Hlavní obsah
Žanna Němcovová Foto: Luboš Pavlíček, ČTK

Můj otec byl rebel, říká ruská aktivistka a novinářka Žanna Němcovová

„Máte samozřejmě pravdu, když říkáte, že se v Rusku historicky opakovaně projevují silné autoritářské tendence. Ale naše budoucnost bude vypadat tak, jak si ji sami vybudujeme,“ říká Žanna Němcovová (1984), ruská aktivistka a novinářka, žijící v Německu, dcera zavražděného opozičního politika Borise Němcova, která se pokouší na otcovu činnost navázat. Němcovová byla hostem Inspiračního fóra v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů.

Žanna Němcovová Foto: Luboš Pavlíček, ČTK
Můj otec byl rebel, říká ruská aktivistka a novinářka Žanna Němcovová

Váš otec je ve světě známý především coby ruský opoziční politik, který se stal následkem své politické činnosti obětí atentátu. Jak byste ho představila vy?

Můj otec Boris Němcov nebyl vždycky opozičním politikem. Říkával, že „když byl malý, byl guvernérem“, ačkoli to není úplně pravda, protože mu tenkrát bylo dvaatřicet let. Za Jelcina se stal guvernérem Nižněnovgorodské oblasti, nejdříve jím byl jmenován, v roce 1995 pak i zvolen. Ještě za Jelcina se stal vicepremiérem. Po ekonomických problémech tato vláda odstoupila, čímž se otec dostal do opozice. V roce 1999 byl zvolen do parlamentu, v roce 2003 už ne, a tak se stal lídrem opozice nesystémové, jak tomu v Rusku říkáme, té, která působí mimo oficiální státní struktury.

Takže by se dalo říct, že se ze systémového politika stal antisystémovým aktivistou?

V angličtině mají slovo rebel – a v určitém smyslu můžeme mého otce nazvat rebelem, protože i když pracoval pro orgány výkonné moci, nebál se veřejně ozvat, když jeho nadřízení dělali něco, co bylo v rozporu s jeho názory a přesvědčením. Asi nejvýznamnějším příkladem je to, že můj otec dokázal sesbírat milión podpisů pod petici požadující ukončení války v Čečně. Nižněnovgorodská oblast má 3,3 miliónu obyvatel a jemu se podařilo přesvědčit milión lidí! Petici pak předložil popuzenému Jelcinovi. První válka v Čečně byla ukončena i díky úsilí mého otce.

Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí vydat se v jeho šlépějích a aktivně vstoupit do veřejného prostoru?

Na to mám velmi krátkou odpověď – za všechno můžou geny. Je ale pravda, že až do otcovy násilné smrti v roce 2015 jsem se nechystala věnovat veřejným aktivitám. Byla jsem novinářka a chtěla jsem jí být i nadále. Nechystala jsem se dělat to, co dělám teď, to zapříčinily vnější okolnosti. Až po otcově skonu jsem si uvědomila, jak jsme si podobní.

Ani emigraci do Německa jsem neplánovala, rozhodla jsem se ze dne na den. Jsem už taková povaha. Ale nelituji toho. Ocitla jsem se v situaci, kdy mého otce zabili, a tři měsíce nato se pokusili otrávit jeho kolegu Vladimira Kara-Murzu. Já dostávala výhrůžky. Pochopila jsem, že mé profesní kariéře je v Rusku konec.

V Německu jste založila nadaci nesoucí jméno vašeho otce.

Bylo to složité, ocitla jsem se v zemi, jejímž jazykem nemluvím, a neměla jsem samozřejmě nejmenší tušení, jak vést nadační fond. Ale stejně jsem ho založila. Netroufám si naši práci sama hodnotit, ale myslím, že jsme toho udělali na to, jak malinkatá jsme organizace, docela dost. A pokud jde o shánění prostředků, měli jsme zatím štěstí. Obdrželi jsme polskou Cenu Solidarity, díky které se nám fond podařilo postavit na nohy. Kromě toho získáváme granty na jednotlivé projekty. Konspiraci za tím nehledejte. Žádní ruští oligarchové mě nepodporují – a jsem na to hrdá.

Pokračuji i v kariéře novinářky. Kdybych žila tady v České republice, asi bych působila ve Svobodné Evropě, kdybych byla v Británii, chtěla bych se dostat do BBC, ale jsem v Německu, a tak pracuji pro Deutsche Welle, v ruské redakci. Mám svůj rozhlasový pořad, před pár dny jsem se vrátila z Gruzie, odkud jsem přivezla rozhovor s tamním prezidentem.

Vyšetřování vraždy vašeho otce je, zdá se, ukončená záležitost. Vrahové byli odsouzeni, ale kdo si je objednal, je stále nejasné…

Zkoušela jsem pokračovat v pátrání na vlastní pěst, ale se svými omezenými možnostmi jsem se moc daleko nedostala. Nejraději bych nechala vyslechnout čečenského vůdce Ramzana Kadyrova a pokusila se objasnit jeho roli v celé věci, ale k tomu nikdy nedošlo, a asi ani nedojde. Ukázalo se bohužel, čeho jsem se obávala již na začátku, že v současném Rusku opravdové vyšetřování politické vraždy proběhnout nemůže.

Zosja Rodkevičová: Můj přítel Boris Němcov

Foto: MFDF Ji.hlava

Jediné, co se mi zatím podařilo prosadit, je, že Rada Evropy jmenovala speciálního zpravodaje pro náš případ. Já trochu doufám, že podobný mezinárodní tlak pomůže k tomu, aby už v Rusku k politicky motivovaným vraždám nedocházelo. Naši politici sice rádi utlačují opozici, ale zároveň se snaží vyhýbat skandálům. Právě proto je podstatné otcův případ znovu a znovu připomínat, aby měli ti, kdo by se napříště chtěli svého politického oponenta takto brutálně zbavit, obavu, že se jim to z hlediska jejich obrazu v zahraničí nevyplatí.

Jak moc je podle vás pravděpodobné, že odstranění vašeho otce proběhlo na přímý pokyn prezidenta Putina?

Nejsou důkazy pro to, že by jakéhokoliv novináře, politického či veřejného činitele zavraždili přímo na Putinův příkaz. Nabízí se příklad Alexeje Litviněnka, ale to je poněkud složitější záležitost, přeci jenom pracoval pro tajné služby a motal se kolem oligarchy Berezovského. Novináře a opozici pronásledují všechny autoritářské režimy, nedělá to však jeden člověk, dělá to celý systém.

Co přesně je náplní činnosti vaší nadace?

Jeden z našich projektů je cena, kterou udělujeme za odvahu při obhajobě demokratických hodnot. Bez odvahy to totiž v dnešním Rusku nejde. Kdo ocenění dostane, ale nevybírám já, je to trojstupňový proces, hlasuje se v novinách Novaja gazeta, z čehož se pak dělá předvýběr – a z něj laureáta určí rada našeho fondu, které já sama ani nejsem členkou.

Naposledy byl oceněn Ildar Dadin, první člověk, kterého ruské soudy odsoudily k vězení jen za samotný protest – podle nové úpravy trestního zákoníku z července 2014. On předtím nebyl známým aktivistou, nepracoval v žádné organizaci na ochranu lidských práv. Byl to obyčejný člověk, který se rozhodl vyjádřit svůj názor – a kvůli tomu skončil ve vězení. Hodně si toho vytrpěl, mučili ho a drželi v trestaneckých koloniích. Ale zvládl to a donutil ruské orgány, aby ho propustily ještě předtím, než mu vy pršel celý trest. Je teď skutečně důležité takové lidi v Rusku podporovat.

Otázka, na kterou už sama začínám být alergická, ale zaznívá od příznivců Putinova stylu vládnutí tak často, že si vám ji dovolím položit: Je demokracie pro Rusko vhodným systémem? Nepotřebuje tak velká země vládu pevné ruky?

Ano, tato otázka zaznívá velmi často. Jako by se Rusové tak moc lišili od ostatních Evropanů a nemohli žít v normální demokracii! Jsem přesvědčená, že i jako velká země potřebujeme svobodné volby, právní stát, zbavit se cenzury, pravidelnou obměnu těch, kteří jsou u moci, konkurenční prostředí v politice i ekonomice. Potřebuje to každá země – a Rusko není výjimkou. Tady bych ráda ocitovala svého otce, který říkával, že demokracie je univerzální. Když se podíváte na emigraci z Ruska, na to, kam v posledních letech Rusové směřují, tak mezi těmi zeměmi nenajdete Saúdskou Arábii ani KLDR, nenajdete tam žádný autokratický režim. Rusové nejvíce míří do USA, Kanady a Německa, do demokratických států. Jenže všichni emigrovat nemůžeme. Nedávno se mě učitelka němčiny ptala, co je mým největším snem. Řekla jsem jí, že vrátit se do Ruska.

Vidíte ale nějaký důvod k optimismu? Bylo vůbec někdy Rusko demokratické?

V souvislosti se začátkem devadesátých let asi nemůžeme hovořit o nějaké ideální demokracii, Rusko mělo velké problémy s privatizací, která zapříčinila zrod oligarchů. Ale byly u nás svobodné, soutěživé volby. Měli jsme nezávislá média, která se k moci stavěla kriticky. Něco podobného se pak možná ještě objevilo na začátku 21. století.

Máte samozřejmě pravdu, když říkáte, že se v Rusku historicky opakovaně projevují silné autoritářské tendence. Ale naše budoucnost bude vypadat tak, jak si ji sami vybudujeme. Nyní asi řeknu provokativní věc, budu citovat ruského spisovatele Michaila Šiškina, který nyní žije ve Švýcarsku. Říká, že Rusko je skvělá země pro hrdiny a bandity. Obyčejní lidé to ale mají těžké, protože musí neustále tvrdě pracovat, a pak se ještě rozhodovat, zda se postaví na stranu bílých, nebo rudých. Já věřím v lepší budoucnost; když budeme říkat, že se nám to nepodaří, tak se nám to opravdu nepodaří. Ale lidská práva, demokracie, tržní ekonomika – to všechno je v Rusku možné. Sny ještě nikdy nikomu neublížily.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků