Hlavní obsah
Letadlo Etrich Taube, 1910 Foto: Profimedia.cz

DOPLNĚNO O REAKCI. Architektonicky zajímavá budova vedle Sudetoněmeckého domu v Mnichově se právě dokončuje. V září tu bude otevřeno Sudetoněmecké muzeum. Už je prakticky jasné, co bude uvnitř.

Letadlo Etrich Taube, 1910 Foto: Profimedia.cz
Jan Šícha: V Sudetoněmeckém muzeu

Raimund Paleczek ve své kanceláři v Sudetoněmeckém domě s nadsázkou říká, že se bojí, že zas pro muzeum dostane dar, kvůli kterému bude muset zasahovat do již vyprojektovaných vitrín. Ve skutečnosti rád nahradí dobré předměty ještě lepšími. Muzeum dostává poslední dobou i několik darů denně, včetně celých sbírek.

Paleczek žije v Mnichově, narozený je v Porýní. Jeho předkové ale sloužili na jihu Čech u Schwarzenbergů coby lesníci. Právě dokončil texty, které uvádějí jednotlivé tematické celky expozice. Sudetoněmecké muzeum bude mít popisky v němčině, angličtině a češtině. Když do něj vejdete, na stěně nejdříve spatříte interaktivní abecedu. Třeba pod E je Etrich Taube, Etrichův holub, což bylo jedno z prvních letadel. Se strojil ho český Němec – Igo Etrich od Trutnova.

Michael Henker je matador bavorského muzejnictví. Byl u zrodu více než patnácti muzeí. Teď své zkušenosti dává do služeb toho Sudetoněmeckého. Na jedné z mnoha prezentací pro veřejnost prohlásil: „Muzeum je výrazem kultury vzpomínání. Kolektivní vzpomínání v muzeu vzniká výběrem. Nemůžete předvést všechno, musíte zaostřit pozornost na určité jevy a ty ukázat pomocí předmětů. Úkolem muzea je rozmluvit artefakty. Vyprávět příběhy, které dohromady dají narativ. V našem případě vyprávění o sudetských Němcích a jejich vlasti.“

O vlasti, ve které se používaly dva jazyky. V různých dobách se o stejné vlasti v jednotlivých jazykových skupinách vyprávěl trochu nebo hodně jiný příběh. Ve 21. století a v Evropské unii si lze rozdíly v českém a německém vyprávění užít. Co bylo dříve konfliktní, je dnes poučné.

Dvě třetiny nákladů na nové muzeum nese Svobodný stát Bavorsko, jednu třetinu berlínská vláda. Budovu staví bavorský stát. Muzeum má oporu v zákoně o vyhnancích. Úkolem je vytvořit stabilní institucionální bázi pro sbírky a bádání týkající se kultury sudetských Němců. Českým Němcům dosud chyběla centrální vzpomínková instituce, existují jen muzea Chebska (ve městě Marktredwitz) a Jablonecka (Neugablonz).

V Mnichově se v pěti výstavních oddílech ohledává slovo vlast. Nejdřív se řekne, kde domov ležel a jak se v něm po staletí žilo. Pak muzeum ukáže, jak všechny samozřejmosti a jistoty vyletěly do povětří. Nakonec bude možné sledovat poválečný život sudetských Němců a jejich vztah ke staré vlasti.

Kdyby Sudetoněmecké muzeum vznikalo před dvaceti lety, bylo by určitě jeho hlavním tématem vyhnání. Také by se asi v symbolické a morální rovině snažilo vítězit nad Čechy. Doba se ale změnila. Sudetští Němci zmodernizovali své vyprávění o historii. Chtějí být vnímáni jako mimořádně kreativní společenství s vlastní kulturou, oslovit hlavně německou společnost, která je přijala.

Dnes, po odchodu většiny těch, pro něž bylo vyhnání celoživotním traumatem, vzniká muzeum, které bude v německém kontextu fungovat jako místo, kde se prezentuje kultura jedné z mnoha skupin s kořeny mimo současné Německo.

Rychlá prohlídka

Muzeum se prohlíží odshora dolů. Jako první, když vystoupíte z výtahu, uvidíte historickou mapu Evropy stylizovanou coby ženská postava s českými zeměmi v srdci. Příhraniční hory budou vymodelovány jako reliéf z různých kamenů. Čedič, žula, pískovec a další. Reliéf vytváří kamenická škola. S výběrem hornin poradila univerzita v Mnichově.

Následně v části nazvané Vlast? dostanete základní historickou informaci napříč staletími. Hotová je počítačová aplikace se všemi obcemi, kde čeští Němci žili, včetně základních informací a umístění na mapě. Pokud někdo zná rodnou ves své prababičky, zjistí třeba, že v ní před válkou žilo 400 Němců, 20 Čechů, v obci byla továrna na umělý kámen, mlýn, pila a tři hospody. V nejvyšším patře bude také informace o náboženském životě českých Němců včetně topografie poutních míst.

O patro níže je u slova Vlast pro změnu vykřičník. Na předváděcím molu bude k vidění defilé výrobků. Od punčoch přes hudební nástroje a jabloneckou bižuterii po ohromnou motorku Böhmerland. V zákoutích najdete téma spolkového života, školství, literární kavárnu, ukázky divadelního života. Bude to patro dobře zabydleného domova, i s databází vynálezců a jejich patentů.

Když sejdete další schody, dostanete se do oddílu konce samozřejmostí. Na začátku jsou dva typy jízdních kol, které se vyráběly v českých zemích před koncem monarchie: Slavia a Germania. Každé míří jiným směrem. Konflikt se ukazuje téměř vtipem. Život v Rakousku má barvu žlutou, Československo je v barvách trikolóry, nacismus v zelené uniforem německé armády. Totiž poté, co bylo československé pohraničí odevzdáno Hitlerovi, čeští Němci v těchto uniformách strávili naprostou většinu svého času – až do německé válečné porážky.

Když sestoupíte o další patro níž, uvidíte muzejní objekt, který má ukázat všední lidskou existenci vyhozenou do povětří. Ve vzduchu se vznáší židle, trakař, kufr, v prostoru visí kusy oblečení, rámované obrazy příbuzných, nádobí. Ztráta domova, nucené vysídlení, odsun, vyhnání. Informační panely ukazují sběrné tábory, bílé pásky s černým N jako Němec, plakáty vyvěšované v Německu, kde byly vyfotografovány ztracené děti.

Poslední oddíl muzea má u slova Vlast zase otazník. Ukazuje nový začátek, ne zrovna lehkou, ale nakonec úspěšnou integraci českých Němců v Německu a jejich vzpomínání na starou vlast. Z nejspodnějšího podlaží se vstupuje do kavárny s terasou a hezkým výhledem na Mnichov.

Ústecký projekt v nedohlednu

Po otevření Sudetoněmeckého muzea se u nás určitě najde pár lidí, kteří na něj budou nadávat. Ostatně i mezi sudetskými Němci budou takoví. V České republice se ale potom bude muset připomenout, že v Ústí nad Labem vznikal náš projekt muzea českých Němců. Před tím mnichovským měl náskok několika let. Budoucí muzeum získalo budovu, protože byl zájem opravit ji za evropské peníze. Za další projektové peníze vznikl obsah. Když měla nastoupit státní vůle a měly působit státní prostředky, projekt zkrachoval. Expozici kdysi na návštěvě v Německu slíbil už premiér Nečas. Ministr kultury Herman se jímavým projevem prezentoval na sudetoněmeckém sněmu. A pak neudělal nic pro institucionální a finanční posílení obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, která se o ústecké muzeum pokoušela a která se od svého založení z více než 80 % financovala z grantů. Herman omezil své ministerské úsilí na to, že se po několik let zabýval výměnou na místě ředitele.

Blanka Mouralová

Foto: Libor Zavoral, ČTK

Nakonec společně s několika lidmi z Ústí zvítězil, totiž nechal uvláčet zakládající ředitelku Blanku Mouralovou, která do projektu dokonce půjčovala ze svého. Nový ředitel, historik Petr Koura, byl nějaký čas po nástupu do funkce prakticky neviditelný – na rozdíl od Mouralové, která muzeum neustále někde propagovala, jako to činí lidé z Mnichova. Teď Koura oznámil někdejší ředitelce, že nárok na peníze, které půjčila Collegiu Bohemiku, aby přežilo, považuje za údajný.

Co uvidíte v září v Sudetoněmeckém muzeu, je už skoro jasné. Co bude k vidění v Ústí, bylo před třemi lety ještě jasnější. Jenže na muzejní budově opravené za 430 miliónů korun z velké části z evropských peněz už místy oprýskává fasáda. Sudetoněmecké muzeum obkládají vápencovým kamenem bavorského původu, který si prý do svých domů objednávají i bohatí Číňané, protože jsou přesvědčeni, že co je německé, je solidní. V Ústí nad Labem v muzeu opraveném z evropských peněz je žula z Číny. Sudetoněmecké muzeum se naplní a otevře, hned jak se dostaví. Časem chytí patinu. Neoprýská.

Reakce ředitele Collegia Bohemika Petra Koury

Jelikož jsem opakovaně zmiňován v článku Jana Šíchy, rád bych na jeho slova reagoval. Pan Šícha mi vyčítá, že jsem byl po nástupu do funkce ředitele Collegia Bohemika „neviditelný“ a nepropagoval jsem dostatečně chystanou výstavu o dějinách Němců v českých zemích. Po nástupu do funkce v květnu 2017 jsem musel řešit velké množství provozních problémů, které zde vznikly v době působení exředitelky Mouralové (například v rejstříku obecně prospěšných společností byly údaje staré téměř dva roky). Připravoval jsem též výroční zprávu a účetní závěrku za rok 2016, tedy za dobu, kdy deset měsíců řídila Collegium ještě paní Mouralová. Že by nabídla svou pomoc při vytváření těchto dokumentů ji zjevně ani nenapadlo, ačkoliv je stále zaměstnankyní Collegia, a to momentálně na rodičovské dovolené (zároveň ovšem paní Mouralová pracuje již několik let jako ředitelka odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů).

Přesto se podařilo propagovat Collegium a jím připravovanou výstavu na Sudetoněmeckém sjezdu v Augsburgu na začátku června 2017 – díky prozatímnímu řediteli Collegia (a mému nynějšímu zástupci) Tomáši Okurkovi měla naše společnost poprvé svůj stánek na tomto nejvýznamnějším setkání sudetských Němců. Představovali jsme zde nejen výstavu, ale vedli též rozhovory s desítkami bývalých občanů Československa či jejich potomky, kteří se u tohoto stánku zastavili. Tyto rozhovory pro mě byly dosti obohacující i jako pro historika zabývajícího se moderními českými dějinami.

V následujících měsících jsem poskytl mimo jiné řadu rozhovorů pro česká i německá média, ve kterých jsem musel vysvětlovat také to, že projekt ústecké výstavy nezkrachoval, jak se v Čechách i za jeho hranicemi šířilo, ale naopak pokračuje, a to v podobě kroků, které se po několik let vlády paní Mouralové nedařilo realizovat. V posledním čtvrtletí roku 2017 navštívil Collegium německý velvyslanec a moje celostránkové rozhovory na téma výstavy vyšly v Ústeckém deníku, v Sächsische Zeitung a v časopise LandesEcho (zde dokonce dvojstrana). A to nemluvím o mediálních výstupech souvisejících s mou vědeckou činností, při nichž taktéž v některých případech téma ústecké výstavy okrajově zaznívalo. V závěru roku jsem dokonce ze strany svých blízkých čelil pro četnost mých mediálních výstupů vtipným narážkám, pro pana Šíchu jsem však byl „neviditelný“. Na to lze říct jen jediné – pro některé lidi jsou v jejich zaujetí patrně neviditelné i věci, které jsou očima viditelné dobře.

Petr Koura obdržel v roce 2015 cenu Neuron pro mladé vědce.

Foto: Vít Šimánek, ČTK

Dále se musím vyjádřit k tvrzení pana Šíchy, že odmítám paní Mouralové vrátit peníze, které Collegiu Bohemiku půjčila. Nechtěl jsem tuto záležitost řešit veřejně, jelikož to dle mého názoru neprospívá pověsti Collegia (byť se jedná o dobu, kdy jsem v jeho čele ještě nestál), ale byl jsem k tomu kroku panem Šíchou víceméně donucen.

Po svém odvolání z funkce, které proběhlo zcela v souladu s platnými dokumenty Collegia, vznesla paní Mouralová nárok na navrácení finanční částky, kterou měla Collegiu zapůjčit na přelomu let 2014 a 2015. Tento nárok doložil její zástupce jednak bankovním výpisem, ve kterém je uvedena platba ze soukromého účtu paní Mouralové na konto Collegia Bohemika, a dále předložením asi dvaceti faktur, které měly být prý uhrazeny z této půjčky. Všechny tyto faktury (s výjimkou jedné) však byly proplaceny ještě před zasláním inkriminované finanční částky, často dokonce o několik měsíců dříve. Při kontrole hospodaření se pak nalezly doklady o tom, že paní Mouralové byly z pokladny Collegia v letech 2014–2016 vypláceny poměrně vysoké částky v hotovosti jakožto „vratka vlastního vkladu“. O nestandardních praktikách v hospodaření svědčí i vysoké výběry hotovosti z účtu Collegia a také záznamy v účetnictví o vysokých vkladech paní Mouralové do pokladny společnosti. Tyto výdaje ani příjmy nejsou (až na jednu výjimku) doloženy žádnými standardními doklady (např. smlouvami) a podle mých informací o nich nebyla informována ani správní rada.

Jako člověk snažící se postupovat s péčí řádného hospodáře bych chtěl nejprve tyto okolnosti vyjasnit, což je postup, který mi schválilo několik právníků. Proto jsem v komunikaci s paní Mouralovou označil její dluh přívlastkem „údajný“ a žádal o vysvětlení některých těchto nejasností. Podle dohody uzavřené v únoru 2015 mezi paní Mouralovou a jejím tehdejším zástupcem, kterou jsem objevil po svém nástupu do funkce, mělo totiž dojít ke splacení výše zmiňované částky do konce června 2015. Proč k tomu nedošlo, jsem se zatím od paní Mouralové nedozvěděl, místo odpovědi na můj dotaz přišel útok ze strany pana Šíchy, jenž mě staví do pozice člověka, který odpírá „uvláčené“ exředitele její peníze. Pokud bude nárok paní Mouralové dostatečně prokázán, její peníze jí budou samozřejmě vráceny.

Toto mé stanovisko je způsobeno ještě dalšími okolnostmi manažerského působení paní Mouralové, které lze opět označit za dosti nestandardní. V červenci 2011 podepsala jako ředitelka sama se sebou pracovní smlouvu, byla tudíž v Collegiu Bohemiku zaměstnána jednak jako ředitelka, ale zároveň jako „manažerka projektů“. O sedm měsíců později podepsala, opět sama se sebou, smlouvu, na jejímž základě se jí původní třetinový úvazek navýšil na celý a mzda se jí téměř ztrojnásobila, ačkoliv (nejen podle mého mínění, ale i stanoviska jednoho právníka) byla náplň práce „manažerky projektů“ a ředitelky velice podobná. Kromě toho v době, kdy paní Mouralová vedla Collegium Bohemicum, byla této společnosti udělena Generálním finančním ředitelstvím pokuta ve výši jednoho miliónu korun za nesrovnalosti spojené s čerpáním dotace ministerstva kultury. Okolnosti této pokuty a zjišťování, kdo je za ni odpovědný, jsou nyní předmětem šetření škodní komise Collegia Bohemika.

Na závěr bych se ještě chtěl vyjádřit k činnosti pana Šíchy. Ve svém článku cudně opomenul, že se na vzniku ústecké výstavy taktéž podílel, a to dokonce ve dvojí roli – jako pracovník ministerstva zahraničí a zároveň zaměstnanec Collegia Bohemika, a to s nejvyšším platem ze všech zaměstnanců této organizace. Podílel se na vytváření konceptu, který dostal svou podobu v architektonickém návrhu, jenž byl ve formě technické dokumentace dokončen v létě 2012; to samozřejmě nelze upřít ani paní Mouralové, ani panu Šíchovi, což ani nečiním.

Koncept se v současné době snažíme rozvíjet a aktualizovat, jelikož od roku 2012 se obsahová práce na výstavě příliš neposunula. Bývalé vedení většinou argumentovalo tím, že na samotnou výrobu výstavy nebyly peníze, ačkoliv kupříkladu na výrobu audiovizuálních prostředků byla již na konci roku 2012 vyčleněna ministerstvem kultury částka ve výši dvou miliónů korun. Z ní byl za působení paní Mouralové vyčerpán jen zlomek v podobě jedné setiny. Dotace na stálou muzejní expozici byla pak schválena na konci roku 2014, o několik měsíců později byla paní Mouralová ministerstvem kultury vyzvána k podání investičního záměru. Z toho nebyla do mého nástupu čerpána ani koruna. Texty na výstavní panely ani popisky k jednotlivým exponátům, jež měly vzniknout v posledních čtyřech letech, nebyly zatím paní Mouralovou ani panem Šíchou oficiálně novému vedení předány a nelze vyloučit, že je bude muset náš tým vytvořit znovu. Laskavý čtenář nechť si udělá sám názor, kdo je za současný stav zodpovědný a čí práce je „neviditelná“.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků