšťan byla takový propadák, že to firmu položilo. Vývojáři poté tisíce neprodaných kazet zakopali v poušti u městečka Alamogordo v Novém Mexiku. Našli je až o třicet let později dokumentaristé natáčející snímek o herním světě. Museli si počínat jako archeologové při vykopávkách zkamenělin, ale také jako geologové, protože skládku bylo třeba nejprve otestovat na přítomnost nebezpečných chemikálií methylrtuti a DDT.

Pro aktuální příklady nemusíme chodit daleko: stačí se podívat na zprávy o skládkách elektroodpadu vyváženého z Evropy do Afriky, kde se škodlivé látky najednou objevují v lokálních potravinách. Parikka píše o „zombiích médií“, co natáhnou ruku ze záhrobí a dokážou posmrtně ovlivňovat planetu i životy lidí.

Nová spojenectví

Dnešní technologie, například ony chytré telefony, jsou sestrojené tak, aby se nedaly dlouhodobě opravovat a musely se brzy vyměnit za novější model. Právě neustálý pokrok, důraz na novost vytváří zombie médií a zanechává nám hromady odložených přístrojů.

Parikka proto vyzývá k větší uvědomělosti – a je to skoro srovnatelné s logikou farmářských trhů, které stojí na myšlence lokálnosti, kdy se zákazník zajímá, odkud daný kus zeleniny pochází. V kapsách totiž nosíme kousky koltanu z Afriky nebo zinkovou rudu z dolů na Aljašce, ze které se získává indium v Kanadě. Materiály pro výrobu médií jsou roztroušeny po celém světě včetně Jižní Koreje, Belgie nebo Peru. A jak zdůrazňuje Parikka, k ekologické stopě se musí připočíst ještě levná práce použitá pro jejich získání. Jeho definice médií je proto dost široká: může jít klidně o kus horniny, prach nebo mořské korály, které jsou jako nahrávací zařízení zaznamenávající dávnou minulost.

Východiska hledá finský teoretik, pro někoho možná překvapivě, v současném umění. To umí být kritické – jako projekt Last Pictures od vizuálního umělce Trevora Paglena, který upozornil na vrstvy kosmického smetí z raket a sond na oběžné dráze. Přirozenou symbiózu přírody a technologií zase Parikka vidí v hudbě využívající terénní nahrávky přírody, jež jsou čím dál populárnější mezi elektronickými hudebníky.

Parikka experimentuje a míchá jakýsi mezioborový lektvar – proto ho filosofka Dita Malečková v doslovu knihy označuje za alchymistu, „novodobého znalce povahy nelidských sil, jejich permutací a transformací s cílem vytvořit novou syntézu – k čemuž bude zřejmě potřeba i notná dávka občanské neposlušnosti, nezkrotného experimentování a otevřené mysli“.

Parikka svým teoretickým mixem provokuje, inspiruje a jen dokazuje, že pro pochopení dnešního ekosystému médií potřebujeme opravdu komplexní pohled a nová spojenectví. V jeho podání jsou totiž média klíčem k porozumění planetě.

Miloš Hroch (1989) je publicista a mediální teoretik.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků