Hlavní obsah
Jiří David: Slasti a strasti vlády lidu, březen 2018, exkluzivně pro Salon. Foto: Jiří David

Martin Dokupil Škabraha: Slasti a strasti vlády lidu

Soudě podle toho, jak často je zmiňován při analýzách aktuální politické situace, je nejúspěšnější ideologií současnosti populismus.

Jiří David: Slasti a strasti vlády lidu, březen 2018, exkluzivně pro Salon. Foto: Jiří David
Martin Dokupil Škabraha: Slasti a strasti vlády lidu

Ačkoliv bývá označován za nebezpečí pro demokracii, tedy vládu lidu, samotné slovo je odvozeno od latinského populus, jehož význam je velmi blízký řeckému demos; obojí překládáme jako lid. Místo o populismu bychom tedy mohli hovořit o demokratismu. Jenže říkat, že demokratismus je nebezpečím pro demokracii, nedává mnoho smyslu.

Klíčem k uvedenému paradoxu je, že populismus neohrožuje ani tak vládu lidu jako spíš elitu, která vládu z pověření občanů vykonává a jejíž postavení se otřásá v okamžiku, kdy se přízeň lidu přenáší na nějakou alternativní elitu. Toho jsme v nadmíru dramatické formě svědky dnes, kdy je zpochybněna pozice celé zavedené fronty tradičních politických stran. Je to podobná situace, jako když na mistrovský titul ve fotbalové lize už neútočí jen někdo z obvyklé trojky čtyřky dlouhodobě dominantních klubů, ale nějaký nově příchozí, případně bývalý outsider, napumpovaný penězi z „nesportovních“ zdrojů.

Elity – obvyklí podezřelí

Bez ohledu na konkrétní institucionální formu sdílejí všechny demokratické režimy jeden základní sklon, jímž je populistická podezíravost vůči elitám. Tato tendenčnost však není vadou, nýbrž hlavním zdrojem politické dynamiky demokracií.

Jak se mohly elity dostat k tak velkému bohatství, když většina poctivě pracujících se nikdy nedopachtila dál než k velmi umírněnému luxusu?

Je správné, že příslušníci elit mohou své zájmy prosazovat skrze bezprostřední kontakty s nejvýše postavenými autoritami, zatímco „obyčejný člověk“ se nedostane dál než k úřední přepážce?

Jak může být na světě spravedlnost, když si bohatí a mocní mohou dovolit ty nejlepší právníky, pokud už si nekupují přímo soudce, nebo dokonce zákony?

Elity mají zkrátka tolik přirozených výhod, že tuto pradávnou sociálněekonomickou tendenci lze vyvážit pouze postavením rázného politického bloku, využívajícího to jediné, v čem mají elity nevýhodu – tedy čirého počtu hlav, srdcí, rukou a hlasů. Proti kvalitě, kterou disponují elity (nebo alespoň podporují dojem, že tomu tak je), staví demokracie kvantitu, kterou disponuje lid.

Ano, hlupáci takto mohou přehlasovat moudrého, i kdyby měl stokrát pravdu. V upřednostnění kvantity se ale skrývá také jedna podstatná výhoda: pokud má každý člověk právě jeden hlas, jímž může rozhodnout o tom, na které straně bude většina, nutí nás to se aspoň na chvíli zdržet soudu o jeho kvalitách. To je dobře, protože na rozdíl od jasného početního výsledku – většina hlasů je pros tě většina hlasů – neexistuje žádné absolutní měřítko kvality; každá kvalita je relativní, a proto i každá domněnka o tom, kdo je lepší a kdo horší člověk, může snadno vzít zasvé.

Většina nemusí mít pravdu. Nemusí ji však mít ani rádoby osvícená menšina, která by v dobré víře chtěla vzít většině hlas. Toto vědomí vedlo euroamerické liberály k vytvoření hybridního systému, v němž žijeme dodnes. Kříží demokracii s oním typem vlády, jemuž klasičtí političtí filosofové říkali aristokracie, tedy vláda nejlepších. Nejlepšími se myslí ti, kdo vynikají vlastnostmi potřebnými k dobré správě obce – jsou vzdělaní, uvážliví, spravedliví, stateční apod.

Nigel Farage (uprostřed) slaví úspěch v referendu o odchodu Velké Británie z Evropské unie.

Foto: Toby Melville, Reuters

Na aristokratickém principu je v liberální demokracii postaveno třeba fungování soudní moci – soudci procházejí náročným vzdělávacím procesem, který by měl eliminovat ty méně vhodné adepty, a po svém jmenování mohou být jen velmi výjimečně odvoláni. To je chrání před vrtochy politického dění. Stejně chráněné je i nejdůležitější východisko jejich rozhodování, totiž kodex základních práv a svobod, nedotknutelných jakýmkoliv aktem zákonodárné nebo výkonné moci.

Jistou stopu aristokratičnosti ale nese i samotná parlamentní politika, zejména tam, kde je většinovou volbou vybírán jeden konkrétní kandidát, jako je tomu u nás při senátních volbách. Vítěz sice nemusí být nutně vzor ctnosti, přesto lze přepokládat, že schopností přesvědčit nejvíce voličů jisté kvality prokázal. Podstatné je pak znovu to, že od okamžiku nástupu do funkce není její výkon bezprostředně určován vůlí lidu, byť to platí jen po předem stanovenou dobu, po jejímž uplynutí bude muset politik znovu žádat o důvěru voličů. Několik let má poslanec nebo senátor alespoň teoreticky svobodu rozhodovat ne podle aktuálního veřejného mínění, ale podle svého svědomí a podle co nejlepší znalosti obecného dobra – tedy aristokraticky. Je jen na něm, do jaké míry si tuto svobodu nechá narušovat myšlenkami na znovuzvolení.

Uvedené prvky aristokracie jsou součástí systému brzd a vyvažování, kterým liberálové spoutali demokratické vášně; populistickou dynamičnost doplnili stabilitou ústavního pořádku. Vycházeli přitom z přesvědčení, že tvorbě politické vůle svědčí dostatečný čas a prostor na zvážení co nejširšího spektra možností a souvislostí. Liberálové jsou tak zároveň proceduralisty – kvalita politického systému podle nich spočívá především v kvalitě procedur, které mají zajistit, aby rozhodnutí veřejné moci nebylo svévolné a aby neopomíjelo ničí práva. Proto máme ve Sněmovně několik čtení zákona a proto máme pojistky v podobě Senátu, prezidentského veta a Ústavního soudu.

Procedury ovšem nevyhnutelně znamenají složitost. Ta spolu se všeobecnou byrokratizací a dalšími typickými jevy moderní společnosti, jako je rostoucí role expertů, včetně expertů na výklad práva, může přispívat k tomu, že se lidem začne celý systém jevit jako odcizený. Populisté často útočí právě na tento bod. Rozdmýchávají vždy přítomné podezření, že si elity za oponou neprůhledných procedur vyjednávají kličky a díry v zákonech, zkrátka svá privilegia. Čím je systém komplikovanější a nesrozumitelnější, tím více skýtá zákulisním aktérům, kteří v něm umějí chodit, příležitost paraziticky se přisát na tok veřejných prostředků a žít z renty – „aristokraticky“.

Populisté proto slibují zjednodušení, přímost: ať již přímou demokracii, která uniká proceduralistickým pastem parlamentní přetahované, nebo přímé jednání, které jde bez zbytečných ohledů – „politicky nekorektně“ – rovnou k věci a přináší konkrétní výsledky.

Oblíbeným nástrojem onoho napřimování pokřivené politiky je referendum, které má vracet hlas občanům a jehož řeč je biblicky jasná: ano/ne.

Nebožáci, co neumějí persky

Referendum bylo vždy úběžníkem, do něhož si obhájci i kritici demokracie promítali své obavy i naděje. Pro jedny znamenalo naplnění demokratického ideálu v jeho doslovném významu, pro druhé ztělesňovalo hrozbu davových vášní, které přenášejí moc do rukou demagogů s autoritářskými záměry, čímž ohrožují svobodu. Od britského hlasování o vystoupení z Evropské unie v roce 2016 však tato tradiční debata získala až hysterický rozměr. Lidové hlasování jako takové se stává spíše zástupným symbolem pro růst nacionalistických a antiliberálních nálad, ohrožujících Západ, jak ho známe.

Petr Pithart v Deníku Referendum napsal, že institut (referenda) těžce a možná nenapravitelně poškodil Velkou Británii, poškodil Evropskou unii a poškodil také nás – nejen proto, že slouží jako příklad hodný následování. Může to být začátek konce euroatlantické civilizace.

Jedna renomovaná česká novinářka byla na svém facebookovém profilu ještě dramatičtější, když v souvislosti s údajnou hrozbou czexitu napsala: Nechci, aby o mně rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky. Věnovala jsem svému vzdělání i vzdělání dětí spoustu času, sil i peněz. Dodnes se snažím získávat informace o všem, co mohu ovlivnit a co ovlivňuje mne. Čtu zprávy v češtině, ruštině i angličtině, snažím se poslouchat perskou televizi. (…) A v referendu má mít můj hlas stejnou hodnotu jako někoho, kdo tráví veškerý svůj volný čas sledováním Barrandova nebo u piva, učit se nechtěl nebo na to neměl a v anketách typu koho budete volit odpovídá: „Nó… já vám nevím, já nikoho neznám… tak asi Zemana nó…“

Nejen v referendu. Hlas onoho nebožáka, který dokonce ani neumí persky, má stejně velkou váhu také ve volbách. Citované vyjádření tak nevyhnutelně zpochybňuje legitimitu samotné demokracie. Volby by ostatně mohly být hodnoceny ještě příkřeji než referendum. Zatímco referendum rozhoduje o konkrétní otázce a nikomu přímo nepropůjčuje úřední moc, vítězství ve volbách znamená zelenou pro celý balík programových bodů, a především moc v rukou konkrétních lidí, kteří na několik let obsadí ministerstva a další sféry vlivu. V každé kampani k jakémukoliv referendu jistě zazní řada demagogických tvrzení, těžko lze ale tvrdit, že zde rozdmýchávání stádního pudu hraje menší roli než právě ve volbách, v nichž nejvíce zabírá zaručeně autentické charisma vůdců. Příkladů by se našlo na mnoho čísel Salonu.

Londýnský protest proti brexitu

Foto: Paul Hackett, Reuters

Je základní morálně-politickou intuicí modernity, že vládnoucí moc by měla mít od ovládaných mandát v podobě výslovného souhlasu a že tento souhlas s podřízením by měl být ověřitelný. Koneckonců i nedemokratické režimy se rády zaštiťují prací pro blaho svých poddaných.

Jak ale může ten, kdo takříkajíc nechodí v jejich sandálech, vědět, co je pro ty dole skutečně dobré?

Zde je politická racionalita moderního Západu souběžná s jeho racionalitou vědeckou: i nejkrásnější teorie je falešná, jestliže ji opakovaně vyvrací naše zkušenost. Morální jádro demokracie je v této úctě ke zkušenosti. Protože sytý hladovému jeho zkušenost nevěří, musí mít hladový rovné hlasovací právo. Vzdělané a světaznalé novinářce to sice může připadat nefér, ona má ale díky svému přístupu do médií zase daleko větší možnost ovlivňovat mínění ostatních než ten, kdo politiku řeší jen u štamgastského stolu.

Trochu větší většina

Z práva občanů pověřovat své reprezentanty vládnutím samozřejmě ještě nevyplývá právo občanů vykonávat moc přímo, jak slibují obhájci referenda. Jenže výsledek referenda není ničím jiným než právě pověřením. Nejde tak o žádné popření zastupitelské demokracie, nýbrž o jeden z jejích nástrojů. Politické reprezentaci se takovým pověřením dává za úkol rozhodnout v určité věci určitým způsobem. Tuto funkci samozřejmě do jisté míry plní i volby, v nichž kromě osobností a stran soutěží také příslušné politické programy. Ty jsou ale pro svou mnohotematičnost a obecnost předmětem dalších politických vyjednávání a nikdy není jisté, zda zásadní volební slib nepadne na oltář nezbytným snahám o kompromis či prioritám vynuceným aktuální politickou situací.

Jednoznačnost, s níž musí hlasující v referendu odpovědět na položenou otázku, se přitom nijak nevylučuje s tím, že politické problémy jsou složité a že všem jejich aspektům rozumějí jen odborníci. Jak vidíme na jednáních o brexitu, existuje celá řada alternativ, jak konkrétně ono pověření z referenda realizovat, od měkčích po tvrdší. Jelikož referendum není obcházením liberální demokracie, nýbrž součástí jejího systému brzd a protivah, i jednoznačné ano z lidového hlasování se v dalších fázích procesu poněkud obrušuje.

Ano/ne neznamená, že složité problémy mají jednoduchá řešení; znamená, že za každým politickým řešením, byť sebevíce poučeným expertizou, je nějaký postoj. Možná mylný, ale nezbytný jako předpoklad svobodného jednání.

Tím, že referendum přímo zavazuje politiky k určitému rozhodnutí, může posilovat legitimitu celého systému, v němž řada občanů trpí pocitem, že ať rozhodnou ve volbách jakkoliv, beztak se všechno ukuje v úzké skupince protřelých kuloárních matadorů. Má-li však být referendum přesvědčivou protiváhou této tendence, vyvstává problém jeho reprezentativnosti. Je například legitimní, aby o zásadní otázce, která ovlivní budoucnost celé země, rozhodla těsná většina, pohybující se na hranici naprosté nahodilosti?

Václav Havel s manželkou hlasují v referendu o vstupu České republiky do Evropské unie, červen 2003

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

V našem politickém systému je nyní tento problém řešen u místních a krajských referend požadavkem na minimální účast; při nenaplnění kvóra je referendum neplatné. Jde o velmi nešťastné řešení, protože těm, kdo jsou proti návrhu prosazovanému v referendu, se často vyplatí k urnám nepřijít, a snížit tak počet hlasujících. Institut, jehož smyslem je zlepšit účast občanů na rozhodování, tím obsahuje pobídku k neúčasti.

Vhodnější by bylo vázat váhu výsledku ne na účast, nýbrž na procentuální podporu vítěznému návrhu. U celostátního referenda by mohlo být kvórum stanoveno třeba tak, že vítězný návrh musí mít podporu nejméně 60 % zúčastněných a zároveň nejméně 50 % všech oprávněných hlasovat. Pokud by alespoň jedna z těchto podmínek nebyla splněna, referendum by sice bylo platné, ale mělo by pro parlament pouze doporučující autoritu.

Odpůrci takového omezení mohou namítat, že ve volbách také není stanoveno žádné kvórum, a politik tak může získat vlivný post s podporou pouhého zlomku voličů. Odpověď budiž ryze praktická. My si prostě nemůžeme dovolit, aby po konci funkčního období Sněmovny nebo třetiny senátorů zůstaly dotyčné posty neobsazeny. Show must go on. Země musí mít vládu a vláda nemůže být dlouhodobě bez důvěry a zákonodárného tělesa. Vládnout se samozřejmě dá i vyhláškami a nařízeními, bez legislativního posvěcení to však znamená pohybovat se na samé hranici právního státu.

Politika umlčení

O čem má být dovoleno v referendu hlasovat? V principu nelze z okruhu možných otázek vyloučit žádné téma, které může být součástí volebních programů. O těch totiž občané již dávno hlasují, a obecně se tedy uznává, že jsou schopni posoudit v nich obsažené návrhy.

V současné atmosféře politiky strachu, kdy se jedni bojí „Sorosových vlastizrádců“ a druzí zase „tupců a mozkových trosek“, které přivodí „konec euroatlantické civilizace“, je však problém referenda vnímán prizmatem katastrofálních důsledků, k nimž by hlasování mohlo vést. Objevil se tak návrh z tematického záběru referenda vyloučit například členství v mezinárodních organizacích, protože z něj státu plynou nezpochybnitelné závazky. Smyslem je zjevně zabránit údajně hrozícímu vystoupení z EU.

Potíž je, že Evropská unie není prostou mezivládní dohodou. Její podstatou není vztah mezinárodněprávní, nýbrž vztah politický, dokonce politický par excellence. Na rozdíl od organizací jako OSN či NATO, které fungují na základě spolupráce mezi jednotlivými státy, je dnešní Evropská unie polis, která má kromě mezivládních orgánů také vlastní parlament, volený v celoevropských volbách. Předpokládá tedy společný evropský lid, jehož příslušníkem jsem i já jako občan jedné z členských zemí a jehož přímými reprezentanty jsou všichni europoslanci, bez ohledu na svou státní příslušnost a bez ohledu na postoje, které zrovna zaujímají vlády jednotlivých členských národů. Ve srovnání se situací, kdy se vůle lidu (a tedy i má) tvoří toliko v orgánech příslušného národního státu, je to tak velká změna v samotné politické identitě každého z nás, že by občané měli mít právo o členství v takové organizaci hlasovat.

Martin Dokupil Škabraha

Foto: archív, Právo

Bylo proto správné, že se o vstupu do EU u nás rozhodovalo referendem. A jakkoliv se mi to může stokrát nelíbit, těžko potom hledat principiální argument pro tvrzení, že lidé nemají mít právo hlasovat i o případném vystoupení. Snaha všemi prostředky zabránit referendu o vystoupení rozhodně Evropské unii ani liberálním elitám na jejich křehké legitimitě nepřidá.

Demokracie ustojí populismus, je s ním ostatně sžitá již od svých počátků. Co už přežít nemusí, je brutálně polarizující zjednodušování typu Brusel = migranti = islamizace Evropy nebo referendum = czexit = návrat do náruče Moskvy. Ta první rovnice je podstatně paranoidnější, to ale nic nemění na tom, že obě tvoří součást téže dialektiky strachu, v níž je současná politika zakleta. Druzí jsou vykreslováni podle toho nejhoršího, co by nám potenciálně mohli způsobit, tedy jako ti, kdo nás svým hlasováním zavlečou do té části světa, do které nepatříme nebo nechceme patřit. Často pak volíme ne proto, aby zazněl náš hlas, ale spíš proto, abychom umlčeli ty druhé.

Jaký to paradox: čím dál více nás děsí, že se ocitneme na nesprávné straně hranice, a přitom toho hranice v tomto světě garantují čím dál méně.

Jeden z esejů Martina Dokupila Škabrahy najdete i ve sbírce nejlepších textů za tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vznik knihy můžete podpořit zde: hithit.cz/20letSalonu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků