Hlavní obsah
Inger-Maria Mahlkeová Foto: Zuzana Lazarová

Jako kuličky v automatu. Rozhovor s držitelkou Německé knižní ceny Inger-Mariou Mahlkeovou

„Představu, že já jsem já, stabilní jednotka, považuju za nesmysl. A jak se člověk vyvíjí, určuje náhoda,“ říká spisovatelka Inger-Maria Mahlkeová (1977), laureátka loňské Německé knižní ceny. Obdržela ji za román Archipel (Souostroví), příběh tří generací, odehrávající se na Kanárských ostrovech.

Inger-Maria Mahlkeová Foto: Zuzana Lazarová
Jako kuličky v automatu. Rozhovor s držitelkou Německé knižní ceny Inger-Mariou Mahlkeovou

Děj svého románu Archipel jste umístila na Tenerife. Čím se Kanárské ostrovy liší od zbytku Španělska?

Z evropského pohledu byly dlouhá staletí poslední stanicí na obchodních trasách do zámoří. Díky tomu mají blízký vztah zejména k Venezuele a ke Kubě. Ostatně mluví se tam jihoamerickou španělštinou. Na pevnině platí obyvatelé Kanárských ostrovů za divoké pomatence – je v tom cítit i špetka koloniálního rasismu. Ostrovy jsou neuvěřitelně živé, hlučné a pestré. Zásadním heslem místních je: Užij si dnešek! Zbytek už se nějak vyvrbí.

Většina Čechů zná Kanáry pouze coby prázdninový cíl. Zajímají se podle vás turisté o místní kulturu, nebo spíše jen o pláže a obchody?

Pro turisty jsou ostrovy pouze kulisou s plážemi a palmami. Z místních potkávají vlastně jen uklízečky, číšníky a prodavače a o tradiční kanárské kultuře se většinou nic nedozvědí. Je to i tím, že turistické oblasti jsou na jihu Tenerife, kde je sucho, poušť a nejlepší pláže. Skutečný život místních se ale odehrává na severu, v horách a u moře. Tam leží hlavní kulturní a společenská centra. Turistů do nich kupodivu – a naštěstí – zabloudí málo, přestože tam najdete nádhernou španělskou koloniální architekturu, zapsanou na seznamu UNESCO.

Říkáte „naštěstí“ – myslíte, že by turisté sever zničili?

Ano. Jih Tenerife má tu výhodu, že tam dříve nic nebylo. Jen pár rybářských vesniček a zemědělské usedlosti. Žádná města ani nic podobného, kde by si lidé mohli stěžovat, že jim nad hlavami vyrostly hotely. Ty se stavěly de facto na poušti. Skutečné srdce ostrova jimi zůstalo nedotčeno. I díky tomu, že sever Tenerife spojuje s jihem jen jedna věčně ucpaná dálnice.

Proč se k turismu stavíte tak odmítavě?

Nemá žádný přínos pro rozvoj místních obyvatel, jen cementuje dané poměry. Udržuje lidi při životě na nejnižší možné úrovni. Pokojské dostávají na Kanárských ostrovech za hodinu dvě tři eura. Ceny tam přitom nejsou o moc jiné než ve zbytku Evropy. To je brutální! Tenerife bylo navíc na začátku 20. století velmi silně ovlivněno britskou kulturou a dodnes se tam po anglickém vzoru udržela třídní společnost. Příliv turistů způsobil, že nejnižší vrstva, nevzdělaní lidé, kteří dříve pracovali v zemědělství, celá přešla do turistické branže. Od předků, kteří pracovali v prekérních podmínkách coby zemědělci, vede přímá linka k jejich dnešním potomkům, chudým a opomíjeným číšníkům nebo uklízečkám. Na rozmachu turismu vydělala naopak nejvyšší vrstva, které patřily pozemky, na nichž dnes stojí hotely.

S nedávnou ekonomickou krizí vyplavaly na povrch četné předsudky vůči obyvatelům evropského jihu. Z hospodářsky úspěšnějšího severu zaznívá, že jižané jsou pohodlní a líní. Jak tuto debatu vnímáte?

Pokud dřete za dvě eura na hodinu deset dvanáct hodin denně, o nějaké lenosti nemůže být řeč. Máte co dělat, abyste uživili rodinu. Rozdíly mezi evropským severem a jihem jsou dány různými historickými příčinami; ty ale nemají s údajnou leností jižanů nic společného. Aroganci třeba mých krajanů Němců přitom zažívají lidé na Kanárech denně. Jedna známá je záchranářka. A říká, že Němci jsou nejhorší. Nestačí jim sdělit, že nesmí do moře, protože jsou vlny moc vysoké a proudy nebezpečné. Mávnou nad tím rukou, že to znají od Baltu a nic to není. A ona pak riskuje život, aby je z vody vytáhla. Pro Němce jsou lidé z Tenerife zkrátka jen idioti, co vědí tužku, a není nutné je brát vážně.

Vaše maminka pochází z Tenerife, vy jste vyrostla v severním Německu. Zažila jste podobnou aroganci jako dítě na vlastní kůži?

Jsem podobná spíše rodině svého otce, pro ostatní děti jsem tak podle vnějších kritérií nebyla jiná. Kdybych měla černé vlasy, byl by to úplně jiný příběh. Viděla jsem to na své mámě. Bydleli jsme ve slušné čtvrti a v naší ulici byla pekárna, kam jsme však nikdy nechodili, protože mámě přišla špinavá. Jednou jsme ale spěchali a zapadli tam, protože jsme potřebovali koupit něco pro návštěvu. Prodávali tvarohové kuličky. Tři kusy za marku, nebo jeden za padesát feniků. Máma si řekla o šest kusů. Prodavačka jí naúčtovala tři marky. Máma se ohradila, že to mají být jen dvě. Paní se ke mně naklonila přes pult a zasyčela: „Vyřiď rodičům, že je tvoje chůva drzá.“ To je čirý rasismus! Španělka doprovází blonďatou holčičku – takže to může být leda tak její chůva…

Prázdniny jste v dětství naopak trávila na Tenerife. Vnímala jste jako dítě ten kulturní střet?

Jasně! V Německu jsme doma měli králíka, který se jmenoval Král Artuš. Nespočítám, kolikrát jsme s ním byli u veterináře: na očkování, stříhání drápků, se vším možným. Na Tenerife jsme samozřejmě taky měli králíky, ale tam s naprostou samozřejmostí končívali na plotně v hrnci. Úplně rozdílné vnímání stejných tvorů tady a tam člověk jako dítě nedokáže pobrat.

Inger-Maria Mahlkeová s Německou knižní cenou

Foto: Profimedia.cz

Oba světy byly natolik rozdílné, že se navzájem relativizovaly. Děti obvykle považují svět, v němž žijí, za jediný možný. Tím, že jsem žila ve dvou různých prostředích, uvědomovala jsem si, že Tenerife i Německo jsou jen dvě z mnoha možností a žádná absolutní pravda neexistuje.

Musela jste v dětství dodržovat pravidla, která jste považovala za nesmyslná a dnes je porušujete?

Jak to jen říct? Pocházím z levicově alternativní domácnosti. Vyrůstali jsme bez cukru, umělých barviv a televize. Dnes jím spoustu sladkostí a ráda se dívám na Netflix. Takže tak.

Původně jste vystudovala práva. Měla jste pochybnosti, jestli se jako spisovatelka zvládnete uchytit?

Byla jsem si jistá, že se mi to nepovede. Někdy kolem dvacítky jsem začala smolit věci do šuplíku a vydrželo mi to deset let. Pak jsem jednou v berlínských novinách objevila inzerát, že nějaká Herta Müllerová povede na Svobodné univerzitě autorskou dílnu. Její jméno mi tehdy nic neříkalo, bylo to ještě předtím, než dostala Nobelovu cenu. Dlouho jsem váhala, jestli do toho kurzu jít. Poslední den, kdy se směly podávat přihlášky, byla neděle. Vytiskla jsem si potřebné papíry, jela na univerzitu a hodinu tam bloudila po chodbě, protože jsem nemohla najít poštovní schránku. Nakonec jsem svou obálku strčila pod dveře jedné z kanceláří.

Příběh vašeho románu se vyvíjí pozpátku. V jednom rozhovoru jste to zdůvodnila tím, že nemáte důvěru k představě, že se každý osud odvíjí dopředu podle jediného možného scénáře. Je podle vás člověk souborem nekonečných možností?

Ano. A věřím, že člověk není nutně jednotlivec. Ve svých životech přece máme tolik různých identit, názorů a postojů – a taky se pořád měníme! Představu, že já jsem já, stabilní jednotka, považuju za nesmysl. A jak se člověk vyvíjí, určuje náhoda. Jsme jako kuličky v hracím automatu, které narážejí do různých překážek, tu zrychlí, tu zpomalí, tu změní směr.

Román Archipel nabízí příběh tří generací během posledních sta let španělské historie. O jakém období pro vás bylo nejtěžší psát?

Nejhůř se mi psalo o době, kdy už se upevnila Frankova diktatura, kdy přestala být výjimečným stavem a stala se samozřejmostí, nad níž se nikdo nepozastavoval. Lidem, kteří se narodili nebo chodili do školy těsně po válce, se říká generace amnézie. Patří k nim i moje máma. O minulosti se zkrátka přestalo mluvit. Když vypukne občanská válka a sousedi se začnou navzájem zabíjet, je poté jedinou možností dalšího soužití zapomenout na vše, co bylo. Pro člověka, který v tom nežil, je to ale velmi obtížné pochopit.

V románu jste zpracovala španělskou část své osobnosti. Přijde teď na řadu ta německá?

Ano, můj další román se bude odehrávat v Lübecku. Bude o rodině Hagenströmových, protihráčích Buddenbrookových ze slavné knihy Thomase Manna. Mám napsané první čtyři věty.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků