Hlavní obsah
Chimamanda Ngozi Adichieová Foto: Svět knihy

Každý román má svůj světonázor, říká spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová

Chimamanda Ngozi Adichieová vyrostla v Nigérii a vystudovala v USA, kde získala tituly z Yaleovy univerzity a Univerzity Johna Hopkinse. Je autorkou esejí jako Feminismus je pro každého (česky Host 2018) či mnohokrát oceněných románů Amerikána (česky Host 2017), Purpurový ibišek (česky Host 2020) a Půl žlutého slunce (česky naposledy Host 2021). Ve svých dílech, která byla přeložena do více než třiceti jazyků, se vyjadřuje k rasismu, sexismu nebo otázkám identity.

Chimamanda Ngozi Adichieová Foto: Svět knihy
Každý román má svůj světonázor, říká spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová

Motto letošního Světa knihy zní „Můj domov je v jazyce“. Jazyky a přízvuky hrají ve vašich knihách významnou roli. Sama mluvíte igboštinou a angličtinou, která je v Nigérii jediným oficiálním jazykem, ale je také pozůstatkem britské kolonizace. Jak vlastně vnímáte jazyk?

Nad angličtinou nepřemýšlím jako nad jazykem kolonizátorů. Když jste byli někým kolonizováni a byl vám vnucen jeho jazyk, neznamená to, že není váš. Mluvíte jím od narození, vzděláváte se v něm, píšete v něm, můžete v něm vést filosofické disputace. Angličtina je moje stejně jako igboština.

Igboštinu nicméně vnímám spíše jako jazyk emocí a rodiny, protože jsem se v ní neučila. Když mluvím igbosky, stávám se jiným člověkem. Je v tom více hravosti, některé věci se ani nedají do angličtiny přeložit. Angličtina je pro mě naopak jazykem přemýšlení, psaní a intelektuální diskuse. Ale oba ty jazyky miluju a považuju za své.

Podle některých zdejších kritiků většina českých knih neproblematizuje politické uspořádání a namísto společenské kritiky se soustředí na osobní rovinu. Naopak vaše knihy řeší samá silná politická a společenská témata…

Já své knihy považuju za velice osobní. Ale do toho vnímám jako velmi pravdivou slavnou větu, že „osobní je politické“. Píšu o lidech, kteří opouštějí své domovy, odcházejí do emigrace, kteří objevují vlastní rasu nebo jsou vtaženi do války, ale pokaždé je to osobní. Od toho romány jsou. Noviny nám mohou sdělit fakta. Romány by nám měly říct, jak byla ta fakta prožitá. A aby to dokázaly, musí být osobní.

Chimamanda Ngozi Adichieová

Foto: Svět knihy

Zároveň si myslím, že významná část knih je politická už z podstaty, byť to třeba nemusí být na první pohled zjevné. Způsob, jakým žijeme naše životy, je politikou silně ovlivněný. Jestli dostanete práci, jestli máte na nájem, jestli si můžete dovolit péči o děti – téměř všechno je politikou utvářené. Takže i když píšete malý, obyčejný příběh o ženě, která má dítě a změní jí to život, je to politické.

To neznamená, že smysl literatury je jenom sdělovat nějaké politické poselství. Ano, když píšu esej a snažím se obhájit nějakou myšlenku, obvykle mi jde primárně o politické sdělení. U psaní beletrie tomu tak ale není. Každý román má svůj světonázor. Na druhou stranu si nemyslím, že je úkolem spisovatele začínat u politiky. Spisovatelova role je přemýšlet nad příběhem.

Ve svých textech kritizujete sexismus i rasismus. Několikrát jste se ale zmínila, že se v boji proti sexismu cítíte osamoceněji než v boji proti rasismu. Proč si myslíte, že je sexismus méně vnímán jako problém?

Mluvím o tom čistě ve vztahu ke svým blízkým, nemám ambici říct, že to platí obecně. Věřím, že se hodně černochů cítí osamoceněji v boji proti rasismu, protože jim vždycky někdo řekne, že přehánějí a žádný problém neexistuje. Nicméně v okruhu mých přátel a rodiny je to spíše naopak. Nerozumím, proč je jim rasismus jasný, ale sexismus ne. Může to být taky proto, že část z nich jsou černí muži, kteří chápou rasismus, protože se jich přímo týká. Ale když začnu mluvit o sexismu, najednou mi nerozumějí.

Vaše kniha Amerikána zachycuje moment příjezdu z Nigérie do USA, kdy se protagonistka poprvé setkává s rasismem. Ten příběh vychází z vaší vlastní zkušenosti. Můžete popsat další rozdíly mezi zkušeností útlaku ve Spojených státech a v Nigérii?

Když ženy v USA stárnou, stávají se pro ostatní neviditelné. To se v Nigérii neděje. Myslím, že je za tím americká kultura, která zbožšťuje mládí, zatímco Nigerijci stále ctí stáří. Stářím u nás ženy získávají na respektu. Naopak americké ženy začínají se zvyšujícím se věkem často objevovat feminismus, protože se musejí ve svém každodenním životě vypořádávat s čím dál více překážkami.

I způsoby zobrazování těla a očekávání od ženských těl jsou v Americe mnohem drsnější. V Nigérii je o něco širší škála toho, co společnost považuje za krásné. Doufám, že se to nezmění, ačkoliv už teď na nigerijských dětech vidím, že se snaží moc nejíst, aby zůstaly hubené.

Taky vnímám, že se u žen liší vztah k moci. Nigerijské ženy cítí nutkání navenek prezentovat svůj domácký život a to, že žijí podle nějakých zavedených pravidel. A to bez ohledu na své postavení. I ženy, které sedí na vysokých pozicích ve vládě nebo v soukromém sektoru, v rozhovorech neustále zdůrazňují, jak jim manžel povolil udělat to a to. To v Americe nevidíte.

Chimamanda Ngozi Adichieová

Foto: Svět knihy

Žádné kultuře na světě nevyhovuje, když má žena moc. Ženy proto musejí svou moc uchopovat tak, aby nepůsobily jako hrozba. V Nigérii demonstrují svou domáckost, v USA se zase ženy jaksi scvrknou a snaží se působit nenápadně.

Jednou jste poukázala na to, že feminismus, jak ho většinově chápeme, je západní, vyrůstá ze západního společenského vývoje a západních problémů. Uvažujete nad konceptem afrického feminismu?

Jsem spisovatelka, takže je to pro mě hlavně o pozorování. Například moje nigerijská prababička byla feministka, protože si útlak nenechala líbit a vzepřela se mu. Jen o tom neexistuje žádný záznam, jediným zdrojem jsou příběhy, které se v naší rodině vyprávějí. Takže když mluvím o africkém feminismu, jde mi spíš o to, odkud beru inspiraci a sílu.

Vezměte si obyčejné nigerijské ženy prodávající na trhu. Sleduju je, naslouchám jim, jsou pro mě neuvěřitelně inspirativní. Potýkají se s tolika překážkami! Často může jít o ženy, které ani slovo feministka neznají, nikdy žádnou teorii nečetly, ale navzdory ohromně utlačující kultuře se jim daří realitou nějak proplouvat. A to je velmi povzbuzující.

Nigerijská literatura a její mladá generace jsou stále více vidět. Jak se z vaší zkušenosti proměnil ve světě obraz africké literatury?

Dříve jsem měla pocit, že mnozí lidé čtou africkou literaturu z pocitu určité lítosti, vlastně z dobročinnosti, ale pomalu se to myslím mění. Nigérie je nejlidnatějším státem Afriky, takže dává smysl, že právě nigerijští autoři jsou nejvíce vydávaní i mimo africký kontinent. A je pravda, že je jich čím dál víc, za což jsem ráda.

Když jste v Nigérii jako malá začínala se psaním, vaše povídky byly o jablkách a sněhu, o věcech, na které v Nigérii nenarazíte. Ty texty reflektovaly, co jste četla, tedy anglické a americké knihy. O čem píšou děti v Nigérii dnes?

Divila byste se, ale zrovna tohle se moc nezměnilo. Kamarádka vede literární dílnu pro děti a říkala mi, jak ji šokovalo, kolik jejich příběhů je stále o hraní si ve sněhu a jedení jablek. Protože je to stále něco, o čem děti většinově čtou. Ano, dnes už máme poměrně hodně dětských knih zasazených v Nigérii, ale jsou oproti těm ze zahraničí drahé. Navíc rodiče často dětem kupují knihy, které sami jako malí četli.

V Lagosu vedete kurz tvůrčího psaní pro začínající spisovatelky a spisovatele. Jaká témata mezi mladými autory rezonují? Co jsou témata budoucnosti?

Objevuje se tam hodně mladých gayů a leseb, kteří jsou současným stavem natolik znechucení, že začínají popisovat své příběhy. Vůbec se tam objevuje hodně příběhů ze současnosti. Mám pocit, že se tahle generace Nigerijců moc neohlíží zpátky, dívá se dopředu a ve společenské hierarchii do spodních pater. A to je myslím dobře.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků