Hlavní obsah
Jan Němec Foto: David Konečný, ČTK

Možnosti čtení. Štefan Švec nad knihou Jana Němce Možnosti milostného románu

„Maloměstský egocentrik nám formou, použitou již dříve různými postmoderními autory, vykládá, kterak jeho bývalá učinila nejlepší rozhodnutí v životě a opustila ho. Zbytečnost.” Je krásné číst nelítostné čtenáře ze serveru Databáze knih. A je to inspirující.

Jan Němec Foto: David Konečný, ČTK
Možnosti čtení. Štefan Švec nad knihou Jana Němce Možnosti milostného románu

Důvody, proč nepsat o Možnostech milostného románu (Host 2019) od Jana Němce, jsou stejné jako důvody, proč o nich psát. Němec je redaktorem v Hostu a někdejším předsedou Asociace spisovatelů. Ještě mu není čtyřicet a už je to literárně mocný muž. Funkce, ceny a nominace na ně sbírá s podobnou frekvencí jako Tomáš Halík. Bůhví, jestli není praprasynovcem Boženy Němcové.

Obava vztáhnout na Němce ruku může být pro člověka z literatury podobně velká jako chuť to zkusit. Nutkání udělat si oko může útočit stejně silně jako nechuť chválit koryfeje-aspiranta. Podle toho, který tlak se v duši našlehá silněji, je pak možné zhodnotit i novou knihu. Číst ji k tomu postačí jen zběžně jako zdroj citátů a odrazový můstek k vlastním elegantním saltům.

Jak je to doopravdy

Nerecenzentský, spanilomyslný čtenář milostných románů naštěstí svůj vztah k praprasynovci Boženy N. v síti literárních animozit animozit řešit nemusí. Natěšený se, dřív než vyřkne svůj verdikt na Databázi knih, pustí do čtení.

Začne anotací na zadní straně vazby. Ta mluví o pětiletém milostném vztahu a o sdílení. V knize samotné pak čtenář najde maily o psaní toho, co zrovna čte, ověřitelné reálie z autorského života autorova, přesná časová i místní ukotvení, lidi skutečně žijící a odkazy na děje dosud nevychladlé. Knoflíky spínající text a skutečnost jsou rozesety hustě; hlavní hrdina knihy se jmenuje Jan Němec.

Jan Němec: Možnosti milostného románu

Foto: Host

Čte se tu tedy pravda. Poučen strukturalismem, který nasál ve škole spolu s násobilkou, ví i spanilomyslný čtenář, že nesmí směšovat autora a autorský subjekt. Vůně zakázaného ovoce je ovšem sladká, a tak rád zákaz poruší. Číst knihu jako kroniku skutečné lásky je kouzelné. Můžeme dokonce spekulovat: Napsal Němec knihu jako poslední milostný dopis? Nebo jako pomstu? Chtěl si přičarovat zpátky ženu, kterou ztratil? Nebo aspoň zajistit, aby z jejího života nezmizel? Má ten text mnoho čtenářů, nebo jenom jednoho?

Autor rozdrtil příběh na střípky, fazety, literární triky a postupy v krátkých blocích, všechny ale drží pohromadě postavami a jejich vztahem. Život, nasvícen z různých směrů, jeví se bohatší, ba skutečnější. Láska rodí nové světy a všechny je udrží spolu v jednom jediném.

Odbočka – kritéria hodnocení

Láska rodí nové světy a všechny je udrží spolu v jednom jediném. Booktuberka Dorota Noon se do Možností milostného románu „zamilovala“ a jako „náročnou čtenářku“ ji kniha „totálně dostává a rozkládá“. Dostávání a rozkládání je podle mě nejlepší možné měřítko kvality literatury vůbec.

Coby čtenář méně náročný a bohužel už i méně rozloženíschopný než Dorota Poledne hodnotím knihy zásadně podle množství zatržených výpisků. V Možnostech milostného románu jsem si jich udělal dost. Většinou ale těch, které cituje od jiných sám Jan Němec. Je to editor s dobrým čuchem.

Nebo třeba

Hrdina knihy se jmenuje Jan Němec. Příběh je skutečný a při troše reverzního stalkování starých zdí na sociálních sítích může čtenář objevit i dívku, o níž autor-hrdina Jan píše. Zjistí, že se jmenuje Alena, Jana nebo třeba Annabel, a nasvítí popisovaný vztah ještě jiným reflektorem z jiného úhlu.

Hrdinka knihy se ale jmenuje Nina, nikoliv Hana, Anastázie nebo třeba Ivana. Jak to? Proč je hrdina Jan-Jan, ale hrdinka je Nina-Apolena, Nina-Aneta nebo třeba Nina-Anežka? Chce autor svou bývalou dívku chránit? Chce naznačit, že o sobě umí napsat úplnou pravdu, ale o ní to nedokáže? A proč jsou potom i různá ostatní jména pravá? Co když je to všechno jen hra na pravdu, která žádnou pravdou není a nemůže být? Co když nám dokonce maloměstský egocentrik svou postmoderní formou vůbec nevypráví, kterak jeho bývalá učinila nejlepší rozhodnutí v životě a opustila ho?

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Foto: Milan Malíček, Právo

I kdyby vyprávěl, i kdyby se něco takového opravdu stalo, spisovatel to může zpracovat tisícem různých způsobů. A literatura vzniká těmi způsoby, nikoliv vcelku banální milostnou historkou, kterou zažije devatenáct brněnských spisovatelů z dvaceti. To, proč se vyplatí či nevyplatí Možnosti milostného románu číst, není příběh.

Nemožnosti milostného románu

Tak jako od prvního záběru poznáte, že sledujete český film, rozeznáte od první stránky obvykle i českou knihu. Těžko říci čím, asi drobnou upachtěností a nedostatkem švihu. Ke cti Jana Němce je možno říct, že jeho se to netýká. Dokáže začít jako Francouz nebo Brit. A umí tak i pokračovat.

Možnosti milostného románu jsou postavené z kapitolek, jsou sérií střel nebo vrhacích nožů, které obkreslují cosi nepopsatelného. Nutno říct, že tuto nepopsatelnou entitu zpřítomňují s půvabnou ekvilibristikou. Mírně pubertální metatextové hrátky s anotací, mottem, jmenným rejstříkem, „zbytečnými“ kapitolami a dalšími cetkami pro radost jenom dokazují, že katarze nevyvěrá nutně jen z hlubokých temných vod.

To hlavní, čím Možnosti milostného románu nejsou, jsou možnosti milostného románu. Žádný z nástřelů a postupů, které Němec vytahuje z rukávu, by neudržel celý milostný román. Ne proto, že by autor neuměl zacházet s řemeslem. Napsal už tlustou knihu v du-formě (Dějiny světla). Samotná látka ho ale zcitlivěla do té míry, že se jí rozhodl jen jemně dotknout z různých stran. Vyvolává tím dostatečný účinek. A svým způsobem občerstvil možnost milostný román vůbec napsat v době, kdy už (jako vždy v historii) všechny milostné romány napsány byly.

Hutný, silný, zároveň křehký, drsný, surový i něžný. Za mě jeden z nejlepších českých titulů letošního roku, píše se v Databázi knih na těsně jiném místě. To i na Boženina praprasynovce ujde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků