Hlavní obsah
Leonid Iljič Brežněv (vlevo) a Richard Milhous Nixon v roce 1973 Foto: Profimedia.cz

Jestliže na nějakém tvrzení o stavu současné demokracie panuje takřka obecná shoda, je to konstatování její krize. Přitom je nepochybné, že přinejmenším do stejné míry platí i slova italské teoretičky Nadii Urbinatiové, že „s koncem studené války si tato forma vlády získala globální uznání. Demokracie dnes nemá legitimního soupeře: bylo by obtížné odmítnout ji ve jménu vlády, která by více respektovala občanské a politické svobody“.

Leonid Iljič Brežněv (vlevo) a Richard Milhous Nixon v roce 1973 Foto: Profimedia.cz
Matěj Metelec: Osamělý běh demokracie

Jak je ale možné, že forma vlády, která se s pádem sovětského bloku stala v podstatě bezalternativní, se tak záhy ocitla ve všeobecně pociťované krizi?

Připomínat prostomyslný optimismus, s nímž Francis Fukuyama prorokoval konec dějin, který měl nastat s vítězstvím liberální demokracie nad komunistickým totalitarismem, je dnes už otřepanou škodolibostí. V jednom se ale Fukuyama nemýlil: v éře po pádu berlínské zdi už skutečně nebylo možné vystačit s prostou diktaturou – i ty nejméně liberální režimy se snažily vytvořit alespoň zdání fungujících zastupitelských institucí. Diagnóza dnešní krize demokracie však nevychází z jejího globálního „rozředění“, ale spíš z obav o její další budoucnost v těch částech světa, kde měli obyvatelé před třiceti lety pocit, že dějiny daly spolu s demokracií za pravdu i jim.

Spojení globální hegemonie s vědomím krize je paradoxní konfigurací dnešní demokracie; paradoxní už proto, že demokracie je v této konfiguraci vlastně sama. Což je situace, která nemá obdoby od časů, kdy začal o povaze politických zřízení uvažovat Aristotelés. Ten dotvořil filosofické odmítnutí demokracie do systematické nauky – a odmítavý názor na demokracii jako vládu chudých a nekompetentních pak v tradici evropského politického myšlení přetrval až do 19. století.

V Aristotelově typologii ústav se demokracie objevuje jako jedna ze špatných forem vlády. Pozoruhodný je ovšem způsob, jakým Aristotelés tuto typologii tvoří. Na rozdíl od Platóna nejde o prostou hierarchii způsobů vlády od nejhoršího k nejlepšímu, ale o hierarchickou symetrii, v níž na jedné straně stojí dobré a na straně druhé špatné typy ústav. Jde o posun, který je zásadní z hlediska odpovědi na otázku, kdo má vládnout. U Platóna je určujícím hlediskem schopnost vládnout co nejlépe a hierarchie ústav má svou paralelu v hierarchii společenských tříd, které zase odrážejí hierarchii částí duše. U Aristotela je důležitý systém vzájemných vztahů, který má svou podobu ve vnitřním uspořádání jednotlivých ústav.

Ačkoli oběma filosofům jde o zobecnění etiky jako způsobu dobrého života na celek společnosti, Aristotelova konfigurace hierarchické symetrie umožňuje dynamičtější pohled na politiku než Platónova hierarchie, jež je ve své podstatě ontologická.

Jiskra, z níž vzešla demokracie

Když se v poválečné západní politické vědě tvořil konsenzus o povaze demokracie, spočíval na dvou prvcích. Tím prvním bylo, že za demokratické lze označit víceméně jen režimy, které tehdy panovaly v USA a západní Evropě. Druhým bylo, že definičním znakem demokracie jsou konkrétní procedury vládnutí, z nichž klíčovou jsou pravidelně se opakující soutěživé volby. Kontextem těchto úvah byla mocenská a ideologická konfrontace se Sovětským svazem; reflexe významu a smyslu demokracie se utvářela ruku v ruce s teoriemi totalitarismu.

Tehdejší pohled na demokracie a režimy, které demokratické nejsou, byl víceméně platónský. Mainstream studenoválečné politické vědy viděl demokracii jako danou věc a zaměřoval se spíš na to vysvětlit, proč je právě ona nejlepším ze všech zřízení. S uvolňováním studené války se nicméně proměňovala i teoretická reflexe demokracie. Místo kvaziontologických hranic začaly vyvstávat kontury konfigurace – a také dějinnosti.

V roce 1965 přišel C. B. Macpherson s výrazně odlišným pojetím, které vedle západní liberální demokracie stavělo dvě varianty demokracie neliberální: komunistickou a tu spojenou s rozvojovými zeměmi. Tuto prostorovou konfiguraci Macpherson doplnil i rozměrem dějinnosti a demokracii popsal jako dlouho a nesnadno se prosazující přídavek k liberálnímu státu a tržní společnosti. Liberální tržní společnost, která se ospravedlňovala rovností práv a příležitostí, podle něj vytvořila tlak na vlastní demokratizaci. Ve skutečnosti ale přinejmenším z hlediska liberalismu přišel tento tlak spíše zvnějšku.

Benjamin Constant

Foto: Profimedia.cz

Mluvit o liberalismu v singuláru znamená zjednodušovat vnitřně členitou tradici, která má dva odlišné kořeny: ostrovní a kontinentální. V obou případech je nicméně východiskem liberálního myšlení snaha omezit suverénovu moc.

Tradice ostrovního liberalismu vychází ze zkušenosti občanské války a tzv. slavné revoluce a svůj klasický výraz nalezla v myšlení Johna Locka. Locke požadavek na prosazení parlamentarismu pod vládou zákona proti monarchistickému absolutismu spojil s důrazem na svobodu sdružování a soukromého vlastnictví. Vycházel při tom z přirozených práv individua a toho, že politické společenství vzniká, aby tato individua mohla vést „pohodlný, bezpečný a pokojný život vespolek v zajištěném požívání svého vlastnictví a ve větším zabezpečení proti komukoli, kdo k němu nepatří“. Soukromé vlastnictví tu má výsadní postavení. Ostatně, jak připomíná Hannah Arendtová, pro 17., 18. i 19. století „nebylo primární funkcí zákonů zaručit svobody, nýbrž chránit vlastnictví. Tím, co zaručovalo svobodu, bylo vlastnictví, ne zákon jako takový“. Ostrovní liberalismus přichází se svobodou pro třídu vlastníků, kteří ve jménu vlastnictví omezují svévolnou moc suveréna.

Ve francouzské liberální tradici došlo k posunu s Velkou francouzskou revolucí. Benjamin Constant, nejvýznamnější liberální myslitel bezprostředně porevoluční éry, se sice také vypořádává s hrozbou tyranské moci suveréna (Napoleona), zároveň však musí čelit i fenoménu politicky novému. Tím je jakobínská diktatura, a právě zkušenost s ní Constanta vede k rozlišení dvojího typu svobody. Na jedné straně je pozitivní svoboda, tedy kolektivní a přímý výkon moci. Na straně druhé svoboda negativní, tedy nepřítomnost zasahování a důraz na zastupitelskou vládu.

Svoboda podle Constanta je stejnou liberální svobodou založenou na vlastnictví jako u Locka, liberalismus se ale v tomto vymezení dostává do demokratické konfigurace. Jak totiž postupně dochází k rozkladu „starých režimů“, přestává být protivníkem liberalismu svévole královské moci a stává se jím hrozba pozitivní svobody chudých – tedy demokracie. Liberalismu se na konci 19. století podařilo dosáhnout většiny svých cílů, ale bez reakce, proti níž by osvědčoval své ctnosti, se stával protivníkem demokracie. Ta si tak musela prorazit cestu skrze socialistické hnutí.

Když Karel Marx v Kapitálu popisuje konec kapitalismu, nejde o proces, k němuž bychom připojili adjektivum demokratický: „Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistický obal stává nesnesitelný. Obal puká. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“

Ekonomický determinismus tu nechává jen málo prostoru pro jakoukoli politickou aktivitu. Je to právě teleologie a dějinná nutnost, která je relevantnější námitkou proti demokratičnosti Marxova politického myšlení než těch pár črt o diktatuře proletariátu, které jsou beztak většinou interpretovány v Leninově stínu. Marxovo nesoustavné a příležitostné politické myšlení se ale na rozdíl od toho Leninova nevypořádává s nárokem existujících „buržoazních“ režimů na demokratičnost. Naopak, zvláště mladý Marx se bere za demokracii proti různým „starým režimům“. Konfrontace s liberalismem, která se uskutečňuje na poli dějinnosti, je přes teleologičnost, která je v ní obsažena, klíčovou konfigurací, která umožní marxistické teorii vytyčit socialistickému hnutí cestu k demokracii.

První máj v Paříži, 1906

Foto: Profimedia.cz

V Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva Marx rozmáchlým a notně hegelovským jazykem stanovuje podmínky možnosti obecné emancipace ve „vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který je rozkladem všech stavů, sféry, která má pro své univerzální utrpení univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, nýbrž bezpráví vůbec, ve vytvoření sféry, která se už nemůže odvolávat na nějaký historický titul, ale jen na lidský titul“. Touto třídou je proletariát. Tato partikulární třída se právě proto, že je vykázána mimo konfiguraci politické společnosti, jak ji chápe liberalismus, stává předpokladem demokratické univerzality.

Mezi revolucí jako privilegovanou cestou k emancipaci dělnické třídy a univerzální rolí této třídy je nevyhnutelně nesoulad. Sám Marx se do konce života nebyl schopen zříci mýtu revoluce. Dokázal to až Engels, když v roce 1895 píše, že „pouliční boj s barikádami, který byl v roce 1848 rozhodující, do značné míry zastaral“, ale také, že barikády, přinejmenším v případě německé sociální demokracie, nahradila volební urna: „Dva miliony voličů, které vyslala k volebním urnám, spolu s mladými muži a ženami, kteří stojí za nimi coby nevoliči, tvoří nejpočetnější a nejkompaktnější masu, rozhodující údernou sílu mezinárodní proletářské armády.“

Na konci 19. století nebylo možné si nevšimnout, že během půl století od revolučního roku 1848 dokázalo dělnické hnutí radikálně proměnit podmínky, do nichž se zrodilo. A tato dramatická proměna byla vlastním zrodem demokracie – přičemž šlo o jiskru, jež byla vykřesána nárazem socialismu na liberalismus.

Bez vyzyvatelů

V knize On the Political belgická teoretička Chantal Mouffeová rozlišuje dva typy konfliktu: zatímco antagonismus je vztahem mezi my a oni, který postrádá společnou půdu, agonismus je vztahem, kde protivné strany navzájem uznávají svou legitimitu. Agon je podle Mouffeové nutnou součástí demokracie a agonismus součástí bytostné nestability, v níž hledá východisko radikální demokracie.

Problém je, že demokracie, jak ji známe, byla nesena ne dynamikou agonismu navzájem se uznávajících protivníků, ale antagonismem. I v době, kdy Engels připouštěl, že se forma tohoto antagonismu civilizovala do podoby procedurálně demokratického volebního boje, rvala jeho povaha společnost ve dví. Demokracie se zrodila pod tlakem antagonismu a jeho kultivaci do agonismu umožnila do značné míry až skutečnost, že se ve 20. století symbolický a mocenský obraz tohoto antagonismu promítl do střetu se Sovětským svazem. Takto zvnějšněný mohl tento konflikt nadále fungovat coby motor demokracie.

Jak projekt komunistický, tak emancipační a modernizační projekty zemí Třetího světa vycházely do značné míry z evropské tradice. V konfiguraci poválečného uspořádání ale zároveň fungovaly jako výzva projektu demokratickému. Konfrontace s nimi znamenala rozšiřování a prohlubování demokracie. Z této perspektivy byla i západní politologická tradice, se svou mnohdy účelovou obranou demokracie proti sovětskému modelu, součástí skutečného rozvoje demokratické dějinnosti. Teoretické vymezení demokracie bylo sice sevřené do binarity studené války a svým předpokladem, že jedinou její možnou formu lze nalézt v USA či západní Evropě, demokracii uzavíralo do kvaziontologických hranic, ale z hlediska demokracie samé bylo součástí daleko otevřenější konfigurace, než je ta, která nastoupila po konci studené války.

Matěj Metelec (1983) je esejista a redaktor čtrnáctideníku A2.

Foto: archív A2

Tím se vracíme k výroku Nadii Urbinatiové. Dnešní krize demokracie je zapříčiněna právě tím, že neexistuje žádný její legitimní vyzyvatel. Demokracie přišla o motor, který ji nutil zlepšovat sebe samu. Například současná Čína je pro západní demokracie vyzyvatelem mocenským a ekonomickým, ale ne, už jen s ohledem na svou pragmatičnost v mezinárodní politice, ideologickým. Slovy historika Erika Hobsbawma „došlo k prudkému úpadku politických hnutí či mechanismů pro kolektivní mobilizaci chudých, které v podstatě dávaly určitý reálný obsah slovu demokracie“. Vinou toho, že se stala režimem, který nemá alternativu, nabrala demokracie mnohem konzervativnější podobu než kdy dřív. Ne proto, že by sovětský režim byl snad více emancipační, ale protože udržoval dynamiku konfliktu, z něhož se demokracie původně zrodila.

Z hlediska ortodoxního marxismu s jeho sklony k ekonomickému determinismu došlo k podcenění významu vlastního socialistického hnutí. Marx nepředpokládal to, co v roce 1895 viděl Engels: samo dělnické hnutí měnilo povahu společenské formace, v níž působilo. Podobně i demokracie podcenila, nakolik je přítomnost alternativních modelů podstatná pro konstituci její sebevědomé dějinnosti. Demokracie, která se stala jediným možným světem, dnes už nepotřebuje dokazovat svou demokratičnost. Je osamělou běžkyní, která náhle nemá důvod snažit se běžet rychleji. Pokud ji máme udržet při životě, bude nejen nutné najít pro demokracii nové výzvy, ale dost možná i nové vymezení.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků