Hlavní obsah
Historik Martin Tichý (vlevo) s Alešem Palánem, který téma zpracoval v románu Ratajský les (Pistorius & Olšanská 2016). Foto: ÚSTR

Křik nad prázdnotou. Jan Šícha o knize Smrt bez spravedlnosti. Mrtví Ratajského lesa

Na hromadě roští seděla žena s prostřelenou hlavou. Když se zjistilo, že jde o komunistickou funkcionářku, rozpoutalo se peklo. Publikace Martina Tichého Smrt bez spravedlnosti. Mrtví Ratajského lesa, kterou už před nějakým časem vydal ÚSTR, toto peklo popisuje, včetně stínů, které padají hodně daleko. Až do porevolučních rehabilitací obětí komunistické justice.

Historik Martin Tichý (vlevo) s Alešem Palánem, který téma zpracoval v románu Ratajský les (Pistorius & Olšanská 2016). Foto: ÚSTR
Křik nad prázdnotou. Jan Šícha o knize Smrt bez spravedlnosti. Mrtví Ratajského lesa

Zastřelená žena se jmenovala Anna Kvašová. Zemřela v noci 10. ledna 1952. O šest let později padly v divadle v Kutné Hoře ve veřejném procesu s takzvanou skupinou Landstoff a spol. za její vraždu tři rozsudky smrti a několik dalších dlouholetých trestů. Proces se těšil pozornosti médií, která chrlila jednostranné, částečně lživé informace a obrazy. Ze závodů přicházely rezoluce žádající spravedlivé, tedy nejvyšší tresty. Životopis do té doby nevýznamné funkcionářky se začal vyprávět jako příběh spravedlivé hrdinky boje za kolektivizaci vesnice.

Knih o padesátých letech v Československu vyšlo od revoluce hodně. Ale jen malá část z nich se tak jako Smrt bez spravedlnosti dotkla hlubších, obecně lidských otázek.

Autor se ptá, zda bylo zastřelení Anny Kvašové plánovanou politickou vraždou motivovanou nenávistí ozbrojených a ze Západu navedených třídních nepřátel, jak tvrdila dobová propaganda, nebo zda to byl výsledek zkratovitého jednání duševně narušeného chvástala Antonína Landstoffa. Ten společně s dalšími dvěma muži vylákal vesnickou komunistku z domu. Tichý ukazuje, že muži, frustrované oběti komunistického vyvlastňování, které je uvrhlo do bídy, chtěli funkcionářku, jež v tom měla prsty, postrašit. Svázat? Ostříhat? Sami moc nevěděli. Dobová propaganda je ovšem vykreslila coby hrdlořezy. Ve filmovém týdeníku byly k vidění samopaly. Vyšetřování skončilo u čtyř pistolí. Přestože pachatelé byli dopadeni až po několika letech, nikomu dalšímu neublížili ani se k tomu nechystali.

Tichý popisuje skupinku chaotů, kteří pravděpodobně zabloudili a dojeli na místo blízko obce a trati, které by si jako vhodné pro vraždu nikdo příčetný nevyhlédl. Když vyšel výstřel, rozutekli se, jeden upadl a ve sněhu lovil pistoli.

Vraždu nakonec prozradila manželka jednoho ze zúčastněných – příbuznému, který se u ní náhodou stavil. Byl to právník a měl povinnost nahlásit zločin, o kterém se dozví. Anna Kubelková tak učinila v hysterickém záchvatu, pod vlivem alkoholu, zvracela. Tak se nechová členka odbojové skupiny; chová se tak někdo, koho tlačí svědomí. Dostala pětadvacet let, zemřela ve vězení v roce 1967. Při vyšetřování statečně trvala na tom, že pomáhala odpůrcům režimu, účast na vraždě ale odmítla.

Autor coby historik přezkoumal dobové vyšetřování i soudní proces. Ve vyšetřování konstatoval násilí a manipulaci, v procesu znaky třídní justice, politických vlivů a účelového aranžmá. Tichý často tutéž věc objasňuje na několikerý způsob. Umí žasnout. A zvláště dobře se mu povedlo vykreslit dvojí: nepatřičnost a zoufalství. Musela Anna Kvašová umřít? Nemusela. Musela mít čtyři tisíce lidí na pohřbu a stát se hrdinkou kolektivizace? Ano, tak se mrtví používali. Museli komunisté v oslavném životopise Kvašové smlčet, že se pěstounsky starala o cizí postižené dítě? Nemuseli, ale stalo se. Byl v roce 1958 ještě na místě stalinský proces? Tichý ukazuje, že sebepochopení policie i justice mělo koncem padesátých let stále tak hluboce zažité modely stalinského teroru, že vraždu funkcionářky ani nemohlo uchopit jinak než jako likvidační mašinérii. A že se v roce 1958 podařilo vytvořit tak silné vyprávění, že odolalo i porevolučním pokusům o rehabilitaci odsouzených.

Tichý jako autor ví, že příběhy, a to i při vyšetřování a u soudu, vytvářejí lidé a někdejší „pravdu“ rozebral na částice, a i ty místy rozbil. Způsobem zcela zvláštním při tom uvolnil energii jako při rozbíjení hmotných částic. Kniha o mrtvých Ratajského lesa tak ukazuje nespravedlnost na zavražděné komunistce stejně jako nespravedlnost na třech oběšených mužích, kteří si takový trest ani podle tehdejších měřítek nezasloužili.

Pane Bože, opakovala komunistka Kvašová, když ji vedli na smrt, sněhem a ve větru. Tři muži pod šibenicí neřekli nic. Příběh nakonec přechází do tíživého ticha. Tichého kniha svou otázkou „proč?“ ve svém celku působí jako křik nad tou prázdnotou. Dobu komunismu se tu historikovi povedlo vykreslit v nahotě, jakou zachytil málokdo.

Martin Tichý
Smrt bez spravedlnosti
Mrtví Ratajského lesa

ÚSTR

Martin Tichý: Smrt bez spravedlnosti. Mrtví Ratajského lesa

Foto: archív ÚSTR

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků