Hlavní obsah
Korejská spisovatelka Han Kang Foto: Alastair Grant, ČTK/AP

Je třeba cítit bolest druhých, říká korejská spisovatelka Han Kang

Han Kang (1970) je jednou z nejznámějších jihokorejských autorek. Česky jí zatím vyšly tři knihy: Vegetariánka (2017), Kde kvete tráva (2018) a Bílá kniha (2019), všechny v nakladatelství Odeon a překladu Petry Ben-Ari. Anglický překlad Vegetariánky pak získal prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Původně jsme se měly setkat přímo v Koreji, kvůli koronaviru z plánu sešlo, ale mluvily jsme spolu alespoň po telefonu.

Korejská spisovatelka Han Kang Foto: Alastair Grant, ČTK/AP
Je třeba cítit bolest druhých, říká korejská spisovatelka Han Kang

Jak se koronakrize vyvíjí v Koreji?

Všichni tady nosíme roušky a snažíme se izolovat od ostatních. Odkládají se návštěvy rodiny i schůzky mezi přáteli. Obchody jsou sice otevřené, lidé normálně dál dojíždějí do práce, ale vypadá to, že se každý snaží dodržovat ochranná opatření. Počet nakažených se asi i díky tomu nijak dramaticky nezvyšuje. Jenže virus je nový a nikdo nedokážeme předvídat, co bude dál. Pořád nemáme lék ani vakcínu. Takže nejsem moc optimistická, situace se může rychle obrátit k horšímu. Hodně se bojím o své rodiče, oběma je přes osmdesát let a patří do nejohroženější skupiny. A taky mi chybějí docela obyčejné, dříve samozřejmé věci: potkat se s lidmi, potřást si s nimi rukou, obejmout se. Z dnešní perspektivy to vypadá jako něco zvláštně vzdáleného.

Má tahle vynucená izolace příznivý vliv na psaní? Sama v současnosti dokončujete novou knihu…

I když člověk píše a je zcela ponořený ve svém fikčním světě, tak ho pochopitelně ovlivňuje, co se děje kolem. Oba prostory jsou propojené, takže když se otřásá ten reálný, zasahuje to i do vaší knihy. Během psaní teď zjišťuju, že se na děj a postavy musím začít dívat jinak – nemůžu přece pokračovat, jako by se nic nedělo, když se náš dosavadní způsob života tak razantně proměnil. Přitom ale nejde k celé situaci jen tak narychlo něco napsat – spisovatelé nejsou napřed před ostatními, nevidí dál. Já ani v životě nedokážu dělat rychlé závěry, je mi to bytostně nepříjemné, potřebuju čas, ptát se, dlouho hledám odpovědi. Rychlým závěrům nevěřím. Spisovatelé se myslím potřebují na věci dívat hodně pozorně a zblízka.

Dokončování knížky tak pro mě není vůbec jednoduché; tlačím ten text před sebou a chce to hodně trpělivosti. Je to zase kniha složená ze tří částí – podobně jako Vegetariánka. Teď mám dopsanou prostřední a pouštím se do třetí. Jde to ztěžka. Zkouším to každý den; víc toho jako autorka dělat neumím.

V rozhovorech někdy zmiňujete migrény, které vás čas od času vyřadí z běžného provozu. Jak moc vám zasahují do psaní?

Hodně – obvykle totiž přicházejí naráz, nečekaně. Během let jsem se ale naučila k nim přistupovat jako k něčemu, co mě upozorňuje na vlastní smrtelnost a zranitelnost. Můj čas není nekonečný, mé síly nejsou nevyčerpatelné. Mám omezené možnosti – a ty musím využít, co to jde. Možná že kdybych byla naprosto zdravá a nepotýkala se s žádnými problémy, tak jsem dneska někým úplně jiným. Třeba bych ani nepsala, neměla bych tu silnou potřebu ticha a reflexe.

Myslíte, že byste ani nečetla, neměla ráda knížky?

Ty bych milovala v každém případě! Za mého dětství jsme se často stěhovali a právě knížky, které putovaly všude s námi, mi připadaly jako jediná skutečně pevná, neměnná věc, na niž se můžu spolehnout. To mi zůstalo dodnes.

Říkáte, že nedokážete dělat rychlé závěry. V knize Kde kvete tráva líčíte z několika perspektiv masakr v jihokorejském městě Kwangdžu z května 1980. Došlo tam k lidovému povstání proti tehdejšímu autoritářskému režimu, které však bylo krvavě potlačeno. Dovedu si představit, že právě při zpracovávání této látky byly dostatek času a pozvolné hledání odpovědí zásadní. Prý jste dělala i množství rozhovorů s pamětníky.

Mluvila jsem především s těmi, kteří si Kwangdžu té doby pamatují, ale během masakru tam nebyli. Nechtěla jsem přeživším způsobovat novou bolest, jitřit staré rány, připadalo by mi to vůči nim nezodpovědné. Podle statistik každý desátý z nich spáchal v dalších letech sebevraždu – trauma bylo příliš velké, než aby mohli žít dál. Spolehla jsem se proto na už existující svědectví. Pročetla jsem vzpomínky více než devíti set účastníků povstání. A celý obraz pak doplnila přímými rozhovory s jejich přáteli a známými, přičemž mě zajímaly hlavně dvě věci: co pro ně Kwangdžu znamená a jak masakr ovlivnil jejich život. Jednalo se totiž o událost, která vychýlila existenci mnoha lidí na roky dopředu.

Román Kde kvete tráva a Bílou knihu, v níž se vracíte ke smrti své starší sestry, která zemřela krátce po porodu, propojuje téma truchlení. Proč je pro vás důležité?

K masakru v Kwangdžu došlo, když mi bylo devět let. Dlouhé roky jsme tam s rodiči a sourozenci bydleli, ale pár měsíců před vypuknutím nepokojů jsme se přestěhovali do Soulu, kde otec dostal novou práci. Měli jsme štěstí. Celý incident jsem pak jako dítě objevovala po částech – dospělí mi o něm nevyprávěli, jen tu a tam jsem něco odposlechla nebo si něco přečetla. A tehdy mě začala trápit ta bezmoc: Jak mohlo dojít k něčemu tak strašnému? Lze to vůbec pochopit?

Kwandžu v květnu 1980

Foto: Wikimedia Commons/Mar del Este

Ze své dnešní pozice toho mnoho nezmůžu, nedokážu vzít věci zpátky, ale jako spisovatelka přece jen jednu možnost mám – propůjčit hlas těm, kdo byli v Kwangdžu zabiti. Je to způsob, jak proces truchlení nějak uchopit. Namísto anonymních čísel se před vámi zjeví konkrétní lidé a jejich konkrétní bolest.

A to, že jsou oba texty propojeny, je pravda, ale platí to na více rovinách. Psala jsem je krátce po sobě, takže je spojuje podobné myšlenkové nastavení, opakují se tam některé pro mě klíčové věty. Ano, truchlení je důležitý proces, umožňuje nám se vyrovnat se ztrátou, ale pro mě to nejsou knížky pouze o truchlení. Kromě něj jsem se do nich snažila dostat i životní sílu a jistou houževnatost, kdy si život najde svoje cesty, jak prorůst, prorazit a pokračovat.

Motiv houževnatosti je podstatný i pro Vegetariánku, vaši pravděpodobně nejznámější knihu. Hlavní hrdinka chce odmítnout veškeré násilí a jediné východisko vidí v tom, stát se rostlinou. Její okolí tuto snahu přitom chápe jako pomalou sebevraždu.

Hrdinka Jonghje se rozhodně nechce zabít. Právě naopak – chce se zachránit. Jenže čím víc se o to snaží, tím víc se paradoxně ničí. Během psaní jsem se zaměřovala na její boj a vnitřní sílu. Jonghje touží po životě – ale po jiném, než uznávají ostatní. Stát se rostlinou je pro ni jediný způsob, jak přežít, ale není jí to dovoleno. Pro někoho mohou rostliny představovat život, který není nijak zvlášť aktivní, dravý, ale není to pravda – rostliny nejsou pasivní, statické, nehybné. Mají spoustu energie a síly, která je žene vpřed.

Vegetariánka se díky Mezinárodní Man Bookerově ceně pro anglický překlad proslavila až devět let poté, co vyšla v korejském originále. Myslíte si, že svou roli sehrálo i proměňující se společenské klima, v němž začaly častěji zaznívat hlasy a problémy žen?

Ano, s odstupem mi to tak přijde. V Koreji se v poslední letech zvedla celkem výrazná feministická vlna – a lidé se k Vegetariánce začali vracet. V roce 2007, kdy vyšla poprvé, měla jen pár fanoušků, pro širší čtenářskou obec šlo o nepříjemný, těžko snesitelný text. Útlak a násilí, které hrdinka zažívá, byly chápány jako cosi okrajového, čemu není třeba věnovat tolik pozornosti. Jsem překvapená, že je to dnes právě Vegetariánka, kterou lidé z mých knih znají nejlépe. Vyprávějí mi o tom, jak s hrdinkou soucítí, že ji chápou. Svět se od prvního vydání hodně změnil – a s ním i přijetí knihy.

Han Kang získala za román Vegetariánka Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

Foto: Neil Hall, Reuters

Byl pro vaši generaci důležitý feminismus?

Určitě. První výrazný feministický boom nastal v Koreji v devadesátých letech – to mi bylo něco přes dvacet a vnímala jsem to velmi intenzivně. Četla jsem tehdy feministické texty a hodně mě to ovlivnilo. Na nějakou dobu pak u nás témata nerovnosti žen a mužů zapadla, ale i díky hnutí #MeToo se o nich začalo znovu mluvit a mladší generace řadu z nich aktivně řeší. Ani ve Vegetariánce však není jen jeden motiv, byť má ta knížka silnou feministickou stopu.

Co dalšího pro vás bylo při psaní podstatné?

Hrdinka chce odmítnout násilí, kterého se dopouští lidstvo jako takové. Zároveň je v příběhu důležité téma komunikace: Jsme schopni jeden druhému porozumět, nebo používáme jenom již známé, vyzkoušené významy, a připravujeme se tak o pochopení něčeho nového, podstatného? Na Jonghje se okolí není schopné napojit – a možná o to ani nestojí. Zásadním motivem Vegetariánky je taky otázka, kdo je vlastně „duševně zdravý“. Hrdinku okolí často obviňuje, že se zbláznila. Nejdřív přestane jíst maso, poté mluvit a dostává se do jakéhosi vegetativního stavu. Jenže když vezmeme její motivaci vážně, tak kdo je v jejím světě nemocný? Je to skutečně ona, nebo jsou to lidé, kteří páchají násilí vůči životu, a často si toho už ani nejsou vědomi?

Život zcela bez násilí není možný, ale máme šanci tomu násilí vzdorovat, postavit se mu. Někdy se stačí napojit na ostatní, zajímat se o ně, cítit jejich bolest. Péče o druhé znamená snahu umenšit násilí v našich životech. A to není zrovna málo.

Vedle autorů, jako jsou Margaret Atwoodová nebo David Mitchell, jste se zúčastnila projektu Future Library, česky něco jako „knihovna budoucnosti“. Napsala jste literární text, který bude lidem dostupný až v roce 2114. Jak se na tenhle experiment díváte?

Byla jsem nadšená. Je to, jako bychom museli důvěřovat času, že na světě za sto let bude někdo ochotný seznámit se s naším svědectvím. Mít naději v budoucnost může vypadat jednoduše, ale zvlášť teď jde o důležitý, nesamozřejmý akt, se kterým bychom si měli navzájem pomoct.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků