Hlavní obsah
Juan Antonio Sánchez a Jaroslava Marešová Foto: Lucie Levá

Geniální improvizace, říkají o Donu Quijotovi Jaroslava Marešová a Juan Antonio Sánchez

Proč i dnes stojí za to číst Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha? O souvislostech slavného románu Miguela de Cervantese, jednoho ze stěžejních děl světové literatury, jsme si povídali s hispanisty Jaroslavou Marešovou (1984) a Juanem Antoniem Sánchezem (1970), spolueditory a spoluautory sborníku Svět dona Quijota (Karolinum 2018).

Juan Antonio Sánchez a Jaroslava Marešová Foto: Lucie Levá
Geniální improvizace, říkají o Donu Quijotovi Jaroslava Marešová a Juan Antonio Sánchez

V čem tkví velikost románu o donu Quijotovi? Je i v tom – jak píšete v kapitole Narativní struktura –, že jde o „román o románu“, o metaliterární a metafikční text?

Marešová: Určitě je to jedna z nejpodstatnějších věcí, v tomto smyslu je Don Quijote na svou dobu novátorský počin. Není to jen parodie na rytířské romány ani jen příběh poblázněného rytíře; podstatná část textu zkoumá, co je literatura, jak se píše román a co je fikce. Někteří badatelé dokonce říkají, že to je to hlavní.

Rozuměli této rovině doboví čtenáři? Anebo se „románem o románu“ Don Quijote stal až s příchodem moderní literární vědy?

Sánchez: Zpočátku šlo v očích čtenářů pouze o humoristickou literaturu, proto byla kniha tak populární.

Marešová: To je vidět i ve falešném pokračování Dona Quijota od autora, který si říkal Alonso Fernández de Avellaneda. V jeho pojetí je don Quijote jenom směšný blázen a Sancho Panza nic než sprostý venkovský hlupák – úplně tam chybí hlubší rozměr, který nacházíme v Cervantesově textu. To falešné pokračování nám může být vodítkem k pochopení, jak byl Cervantesův román tehdy většinově čten.

Mimochodem, neměl falešný Don Quijote nakonec pozitivní vliv na kvalitu druhého dílu Cervantesova románu, kde je posílena právě ta metaliterární rovina?

Marešová: Dalo by se to tak říct, Cervantes se musel vyrovnat s tím, že si někdo vzal jeho látku a zpracoval ji. Falešné pokračování knihy nebylo na začátku 17. století až takovou výjimkou, bylo vlastně docela běžné, že si někdo vypůjčil existující text, například rytířský román, a napsal jeho pokračování. Drobný rozdíl byl snad v tom, že Avellaneda neměl Cervantese rád a v předmluvě ke své knize se mu vysmívá, když píše, že už je to starý muž a všechno ho rozčílí. Obecně platí, že se podobná věc nestala jenom Cervantesovi, ale jenom on z toho dokázal vytěžit maximum pro vlastní tvorbu.

Miguel de Cervantes na portrétu od Manuela Wensella de Guimbarda

Foto: Profimedia.cz

Sánchez: V jedné scéně druhého dílu mají don Quijote a Sancho to falešné pokračování v ruce. V hospodě slyší, že o něm někdo vedle v místnosti mluví, tak si jdou knihu vypůjčit a prohlížejí si ji. Don Quijote kritizuje její literární kvality a Sancho přímo říká, že ten Sancho v knize není on. To je příklad intertextuální hry, která nás provází celým druhým dílem.

Zamýšlel podle vás Cervantes Dona Quijota jen jako zábavu a parodii rytířských románů, anebo jako hlubší dílo?

Marešová: Líbí se mi teorie, že neměl svůj text od začátku dokonale promyšlený, že improvizoval, a jak mu kniha rostla pod rukama, postupně si uvědomoval, co vytvořil a jaké mu to dává možnosti. Třeba úvodních osm kapitol prvního dílu, kde je don Quijote ještě sám, bez Sancha, působí jako jedna ze Cervantesových „příkladných novel“, tedy kratší, uzavřený celek. Ovšem pak se ho autor rozhodl prodloužit a vpustil do příběhu Sancha, což je důležité, protože tím do textu vstupuje dialog a mění se ráz celého románu.

Sánchez: Souhlasím, struktura toho románu je bloudící. Nechci nikomu říkat, jak má Dona Quijota číst, každý může mít svou vlastní interpretaci – ale já si myslím, že Cervantes nechtěl napsat jenom humoristickou knihu, že měl jiný, hlubší cíl. Podle mě psal i o svobodě nebo o tom, co znamená být člověkem.

Z čeho Cervantes při psaní vycházel, kromě španělské literatury? Mohl znát třeba vyprávění o ebenovém koni z Příběhů tisíce a jedné noci – jak naznačuje jedna studie ve vaší knize?

Sánchez: Příběh o ebenovém koni zřejmě nepřímou cestou pronikl do rytířských románů a odtud ho Cervantes znát mohl. Přístup k arabské literatuře však neměl, v té době ve Španělsku ani v Itálii Příběhy tisíce a jedné noci neznali. Navíc pravděpodobně nemluvil arabsky, i když během svého zajetí v Alžíru pochytil pár slov. Ale velmi důležitá pro něj byla italská literatura, zvláště epická báseň Zuřivý Roland od Ludovika Ariosta. To je parodie na rytířské romány a Cervantes si s Rolandem v textu různě pohrává.

Kromě narativní struktury se různě vyvíjejí i charaktery dona Quijota a Sancha Panzy – třeba zrovna ve scéně s létajícím koněm, kdy si oba téměř vymění role: Sancho básní, co viděl ve vesmíru, a Quijote jeho vyprávění zpochybňuje. Je to další doklad autorovy improvizace?

Sánchez: Myslím, že to improvizace víceméně je, jako by byl sám Cervantes překvapený hloubkou a živostí svých postav.

Marešová: Autor taky Sancha nechá vládnout ostrovu a on se ve finále ukáže jako dobrý vladař, přestože je původem sedlák. A když na konci don Quijote zmoudří, Sancho ho přesvědčuje, ať se převléknou za pastýře, jako by byl bláznivější než jeho pán.

Juan Antonio Sánchez a Jaroslava Marešová s knihou Svět dona Quijota

Foto: Lucie Levá

Sánchez: Některé věci měl Cervantes zjevně promyšlené. O tom ostrově se například zmiňuje již na začátku druhého dílu, takže už tenkrát musel vědět, že nápad se Sanchovým vladařstvím časem uskuteční. A to, že postavy nemají jeden směr, je podle mě taky záměr. Jsou živé, samy se vyvíjejí. Don Quijote je přesvědčený, že je jeho láska Dulcinea skutečná, ovšem když mu Sancho řekne, že neexistuje, odpoví mu rytíř, že to nevadí, že ji stejně miluje. Někdy se chová jako blázen a někdy jako normální člověk, stejně jako to máme v životě i my ostatní. Reakce Cervantesových postav jsou často neočekávatelné – je velice náročné napsat knihu, v níž jsou postavy takhle živé.

Marešová: Určitě byl záměr, aby postavy nepůsobily programně, aby nesměřovaly k nějakému předem stanovenému cíli. Don Quijote a Sancho bloudí po světě a reagují na něj.

Je Cervantesův fiktivní autor knihy Sidi Hamet Ben Enheli poctou arabské kultuře a politickým gestem, jak se domnívá americká hispanistka María Antonia Garcésová – anebo to byla prostě legrace, i vzhledem k tomu, že se mu Cervantes často posmívá?

Marešová: Literární prostředek fiktivního autora, mnohdy mudrce nebo čaroděje, který píše jiným jazykem, nejčastěji řecky, je velmi starý a dobře známý i z rytířských románů. A jsou i rytířské romány, kde byl fiktivním autorem Arab. Cervantes rozhodně není první, kdo tohle použil. Je to tedy hra s rytířskými romány, což zároveň Cervantesovi dává možnost pohrávat si s různými hlasy – vystupuje tam fiktivní autor Arab, překladatel morisko a vypravěč Španěl –, které se mísí a navzájem pošťuchují.

Sánchez: Ovšem i jako politické gesto by se to dalo vnímat, vzhledem k tomu, že Arabové byli tehdy nepřátelé Španělska. Není také zcela jasné, jaký byl Cervantesův vztah ke zmíněným moriskům, tedy Maurům, kteří přijali křesťanství, a přesto byli vyhnáni ze Španělska. Názory se různí, moriskové vystupují v Donu Quijotovi i v Cervantesově posledním románu Persiles a Sigismunda jako ambivalentní postavy, ale řekl bych, že Cervantes stál na jejich straně a měl pro ně pochopení.

A má Garcésová pravdu, když o Cervantesově zajetí v Alžíru říká, že nucené, ale důvěrné setkání s islámem a lidmi v Alžíru mu umožnilo stát se světovým spisovatelem?

Marešová: Určitě to pro Cervantese byla jedna ze zásadních životních zkušeností, protože pohled na vlastní kulturu odjinud je vždycky obohacující. Ale neřekla bych, že je to to jediné.

Podle některých dřívějších teorií byl Cervantes nevzdělaný voják, kterému se nějakou náhodou podařilo vytvořit geniální román, i když vlastně ani moc nevěděl, co píše. Ale dnes víme, že to byl sečtělý autor, obeznámený s italskou literaturou, s rytířskými i pikareskními romány a nápaditě s těmito vlivy pracoval. Takže neméně zásadní než nucený pobyt v Alžíru pro něj byla i dobová literární tradice.

A zatřetí, líbí se mi představa, že pro něj byly důležité cesty po Španělsku. Jako výběrčí daní jezdil v povozech a kočárech, přespával v zájezdních hostincích, poznal spoustu lidí, povídal si s nimi a poslouchal jejich hovory – i román o donu Quijotovi je plný lidí na cestách, kteří se potkávají v hospodách. Mám ráda repliku z jeho hry Jeskyně v Salamance – když se převrhne povoz, kočí uteče a jeden z cestujících říká něco ve smyslu: „Není na tom světě vozka, který by nebyl maniak.“ Slyším za tím Cervantesovy vlastní zážitky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků