Hlavní obsah

Jan Keller: Postmoderní bezdomovci

Právo, Jan Keller, SALON

Náhoda tomu chtěla, že jsem se ve stejné době zabýval problematikou bezdomovectví a některými otázkami metodologie společenských věd. Listoval jsem v literatuře poměrně nesourodé a autorsky pestré. V mých výpiscích se tak objevily vedle sebe ukázky z textů, které zdánlivě vůbec nic nespojuje a které vypovídají o zcela odlišných věcech.

Foto: Michal Singer

Michal Singer: Ryba (2012–2013), k vidění na výstavě Argonauti v pražském letohrádku Hvězda do 19. května.

Článek

Text č. 1: Jejich rozmluvy nemají nic společného s realitou. Jsou útržkovité, splývavé, převládá v nich naprostá konfúze, vše je smícháno se vším. Jednotlivá tvrzení si velice často navzájem odporují. Nerespektují pravidla logiky, nevěnují pozornost pořadí příčiny a účinku. Pravda se pro ně ztrácí v husté a neproniknutelné mlze. Jsou chronicky neschopní udržet stabilní reprezentace. Jakékoliv orientační body zmizely, realita se vytrácí přímo před jejich zraky. Jsou pevně přesvědčeni, že svět, který je obklopuje, je jen iluzí. Tento svět je pro ně jen znakem, symbolem, příznakem něčeho, co jim uniká. Tváří v tvář útržkům objektivní reality se zahalují jako chobotnice do oblaku tinktury, takže cítíme jen nevolnost ze závratě plynoucí z absence jakéhokoliv smyslu.

Tato ukázka pochází z diagnózy mentálního stavu silných alkoholiků a narkomanů, kteří absolvovali psychiatrické vyšetření v Centru nemocniční péče pro bezdomovce v pařížském obvodě Nanterre.

Text č. 2: Popírají vše celistvé a uspořádané. Zdůrazňují útržkovitost a diskontinuitu. Jejich obraz světa připomíná míchanici a všehochuť. Je to bláznivá mozaika, jakási koláž, ve které vedle sebe nalezneme prvky zcela protikladné. Není v tom žádná pravidelnost, žádná logika či symetrie, jen nekonečně bláznivá konfúze. Jedinou realitou je pro ně iluze, zdání, simulace. Mají nedůvěru ke všemu pevnému, dopředu promyšlenému, organizovanému. Jejich příběhy nemají nic společného s pravdou, slouží jen jako výraz jejich osobní zkušenosti a nesdělitelného zážitku. Nejsou schopni nestranného pozorování, o to větší význam přikládají emocím. Oslavují neužitečnost a nahodilost.

Tento text je výběrem ze slovníku základních analytických nástrojů, s jejichž pomocí postmoderní myslitelé uchopují předmět svého bádání. Konkrétně se týká hesel genealogie, hyperrealita, logocentrismus, příběh a pastiš.

Čím to je, že uznávaní filosofové, o nichž se mnozí domnívají, že pomáhají lidstvu překonat bariéry moderní doby a posunují nás myšlenkově někam dál, konstruují realitu způsobem, který tak nápadně připomíná alkoholové blouznění hospitalizovaných bezdomovců?

Možná je tomu tak proto, že obě skupiny, tedy bezdomovci i postmoderní myslitelé, reagují na proces sociálního sestupu, úpadku a bezprizornosti.

V případě bezdomovců je to zcela zřejmé. Bezdomovectví je poslední fází procesu sociálního vyloučení. O procesu postupující exkluze se hovoří stále intenzivněji od osmdesátých let 20. století. Nejbohatší společnosti všech dob ze svého středu vyvrhují celé kategorie obyvatel. Připravují je o práci, o domov, o sebeúctu, o lidskou důstojnost.

Také masivní nástup postmodernismu je datován od osmdesátých let 20. století. Můžeme vyslovit hypotézu, že rovněž postmoderní myslitelé reagují na deklasování, neúspěch, na pocit zbytečnosti a zmaru. Nemusí to být vždy neúspěch osobní. Řada postmoderních myslitelů je až nekriticky oslavována. Mohou však reagovat na deziluze z vývoje občanské společnosti, od které si tolik slibovali, ale také na určitou vyčerpanost společenských věd a konečně též na výrazný statusový sestup akademiků a na pokles prestiže vzdělání, především toho humanitního. To vše dohromady činí z postmoderních myslitelů jakési statusové bezdomovce.

Jejich situaci hezky vyjádřil jeden z předních postmoderních filosofů Jean-François Lyotard: „Ve světě, kde úspěch je dán časem, který se ušetří, má myšlení jen jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou: že se jím čas ztrácí.“

Foto: Michal Singer

Michal Singer: Letní sestřih (2012–2013), k vidění na výstavě Argonauti v pražském letohrádku Hvězda.

Autoři studií o životě bezdomovců se shodují v tom, že pro lidi žijící na samém okraji společnosti jsou typické dva typy rozpoložení, které se přes svou odlišnost střídají a někdy i prostupují. Jedním z nich je naprostá apatie, odvrácení od reality, kterou nenávidí, brutální destrukce zbytků své vlastní osobnosti, směřování k nebytí. Bezdomovec v tomto rozpoložení rezignuje na jakoukoliv snahu, zůstává zcela bez naděje, organizuje svou vlastní desertifikaci.

Tento duševní stav se střídá s jiným, méně úzkostným. Bezdomovci sní o jiném světě a jiném životě, než je ten současný. Je to svět, ve kterém není nic nemožné, každá potřeba v něm nalézá své okamžité uspokojení, člověka v něm nic nefrustruje a nezraňuje. Vtomto bezčasovém přebývání neexistují žádná donucení a žádné starosti. Jde o jakýsi ztracený ráj, který si bezdomovci ve svém snění umísťují často do minulosti či do exotických končin a o kterém věří, že se do něj navrátí a budou v něm žít v nekonečné slastné nirváně.

Kanadská badatelka Pauline Marie Rosenau rozlišuje dva proudy postmodernismu – skeptický a afirmativní. Prvý z nich hovoří o definitivním zániku. Člověk v tomto pohledu podléhá všudypřítomné fragmentalizaci a dezintegraci. Důraz je kladen na přítomnost smrti, hovoří se o konci subjektu, který je zasažen bezvýznamností podobně jako autor či jako pravda. Nic nového už není možné, přítomný stav je jen čekáním na katastrofu.

Tzv. postmodernismus afirmativní souhlasí v mnohém s diagnózou situace podávanou skeptiky, přesto však věří, že příběh bude mít nakonec šťastné rozuzlení. Z krizové situace dnešní pozdní modernity se zrodí nový subjekt. Bude schopen konstruovat si realitu příjemnou a naplněnou pozitivními pocity a emocemi. Nebude se trápit hledáním pravdy, která je nedosažitelná. Zato bude hýřit fantazií naplněný spontánní touhou, která bude nalézat stále nová a nová bezprostřední uspokojení. Kultivace vnitřního světa se stane jeho základní potřebou. Prožije svůj vnitřní život naplno a nechá tak žít i druhé. Bude schopen žít současně v mnoha realitách, které spolu nebudou nijak souviset. Tento nový subjekt bude fascinován právě tak monumentální minulostí jako vším exotickým, posvátným a neobvyklým.

Není zapotřebí vynaložit příliš analytického úsilí, abychom si povšimli, že dvě výrazně odlišné, ale přitom komplementární postmoderní konstrukce subjektu vcelku přesně odpovídají dvěma opačným, ale rovněž komplementárním duševním rozpoložením bezdomovců. Snění o opětovném návratu do společnosti ostře kontrastuje se stavy naprosté rezignace. Postmoderní myslitelé, aniž by si to pravděpodobně uvědomovali, věrně kopírují základní polohy mentality lidí bez domova. Napodobují v poněkud abstraktnější rovině způsob, jakým bezdomovci zachraňují svůj vnitřní svět.

Bezdomovci odmítají skutečnost, ve které se propadli až na samotné dno. Buď se snaží zničit sebe, aby pro ně krajně nevlídný svět přestal existovat, anebo si vytvářejí snové vize světa přívětivého. Krajně nepříznivá realita je skutečným viníkem toho, jak v životě dopadli. Přesun viny na nespravedlivý svět slouží k uchování posledních zbytků osobnostní identity.

Staří a zanedbaní bezdomovci vyšetřovaní francouzským psychiatrem Patrickem Declerckem mají poměrně jednoduchý výklad vlastního života. Je obžalobou tohoto světa. V jejich životních příbězích převládají dvě varianty. Podle jedné vše začalo ztrátou práce, a tedy zchudnutím, následoval odchod ženy či družky, takže jim nezbylo nic než alkohol. Podle druhé verze byla na počátku zrada ženy, na kterou se snažili zapomenout pomocí alkoholu, a výsledkem by la ztráta práce. Jen málokdy uvádějí jako příčinu alkohol, i když to alkoholem často začalo.

Svůj tragický životní neúspěch si dlouhodobí bezdomovci rekonstruují způsobem, který jim umožňuje dokazovat druhým i sami sobě svou normálnost, a tak si uchovávat identitu, či alespoň to, co z ní ještě zbývá.

Postmoderní myslitele zpravidla neopouštějí manželky, ale víra v budoucnost disciplíny, které se profesně věnují. Klasická paradigmata společenských věd se v osmdesátých letech již vyčerpala. Vládne hluboké teoretické bezvětří, které je jen nepatrně zčeřeno nástupem nejrůznějších neo-směrů, snažících se oživit své myšlenkové vzory, předchůdce a předlohy.

Svým vyzvedáváním pastiše, tedy směsi všeho se vším obsahující nebývalé kontrasty a odporující si stanoviska, jako kdyby postmoderna velebila svůj vlastní původ a své kvality. Vznikla coby roztodivná všehochuť, ve které není obtížné rozeznat prvky romantismu (důraz na fantazii, city, emoce, exotiku, posvátné, neobvyklé až deviantní), hermeneutiky (kritika racionalismu, empirismu, mechanické kauzality), anarchismu (odpor k autoritám), populismu (nechuť vůči intelektuálům, tendence idealizovat masy).

Dále jsou zde vlivy Friedricha Nietzscheho (skepticismus ohledně možnosti poznat pravdu, relativismus kategorií dobra a zla), nihilismu (možnost cokoliv změnit), fenomenologie (každodenní vědění, odmítnutí logocentrismu), symbolického interakcionismu (interaktivní konstruování reality), etnometodologie (závislost významu na kontextu), strukturalismu (popření subjektu a znevýznamnění autora), ale také kritické teorie (nedůvěra k instrumentálnímu rozumu, moderním technologiím amédiím) a neomarxismu (totalitární sklony osvícenství, služebná funkce vědy).

Postmoderní myslitelé nabízejí tuto různorodou směs takovým způsobem, jako kdyby snad chtěli vytrestat realitu a pomstít se jí za prekérnost postavení svého i společenských věd ve společnosti, která odměňuje pouze kvantifikovatelné výstupy a pro kterou myšlení představuje ztrátu času.

Na postmodernu můžeme pohlížet jako na způsob, jakým se ti, kdo procházejí procesem zpochybňování svého statusu, mstí úspěšným a dobře zajištěným. Kritizují všechno to, co jim mělo jako profesní skupině dopomoci k postavení a k úctě, ale nepomohlo: nástroje vědy, metodu jako cestu k nalezení pravdy, nárok na pravdivost jako takový, výjimečné (avantgardní) postavení ve společnosti, originalitu nápadů a autorství objevů.

Postmodernismus tak lze číst jako výraz frustrace z nenaplněných ambicí. Protože úsilí vynaložené na odborný růst se v době zmasovění vzdělání vyplácí v průměru stále méně, protože osud projektů je stále nejistější, kritizují postmodernisté jakékoliv úsilí jako projev zhoubného kultu výkonnosti a jakékoliv projekty jako totalizující plány. Protože nejsou nijak zvlášť původní, ale spíše jen volně kombinují zdroje, které si ve svých pohledech na svět nejednou protiřečí, vysoce oceňují eklekticismus jako projev svobody a nevázanosti ducha. Vyzvedávají genealogii, tedy pojetí dějin kladoucí důraz na diskontinuitu a neuspořádanost, aby si zdůvodnili, že je správné, že na nic nenavazují systematicky a nic nerozvíjejí důkladně a s jasnou perspektivou.

Foto: archiv, Právo

Jan Keller

Podobně jako postmoderní filosofové ani bezdomovci ve svém výkladu vlastní situace neberou do úvahy strukturní faktory, které způsobily, že jsou na tom tak, jak jsou. Bezdomovci neuvažují o proměnách trhu práce, o důvodech ztížení přístupu k bydlení či o snížení sociálních práv pro celé kategorie obyvatel jako o součásti neoliberální politiky.

Při abstrahování od těchto faktorů jim nezbývá než vysvětlovat si svůj pád na dno společnosti jako zvláštní případ nepříznivého osobního příběhu, či dokonce fakt bezdomovectví popírat a svou situaci označovat jiným způsobem.

I v situacích, kdy nemají příliš na vybranou, uvažují zejména mladší bezdomovci vyloženě postmoderně: vydávají opuštění domova za výsledek své čistě individuální volby a zdůrazňují pocit svobody, který ho přinejmenším v prvních dnech doprovázel.

Vídeňští bezdomovci studovaní Rolandem Girtlerem považují za výraz své svobody to, že nepracují. V jejich vlastních očích je to vyzvedává nad masu obyčejných lidí, kteří jsou v zajetí pracovního rytmu. Spolu s těmi nejbohatšími sdílejí privilegium zahálky. Jak prozradil autorovi jeden z nich, který se pravidelně chodil ohřívat na úřad práce: „Nemám o práci zájem. Vím o nabídce volných pracovních míst a mám soucit s lidmi, kteří se o ně perou. Užívám si pohledu na ně.“

Je zbytečné zdůrazňovat, že zpochybňování světa výkonu a výkonnostního myšlení ze strany bezdomovců může sloužit jako strategie ochrany zbytků sebeúcty. Často mívají vážné zdravotní potíže, takže o ně zaměstnavatelé nejeví zájem. Fyzicky náročnou práci obvykle nezvládají a na jinou nemají zpravidla kvalifikaci.

Zhruba třetina mladých bezdomovců zkoumaných britskými autory si rekonstruuje realitu ještě radikálněji – popírají, že by vůbec byli bezdomovci. „Podívej se na tohle,“ ukazuje bezdomovec vrak auta přikrytý podehtovaným papírem, „není to mnoho, ale je to můj domov. Je to domov, který jsem si sám vybral. Sám jsem si zvolil, že budu žít takto. A proto nejsem žádný bezdomovec,“ konstatuje jeden z nich v rozhovoru s výzkumníky.

Po vzoru bezdomovců nalézají postmoderní myslitelé jednoduchý způsob, jak bezdomovectví zrušit. Stačí začít mluvit namísto o homeless raději o homefree, o lidech, kteří mají svobodu nejen od domova, ale také od rodinných pout a sousedských i všech dalších závazků. Tito lidé získali svobodu živit se dealerstvím drog, prostitucí či drobnými krádežemi. Žádný disciplinizační diskurs jim už tuto volnost neupře.

Když ztotožňují realitu se svými konstrukcemi reality, chovají se postmodernisté podobně jako skuteční bezdomovci. Ti také propadají v pokročilejším stadiu tomu, že žijí ve fantasmagorických představách, které jsou pro ně jedinou skutečností.

Bezdomovcům strádajícím na ulicích nemůže nikdo vyčítat, že nemají schopnost analyzovat, proč svět vidí právě tak, jak ho vidí. Tuto neschopnost však můžeme zazlívat postmoderním myslitelům. Bezdomovci na rozdíl od nich neberou za své fikce a halucinace žádné peníze. Fantazírují docela zadarmo.

Téma autor rozpracovává ve své knize Posvícení bezdomovců, kterou připravuje k vydání nakladatelství SLON.

Reklama

Související témata:

Související články

Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice

Kritika ekonomického růstu, jeho neudržitelnosti a jeho škodlivých dopadů na přírodu patří od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k hlavním...

Jan Keller: Přínos postmoderny pro růst HDP

Jak známo, postmoderní myšlení se pohybuje v rovině mnohoznačných konstrukcí, zdůrazňuje různost vkusů a významů, libuje si v analogiích s řečovými hrami...

Výběr článků

Načítám