Hlavní obsah
Jakub Šofar Foto: Jan Handrejch, Právo

Známá „post-ockhamovská“ věta o kachně říká, že jestliže něco plave, kváká a vypadá jako kachna, pak je to asi kachna. Ale jestliže něco vypadá jako Nejlepší české básně 2018, tak to nemusejí být nejlepší české básně, jen básně tak nazvané, nebo to dokonce mohou být dvě podobné knihy, z nichž jedna je ta pravá, a druhá je… taky pravá.

Jakub Šofar Foto: Jan Handrejch, Právo
Jakub Šofar: Básnická kachna

Letos již podesáté vydalo nakladatelství Host výběr „nejlepších básní“ české provenience, podle amerického nápadu z roku 1988. Editoři jsou vždycky dva, jeden dělá předvýběr a druhý, zpravidla zasloužilejší, je konečným arbitrem. Výsledkem je nějakých padesát básní, jež ten rok vyšly knižně, časopisecky či elektronicky. Za výběrem 2018 stojí Ondřej Hanus a J. H. Krchovský.

Stejně nazvanou knihu potom vydalo Nakladatelství Petra Štengla, editory jsou (prý) Žofie Jandová a Štefan Švec. Sborník vychází (prý) z nápadu amerického psychologa Kevina Lemana, který se zabýval kolektivní terapií básníků trpících pocitem zneuznání (1987). Žádného z vybraných autorů nejspíše znát nebudete, i když jejich jména vám budou někoho připomínat (Lubor Kalandr, Jiří Pradědeček, Petr Kukla), stejně tak vám budou povědomé sbírky, jež měly ve sledovaném roce vyjít: Lipár, Ondřej: Nejsem svoje PR; Pek, Polda: Chtěla bych být Olga; Topinka, Miroslav: Díra. A v závěrečné studii shrnuje Švec nekompromisně: „Jak bylo ukázáno, koloběžka českého básnictví jede, poháněna sebevědomým, svižným pohybem své aktuální nohy, vstříc zasloužené budoucnosti. Současnou českou poezii je namístě brát téměř tak vážně, jako se bere sama.“

Takže obvyklé literární alotrium, mystifikace, legranda, to jsem se ale zase nasmál.

Jenže já se fakt nasmál! Když nám kdysi Štefan Švec zcela vážně dodal do přílohy Tvaru kompletní Máchův Máj podepsaný svým jménem, byla to pro mě událost rovnající se Duchampovu pisoáru. „Nebyla to provokace, jenom domyšlení všech těch semiotických konceptů o prolínání čtení a psaní do důsledku,“ tvrdil později Štefan. Tehdy to ještě nikdo nebyl schopen ocenit. Několik let nato otiskli v A2 jeho Krizi české literatury. Zavzpomínejme: „Poezie ne umírá, je skoro všude. Kromě sbírek dnešních básníků.“ A taky se v ní zrovna nepáral s kvalitou kritických soudů, dnešní novořečí je označil za rybí.

Tak je to tu zas. Zhanobení tvůrčího rozletu. Mělký a bezduchý útok na tajemství slova, na hájemství rýmu, rytmu, symboliky… Ale kdeže, kritický soud nemusí být zabalený do terminologie, které stejně nikdo nerozumí. Dá se to udělat i ironicky, trochu pošťouchnout to zmrtvění, to paběrkování na poli Parnasu, zacyklený autismus, který už neoslovuje. Švec a spol. to udělali docela něžně. Taky mohli současnou českou poezii přirovnat k bývalé východoněmecké hokejové lize. V ní hrály o první místo pouze dva kluby, několikrát za rok. Vždy byl jeden první a jeden druhý, jeden předposlední a jeden poslední. Pěkné to bylo. No právě.

Žofie Jandová, Štefan Švec (eds.)
Nejlepší české básně 2018

Nakladatelství Petra Štengla

Žofie Jandová, Štefan Švec (eds.): Nejlepší české básně 2018

Foto: archív Nakladatelství Petra Štengla

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků