Hlavní obsah
Z letošního pochodu Prague Pride Foto: Petr Horník, Právo

Manželství a adopce pro všechny? Daniel Prokop a jeho Úvod do praktické sociologie

Ve vnímání práv gayů a leseb existuje jeden kulturní paradox. V USA je výrazně většinová podpora toho, aby gay a lesbické páry mohly adoptovat děti (pro jsou takřka tři čtvrtiny Američanů), a menší podpora stejnopohlavních manželství (asi 60 procent). V Česku je to naopak. Manželství gayů a leseb by podle průměru seriózních výzkumů od CVVM a Medianu umožnilo 55–58 % Čechů, zhruba 40 % je proti a zbytek neví. Podpora adopcí je nižší a v průměru se pohybuje okolo 50 %.

Z letošního pochodu Prague Pride Foto: Petr Horník, Právo
Manželství a adopce pro všechny? Daniel Prokop a jeho Úvod do praktické sociologie

Co to ukazuje? Zaprvé, že naše vnímání není samozřejmé – je ovlivněno tradicemi dané společnosti a tím, jak se o věcech ba víme. Zadruhé, že i problém práv a soužití stejnopohlavních párů má dva rozměry: hodnotovou otázku společenských norem a otázku pragmatičtější řešící vliv případných adopcí na děti. U první jde zejména o demokratickou diskusi a volbu, v druhé může pomoci i vědecké poznání.

Důležitá je stabilita

O tom, zda má výchova ze strany homosexuálních párů na děti negativní dopady, už toho víme docela dost. V roce 2005 vydala Americká psychologická asociace metastudii zhruba šedesáti analýz, které zkoumaly, zda se dětem vyrůstajícím s homosexuálními rodiči vede v zásadních věcech hůře. „Ani jedna ze studií nezjistila, že by takové děti byly významně znevýhodněné oproti dětem heterosexuálních rodičů,“ zněl závěr.

Konsenzus trval až do roku 2012, kdy ho naboural texaský sociolog Mark Regnerus. Na relativně velkém vzorku zjistil, že děti vyrůstající s homosexuálními rodiči si v řadě ohledů vedou hůře. Například mají vyšší výskyt emocionálních a výchovných problémů. Regnerus svou studii vydal ve stejné době, kdy někteří autoři zpochybnili jiné pozitivně vycházející výzkumy, a i dnes jeho analýzu hojně zmiňují také čeští odpůrci homosexuálních sňatků jako něco, co dokazuje destruktivní vliv výchovy dvěma matkami či otci.

Regnerusova studie má však jedno velké „ale“. Jako děti vyrůstající v homosexuální rodině definoval ty, které ve výzkumu ve svých 18 až 39 letech uvedly, že jejich rodiče měli někdy homosexuální zkušenost. Nevěnoval se ale tomu, zda je vzpomínka reálná a jestli šlo o dlouhodobý, či jednorázový vztah. Z více než dvou stovek lidí, které takto vybral, ve skutečnosti jen pár desítek vyrůstalo s rodiči stejného pohlaví alespoň tři roky a jen dva (!) celé dětství. V ostatních případech šlo o děti, jejichž rodiny si prošly nějakým rozpadem, které střídaly rodiny, nebo mohly žít i s druhým, heterosexuálním rodičem. Tyto děti z polorozpadlých rodin poté porovnával s dětmi z nerozvedených stabilních úplných heterosexuálních rodin.

Regnerus tak jednak nekontroloval, kolik let dítě skutečně vychovával stejnopohlavní pár, a také do vzorku, s nímž „děti homosexuálních rodičů“ srovnával, nezahrnul nestabilní heterosexuální rodiny – rozvedené, sólo rodiče a další netradiční uspořádání. Když potom jiní vědci jako Andrew Perrin, Simon Cheng a Brian Powell tyto chyby opravili, zjistili, že studie žádný významný vliv vyrůstání v homosexuální rodině nepotvrzuje.

Regnerusova studie je proto spíše ukázkou angažované vědy, kdy křesťansky silně založený výzkumník udělal v datech vše proto, aby mu to vyšlo, jak chtěl. Ne že by tedy podobné vychýlení nemohlo existovat i na liberální straně. Analýzy psychologických výzkumů ukazují, že nižší replikovatelnost (ověření dalším podobným experimentem) mají ty s větším ideologickým předporozuměním, bez ohledu na to, zda je konzervativní, či liberální.

Z letošního pochodu Prague Pride

Foto: Petr Horník, Právo

Něco však Regnerusova studie přeci jen ukázala: dětem se lépe daří v rodinách, které jsou stabilní – a je jedno, jestli jsou homosexuální, či heterosexuální. Řada lidí namítá, že právě v tom je ten problém: homosexuální svazky totiž skutečně trvají v průměru kratší dobu. Jenže to je paradoxně naopak argument pro uzákonění manželství stejnopohlavních párů, které by jim ke stabilizaci pomohlo.

Argument stability původních rodin se také nedá úplně převést na téma adopcí z ústavů. Studie zaměřující se na adoptivní děti – jako ty od Paige Averettové, Patricka Leunga či Justina Lavnera – většinou ukazují, že při kontrole stavu dítěte před adopcí, příjmu adoptivní rodiny a dalších faktorů nehraje významnou roli, jakou mají rodiče sexuální orientaci.

Jsou jiné prediktory toho, jak se adoptujícím rodinám daří: socioekonomické, připravenost na rodičovství či rodičovský stres. V některých studiích vyšly děti adoptované homosexuály i lépe, protože adoptující pocházeli z vyšších socioekonomických vrstev. To je ovšem podobně „falešný“ vztah jako vliv nestability v Regnerusově studii.

Je vlastně jenom jeden zajímavý dopad výchovy v homosexuálních svazcích, který se projevuje napříč studiemi. Děti díky otevřenější výchově méně dodržují genderové stereotypy a v dospělosti jsou hodnotově liberálnější.

Adopční řízení by věci jako socioekonomické zajištění, vztahovou stabilitu, rodičovskou připravenost a podporu širší rodiny a okolí mělo zohledňovat. Homosexuální páry toto může přirozeně znevýhodňovat a v případě jinak zcela srovnatelných zájemců se může dát přednost heterosexuálním rodičům, protože čelí menšímu tlaku společnosti. Například Lavnerovo sledování znevýhodněných a hendikepovaných dětí z ústavní péče ale ukazuje pozitivní vliv adopce v heterosexuálních i homosexuálních rodinách. Zkrátka: obě varianty jsou pro dítě lepší než ústav. A přestože se v Česku na adopci čeká, je i hodně dětí – romských, hendikepovaných a nemocných –, které nikdo nechce.

Homosexuální sňatky

Druhá věc je manželství gayů a leseb. Myslím, že část liberálů přehání, když jeho odpůrce označuje za homofoby. Ano, těžko si představit solidní argument proti registrovanému partnerství s naprosto rovnocennými právy. A nutno zdůraznit, že práva rovnocenná s manželskými dnes registrovaní nemají. Manželství je ale slovo a symbolická instituce, a jeho rozšíření je proto otázkou demokratické diskuse a společenské shody. Osobně jsem pro, těžko však nějak „vědecky“ vyvrátit tradiční postoj k této instituci.

Z letošního pochodu Prague Pride

Foto: Petr Horník, Právo

Pár argumentů se však přeci jen nalézt dá. Zaprvé je to onen nezamýšlený Regnerusův. Homosexuální páry už dnes v Česku řadu dětí, které si tito lidé přivedli z předchozích svazků nebo individuálně adoptovali, vychovávají. Pokud je hlavním rizikem rodičovství stejnopohlavních párů nestabilita daná i nižší společenskou podporou a právním a symbolickým zajištěním, není lepší manželství vztáhnout i na stejnopohlavní vztahy, a děti tím ochránit?

Druhý argument je, že stejnopohlavních manželství není moc. Ve Španělsku, Belgii a Nizozemsku tvoří 1,5 až 2,5 % svazků ročně. Čísla nijak systematicky nerostou a jsou pod úrovní odhadovaného zastoupení gayů a leseb v populaci.

Posledním argumentem je, že demografické statistiky nepotvrzují námitku konzervativních kritiků, že umožnění stejnopohlavního manželství povede k rozkladu toho tradičního heterosexuálního. Hypotéza je to validní. Ve výzkumech sice jen málo lidí říká, že jejich vnímání manželství nějak souvisí s tím, zda bude umožněno i gayům a lesbám, ale samozřejmě zde může existovat dlouhodobý vliv. Pokud ano, měli bychom ho po delší době vidět v tvrdých datech o sňatečnosti a rozvodovosti.

Mezi evropské země, kde bylo gay marriage uzákoněno již před mnoha lety, patří zmiňované Španělsko, Nizozemsko a Belgie, případně Švédsko. V některých těchto zemích je míra rozvodovosti hodně vysoká. Bližší pohled ale ukazuje, že nesouvisí se stejnopohlavními sňatky. Belgie uzákonila manželství gayů a leseb v roce 2003. Míra rozvodů tam stoupala právě zhruba do té doby. V roce 2003 činila 75 rozvodů na 100 uzavřených manželství. Posledních deset let ale toto číslo klesalo až na dnešních 52 rozvodů na 100 manželství. Velmi podobně to vypadá ve Španělsku, Švédsku i Nizozemsku.

Daniel Prokop (1984) je sociolog; za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu. V nakladatelství Host mu brzy vyjde kniha Slepé skvrny. O chudobě, vzdělání, populismu a dalších výzvách české společnosti.

Foto: Petr Horník, Právo

U nás bylo registrované partnerství zavedeno v roce 2006. Rozvodovost tou dobou i několik let poté výrazně stoupala. A bylo slyšet hlasy, které to přisuzovaly rozvolnění norem. Jenže od roku 2012 se trend obrátil. Ve skutečnosti se prostě rodiny rozpadaly více za ekonomické krize, vinou stresu a devastace celých regionů exekucemi – právě v nich a v méně vzdělaných částech populace totiž rozvodovost v té době stoupala.

Zkrátka se nepotvrzuje, že by liberalizace práv gayů a leseb měla vliv na chování heterosexuálů v manželství. K této liberalizaci dochází obvykle po letech, kdy rozvodovost stoupá a mluví se o „krizi manželství“. V některých státech se spíše ukazuje, že po období, v němž manželství ztrácí tradiční roli spjatou se vstupem mladých párů do dospělého života, dochází k posunu věku, kdy se lidé berou, a tím také k vyšší stabilitě. Manželství může dostávat jinou roli a vzdalovat se sociálním normám minulosti, ale to neznamená, že je na ústupu. Je normální, že instituce transformují svou podobu. Musíme jen hlídat, aby se zcela nerozpadl jejich účel – v tomto případě posilování rodinné stability.

O uvolnění institucí, které společnost zavedla, tak aby odpovídaly soudobým hodnotám a zajišťovaly individuální práva i společenskou kohezi, musí rozhodnout opět společnost. Osobně jsem pro možnost adopce homosexuálními páry a asi i pro rozšíření manželství. Ne z povinného světonázoru, ale prostě díky výše uvedeným argumentům nemám, co bych dal na druhou misku vah proti zlepšení individuální kvality života. Kvůli polarizaci a nepatrně klesající podpoře těchto změn se ale obávám, že se toto téma i v Česku stává zástupným v rámci kulturní války, která se života stejnopohlavních párů ani jejich dětí přímo netýká a často jim spíše škodí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků