Hlavní obsah
Milánské panorama Foto: Profimedia.cz

Jiří Přibáň: Milánské vynálezy

V roce 1908 došlo u Milána k malé nehodě, automobil se snažil vyhnout dvěma cyklistům a sjel při tom do příkopu. Nikomu se nic nestalo a na celou událost by se rychle zapomnělo, pokud by v autě neseděl italský básník Filippo Tommaso Marinetti, který v ten okamžik zažil epifanii a na jejím základě o pár měsíců později v únoru roku 1909 publikoval slavný Manifest futurismu.

Milánské panorama Foto: Profimedia.cz
Jiří Přibáň: Milánské vynálezy

Ve stejném roce navštívil Franz Kafka přehlídku letadel v nedaleké Brescii, na které viděl Louise Blériota a další piloty, jak mistrovsky ovládají tyto fantastické moderní vynálezy. Kafkův text Letadla nad Brescií vyšel v září 1909 v německy psaném pražském deníku Bohemia a dodnes překvapuje nezvykle lehkým stylem.

Ve srovnání s Kafkovým nadšením a okouzlením z letecké techniky působí Marinettiho manifest jako zdrcující salva vět namířených do samého srdce staré Evropy. Oslava nové krásy rychlosti a agresivní energie, válečného militarismu, anarchistického rozvratu a revolučních davů, jimiž „hýbe práce, rozkoš nebo povstání“, je zde současně vedena odporem vůči cyklistům, ženám, knihovnám nebo univerzitám a moralismu. Převratné násilí vyhlížející novou dobu mělo osvobodit Itálii od muzeí, hřbitovů a další veteše zanechané minulostí. Futuristické umění mělo být absolutnem projevujícím se v „násilí, krutosti a nespravedlnosti“ a nabývajícím nadlidských forem moderní techniky a vynálezů, jako jsou automobilový motor, letecká vrtule nebo dělový náboj.

Marinettiho literární manifest války coby „jediné hygieny světa“ chtěl zbavit moderní lidstvo zátěže dějin a dát mu do ruky paradoxně jak bořící kladivo Nietzschova nadčlověka, tak budovatelská kladiva pracujících davů.

Palazzo dell’Arengario

Foto: Profimedia.cz

Málokterý text přitom tak přesně vystihl ducha končící belle époque, a proto futurismus přijali hned následující rok za svůj i výtvarníci jako Giacomo Balla, Umberto Boccioni, Carlo Carra nebo Gino Severini. Síla tohoto hnutí otřásla evropským uměním a literaturou a předurčila mimo jiné i mohutný pohyb v ruském avantgardním umění od Majakovského a Pasternakovy poezie přes obrazy Gončarovové, Larionova či Maleviče až po Ejzenštejnovy filmové experimenty. I v předválečném Rusku se umělci postavili proti tradici ztělesňované Puškinem nebo Dostojevským a chtěli se jí zbavit ve jménu estetických a společenských vizí osvobozené budoucnosti.

Dnešní evropská civilizace je však mnohem zženštilejší a moralistnější než před sto lety a z Marinettiho touhy skládat hymny na revoluční davy a člověka držícího volant zůstala jen environmentální elegie nad lidskou masou uvízlou v permanentní dopravní zácpě. Futurismus se stal společně s kubismem a dalšími rozvratně modernistickými směry součástí kulturního kánonu a jeho díla dnes visí v týchž muzeích a galeriích, které někdejší avantgardy považovaly za hřbitovy umění.

Literáti, výtvarní umělci, architekti nebo hudební skladatelé, kteří okázale bořili minulost ve jménu budoucnosti, nakonec často podlehli pokušení přítomnosti nabízející jim podíl na stavbě nových monumentů, a tím paradoxně i vstup do dějin. Marinettiho obdiv k Mussolinimu je stejně tak všeobecně známý jako Ejzenštejnovy služebnosti bolševické propagandě. Málokde se ovšem toto zvláštní prolínání obecné touhy bořit staré a současně budovat nové ukazuje tak silně jako v hlavním městě italské Lombardie – Miláně.

Rozvraty a monumenty

Kdo cestuje do Milána, nesmí jet automobilem, protože i ten nejvzrušivější řev motorů Ferrari nebo Maserati zde zanikne v chaosu a jeho energii pohltí zástupy lidí a masa jejich technických výtvorů. Ačkoli je Řím hlavní a největší město Itálie, Milán je se svou mnohamilionovou populací (včetně aglomerace), průmyslem, obchodem, finančnictvím i masovou kulturou jediným italským městem, které je zcela zapojeno v síti globálních metropolí. Na první pohled se odlišuje od jiných italských sídel právě onou futuristickou energií a budovatelským zápalem, vedle nichž blednou i historické památky, které skutečně připomínají hřbitovy upadající pod tíhou zapomnění civilizace, jež se řítí vstříc budoucnosti se všemi svými rozvraty i budovatelskými plány.

Dnešní Milán je plný monumentů z různých dob, které se rozmanitými způsoby snaží překrýt minulost. Slavná katedrála na hlavním náměstí tak sice patří mezi nejvýznamnější památky gotické architektury, ale její středověký původ se po staletí snažili architekti zakrýt, protože působil ve srovnání s renesančními nebo barokními estetickými ideály příliš „goticky“, to jest barbarsky, vulgárně a beze smyslu pro klasické proporce.

Podobně se architekti snažili o přebudování někdejšího fašistického monumentu Palazzo dell’Arengario ze třicátých let, který sice poškodilo už válečné bombardování, ale teprve nedávno byl přestavěn na muzeum současného umění. Převratná futuristická plátna i sochy od Bally, Boccioniho, Carry nebo Severiniho se tu doplňují s díly de Chirika, Modiglianiho nebo Morandiho a Mariniho, aby se následně návštěvník dostal přes místnost věnovanou Luciu Fontanovi až k aktuálnímu italskému umění. Umělecké zlomy, politické cézury a válečné zkázy zde překrývá muzeálně smířlivý klid, který však každého návštěvníka Milána opustí v okamžiku, kdy se postaví před justiční palác, který ve fašistickém monumentálním stylu postavil také ve třicátých letech architekt Marcello Piacentini.

V této obrovské budově se ztrácí odsouzenec i spravedlnost. Naproti tomu dějiny, jimiž avantgardy tolik opovrhovaly, se stávají přísným soudcem i někdejších futuristů, jejichž díla tvoří součást vnitřní výzdoby této obludné stavby. Původní energie konstruující nová díla z fragmentů a čistých futuristických forem je tu zapouzdřena do odporně politického monumentu.

Žádné město se nemůže poměřovat s „věčným“ Římem, ale právě lombardský Milán je mu neustálou výzvou – moderní průmyslová energie a bohatství se zde doplňují s někdejší antickou slávou, ale i silou Lombarďanů, která tu v 6. století vyvrátila po dlouhých gótských válkách východořímskou moc a nastolila království, jehož jméno nese tato část Itálie dodnes.

Filippo Tommaso Marinetti

Foto: Profimedia.cz

Lombarďané si sem sice přinesli směsici lidového pohanství a ariánského i ortodoxního křesťanství, které vyznávala aristokracie, ale celá společnost rychle přijala tehdejší katolictví a místní latinsko-byzantskou kulturu. Někdy se proto mluví o raně románském nebo předrománském lombardském stylu, který předcházel vládě Karla Velikého.

Ten dobyl Milán v 8. století, a přestože nebyl příslušníkem jejich etnika, prohlásil se za krále Lombarďanů, a položil tím základy pro obnovu někdejšího císařského titulu i pro vládu politickou, kterou zakládá univerzální autorita, a ne partikulární kmenová příslušnost.

Kdo koho ale dobyl? Byli to Gótové včetně Lombarďanů, kteří vyvrátili někdejší antickou kulturu, nebo si klasický svět přes vojenské porážky nakonec podmanil své dobyvatele? Když Lombarďané šířili svou moc na Apeninském poloostrově, dělo se tak prostřednictvím někdejších antických cest. Když Karel Veliký na křesťanském základě obnovil někdejší římské císařství, podmaňoval si vojensky to, co si ho již dávno předtím podmanilo ve formě civilizační a kulturní vize.

Jako kdyby se po mnoha staletích pouze opakovala někdejší klasická situace, kdy Římané nejprve se sousedními kmeny válčili i obchodovali a čile si vyměňovali kulturní výtvory i zkušenosti, aby jim následně nabídli příslušnost ke své politické obci, a s ní nakonec i plnoprávné římské občanství, jako se to stalo například u keltských Cenomanů obývajících Brixii, dnešní Brescii.

Dětské hlasy, svaté ohlasy

Od rozvratu k monumentu a od monumentu zpět k rozvratu. Pod zdánlivou slupkou filosofování kladivem se ukazuje neustálé opakování téhož a velký italofil Friedrich Nietzsche jako kdyby se tu ironicky usmíval i na futuristy, kteří se jeho myšlením sice inspirovali, ale přitom sedli na lep moderní tyranii optimismu a iluzím o zářné budoucnosti.

Futuristická vize nabývá na historickém pozadí klasické i hybridní formy, které nás paradoxně nutí sestoupit do hrobů kultur a civilizací, abychom lépe porozuměli i naší zahleděnosti do budoucnosti a posedlosti očekáváním. Pod dnešní milánskou katedrálou nabalující na sebe další a další historické slohy tak návštěvník najde základy baziliky svaté Tekly a baptisterium, ve kterém svatý Ambrož pokřtil v roce 387 svatého Augustina.

V době, kdy ve městě i celé římské říši vládl společenský a politický chaos a církev byla jedinou fungující institucí, urození římští občané volili raději církevní povolání, aby si uchovali alespoň část někdejších jistot rozpadajícího se světa. To byl i případ Ambrože, křesťansky vychovávaného syna prefekta, kterého by za normálních okolností čekala nejspíš vojenská a následně politická kariéra. Ve zmatku a souboji o biskupskou funkci mezi různými křesťanskými frakcemi, které měl původně aristokratický velitel Ambrož držet od sebe v bezpečné vzdálenosti, se však z davu ozval dětský hlas s požadavkem, aby se právě on stal biskupem.

Ambrož nabídku davu přijal a duchovní funkci pojal jako politický úkol: potíral církevní herezi stejně silně jako mocenské ambice křesťanských císařů. Duchovní vůdce se stal politicky nejmocnějším mužem tehdejšího světa, takže si nakonec mohl i sám zvolit místo posledního odpočinku v nové bazilice nesoucí jeho jméno.

Vůdcovský a budovatelský talent svatého Ambrože vtiskl Milánu základní rysy také díky bazilice San Lorenzo, jejíž stavba obsahuje původní antické sloupy obrácené symbolicky dolů, aby tehdejší stavitelé zdůraznili konec pohanské a počátek křesťanské epochy.

Jedna z nejdůležitějších, nejimpozantnějších a nejranějších staveb křesťanského Západu tak byla zbudována z kamenů někdejšího římského amfiteátru. Však také právě před ní stojí monument císaře Konstantina připomínající jeho vydání Ediktu milánského, jímž byla křesťanům zaručena svoboda vyznání.

Justiční palác v Miláně

Foto: Profimedia.cz

Milán byl vždy plný silných mužů bojujících proti nepřátelům a heretikům a dbajících o rozkvět města. Antické základy tu všude vystupují zrovna tak jako moderní duch vědy, techniky a inženýrství. Viscontiové a po nich hlavně Sforzové v sobě měli stejně budovatelského ducha jako svatý Ambrož, takže je pochopitelné, že do podoby Milána zasáhl během jejich vlády i jeden z největších vynálezců a umělců všech dob Leonardo da Vinci.

Zatímco svatý Ambrož přicestoval do Florencie v roce 393, aby zde vysvětil kostel San Lorenzo, který poté sloužil městu jako první katedrála a dodnes jsou v něm pochováni nejvýznamnější příslušníci rodu Medicejských, Leonardo dorazil do Milána jako florentský vyslanec míru v roce 1482 a pro Lodovika Sforzu následně pracoval téměř tři desetiletí. Během nich také navrhl mnoho důmyslných vynálezů a staveb včetně vodních kanálů a navigace, které tomuto vnitrozemskému městu zajistily vzrůst obchodní výměny a obrovské zisky.

Leonardo se nemohl setkat s Kafkou ani Blériotem, ale o létání už tehdy vážně uvažoval jako o technické možnosti zvládnutelné pomocí moderní vědy. A v Miláně také v roce 1495 v refektáři konventu Santa Maria delle Grazie začal pracovat na fresce Poslední večeře, pro niž zvolil kvůli dosažení poetičtějšího a mystičtějšího účinku novátorskou techniku míchání tempery s olejem. Výsledek je dobře známý: už za několik desítek let Giorgio Vasari naříkal, že je dílo vinou použité techniky navždy zničené a ztracené. Proti vědeckým poznatkům i praktickým zkušenostem vedla Leonarda nezkrotná touha po originálním projevu génia, jaká byla vlastní i moderním avantgardám včetně futuristů. Pokus zachytit okamžik lidské zrady Boha jako dramatické tajemství a magickou korespondenci novoplatónských forem tak sice můžeme dodnes vnímat v rovině geometrické a figurální, ale barevná kompozice a světelná dynamika jsou nenávratně ztracené.

Svatí futuristé

Milán, město vědy a techniky, síly a slávy, dovednosti a organizace, rozhodnosti a vůle, ale také symbol věčného protikladu mezi fragmenty a monumenty, chaosem a řádem nebo ideální formou a reálným zobrazením. Všechny tyto distinkce a protiklady jsou v jeho genetickém kódu. Zabudoval je do něj kdysi svatý Augustin, který v tomto městě objevil nejen křesťanskou víru a novoplatónskou filosofii, ale především byl fascinován Ambrožovým sebevědomím a kultivovaností, díky nimž se Augustin zbavil někdejšího odporu ke zdánlivé hrubosti biblických textů.

Podobně jako kdysi Ambrožovi mu přitom pomohl dětský hlas, který v okamžiku osobní krize zaslechl ze zahrady a který mu říkal „tolle lege“ – „vezmi to a čti“. Když se Augustin podíval, co má číst, byly to Pavlovy listy. Po jejich přečtení následoval nejen křest z rukou Ambrožových, ale především filosofické a teologické dílo, na kterém katolická církev stojí dodnes a podle něhož zlo není reálná síla, ale jen ztráta dobra, nicota a neexistence. Spása nespočívá podle Augustina v lidském přičinění, ale v Boží milosti. Jen ta, a ne naše vlastní úsilí, nás také údajně může vyvést z obce lidské do obce Boží. Jinak by se totiž z lidského života stal jen tréninkový tábor zajišťující podle osobního výkonu účast na Boží spáse.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Foto: archiv Matěje Schneidera

V dobách největšího rozvratu antické společnosti tak svatý Augustin současníkům připomínal, že teprve budoucnost rozhodne, kdo patří do obce Boží a kdo skončí ve věčném zatracení nicoty, a že to bude výsledek vůle Boží, a ne jejich přičinění a zásluh.

Moderní doba je naproti tomu posedlá výkonem a do pohybu ji uvádí všeobecný duch soutěživosti. S pomocí vědeckých poznatků a technických vynálezů chtějí moderní lidé soupeřit s božskými a vesmírnými silami, bojovat proti slunci a hvězdám a poroučet větru i dešti, jak po tom před sto lety toužil Marinetti a s ním mnozí další.

Myslím, že prvním velkým futuristou byl však právě svatý Augustin, který poslal náboj víry obrovskou silou myšlenky až k Nekonečnu a Absolutnu. Určitě za to mohla jeho někdejší osobní srážka s Ambrožem v antickém městě Mediolanum, dnešním Miláně. A právě z takových srážek, v nichž v sobě každý rozvrat již předem obsahuje cosi monumentálního, dodnes žije a čerpá svou energii město obou církevních Otců i všech příštích futuristů.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků