Možnosti čtení. Štefan Švec nad knihou Jana Němce Možnosti milostného románu

Důvody, proč nepsat o Možnostech milostného románu (Host 2019) od Jana Němce, jsou stejné jako důvody, proč o nich psát. Němec je redaktorem v Hostu a někdejším předsedou Asociace spisovatelů. Ještě mu není čtyřicet a už je to literárně mocný muž. Funkce, ceny a nominace na ně sbírá s podobnou frekvencí jako Tomáš Halík. Bůhví, jestli není praprasynovcem Boženy Němcové.

Obava vztáhnout na Němce ruku může být pro člověka z literatury podobně velká jako chuť to zkusit. Nutkání udělat si oko může útočit stejně silně jako nechuť chválit koryfeje-aspiranta. Podle toho, který tlak se v duši našlehá silněji, je pak možné zhodnotit i novou knihu. Číst ji k tomu postačí jen zběžně jako zdroj citátů a odrazový můstek k vlastním elegantním saltům.

Nerecenzentský, spanilomyslný čtenář milostných románů naštěstí svůj vztah k praprasynovci Boženy N. v síti literárních animozit animozit řešit nemusí. Natěšený se, dřív než vyřkne svůj verdikt na Databázi knih, pustí do čtení.

Začne anotací na zadní straně vazby. Ta mluví o pětiletém milostném vztahu a o sdílení. V knize samotné pak čtenář najde maily o psaní toho, co zrovna čte, ověřitelné reálie z autorského života autorova, přesná časová i místní ukotvení, lidi skutečně žijící a odkazy na děje dosud nevychladlé. Knoflíky spínající text a skutečnost jsou rozesety hustě; hlavní hrdina knihy se jmenuje Jan Němec.

Čte se tu tedy pravda. Poučen strukturalismem, který nasál ve škole spolu s násobilkou, ví i spanilomyslný čtenář, že nesmí směšovat autora a autorský subjekt. Vůně zakázaného ovoce je ovšem sladká, a tak rád zákaz poruší. Číst knihu jako kroniku skutečné lásky je kouzelné. Můžeme dokonce spekulovat: Napsal Němec knihu jako poslední milostný dopis? Nebo jako pomstu? Chtěl si přičarovat zpátky ženu, kterou ztratil? Nebo aspoň zajistit, aby z jejího života nezmizel? Má ten text mnoho čtenářů, nebo jenom jednoho?

Autor rozdrtil příběh na střípky, fazety, literární triky a postupy v krátkých blocích, všechny ale drží pohromadě postavami a jejich vztahem. Život, nasvícen z různých směrů, jeví se bohatší, ba skutečnější. Láska rodí nové světy a všechny je udrží spolu v jednom jediném.

Láska rodí nové světy a všechny je udrží spolu v jednom jediném. Booktuberka Dorota Noon se do Možností milostného románu „zamilovala“ a jako „náročnou čtenářku“ ji kniha „totálně dostává a rozkládá“. Dostávání a rozkládání je podle mě nejlepší možné měřítko kvality literatury vůbec.

Coby čtenář méně náročný a bohužel už i méně rozloženíschopný než Dorota Poledne hodnotím knihy zásadně podle množství zatržených výpisků. V Možnostech milostného románu jsem si jich udělal dost. Většinou ale těch, které cituje od jiných sám Jan Němec. Je to editor s dobrým čuchem.

Hrdina knihy se jmenuje Jan Němec. Příběh je skutečný a při troše reverzního stalkování starých zdí na sociálních sítích může čtenář objevit i dívku, o níž autor-hrdina Jan píše. Zjistí, že se jmenuje Alena, Jana nebo třeba Annabel, a nasvítí popisovaný vztah ještě jiným reflektorem z jiného úhlu.

Hrdinka knihy se ale jmenuje Nina, nikoliv Hana, Anastázie nebo třeba Ivana. Jak to? Proč je hrdina Jan-Jan, ale hrdinka je Nina-Apolena, Nina-Aneta nebo třeba Nina-Anežka? Chce autor svou bývalou dívku chránit? Chce naznačit, že o sobě umí napsat úplnou pravdu, ale o ní to nedokáže? A proč jsou potom i různá ostatní jména pravá? Co když je to všechno jen hra na pravdu, která žádnou pravdou není a nemůže být? Co když nám dokonce maloměstský egocentrik svou postmoderní formou vůbec nevypráví, kterak jeho bývalá učinila nejlepší rozhodnutí v životě a opustila ho?

I kdyby vyprávěl, i kdyby se něco takového opravdu stalo, spisovatel to může zpracovat tisícem různých způsobů. A literatura vzniká těmi způsoby, nikoliv vcelku banální milostnou historkou, kterou zažije devatenáct brněnských spisovatelů z dvaceti. To, proč se vyplatí či nevyplatí Možnosti milostného románu číst, není příběh.

Tak jako od prvního záběru poznáte, že sledujete český film, rozeznáte od první stránky obvykle i českou knihu. Těžko říci čím, asi drobnou upachtěností a nedostatkem švihu. Ke cti Jana Němce je možno říct, že jeho se to netýká. Dokáže začít jako Francouz nebo Brit. A umí tak i pokračovat.

Možnosti milostného románu jsou postavené z kapitolek, jsou sérií střel nebo vrhacích nožů, které obkreslují cosi nepopsatelného. Nutno říct, že tuto nepopsatelnou entitu zpřítomňují s půvabnou ekvilibristikou. Mírně pubertální metatextové hrátky s anotací, mottem, jmenným rejstříkem, „zbytečnými“ kapitolami a dalšími cetkami pro radost jenom dokazují, že katarze nevyvěrá nutně jen z hlubokých temných vod.

To hlavní, čím Možnosti milostného románu nejsou, jsou možnosti milostného románu. Žádný z nástřelů a postupů, které Němec vytahuje z rukávu, by neudržel celý milostný román. Ne proto, že by autor neuměl zacházet s řemeslem. Napsal už tlustou knihu v du-formě (Dějiny světla). Samotná látka ho ale zcitlivěla do té míry, že se jí rozhodl jen jemně dotknout z různých stran. Vyvolává tím dostatečný účinek. A svým způsobem občerstvil možnost milostný román vůbec napsat v době, kdy už (jako vždy v historii) všechny milostné romány napsány byly.

Hutný, silný, zároveň křehký, drsný, surový i něžný. Za mě jeden z nejlepších českých titulů letošního roku, píše se v Databázi knih na těsně jiném místě. To i na Boženina praprasynovce ujde.