Hlavní obsah

Filmový výběr Salonu (MFDF Ji.hlava): Sólo, Antropocén: Epocha člověka, Soud nad českou cestou, Ztracený břeh, Skutok sa stal a Smrt pana Lazaresca

V dnešním výběru Salonu najdete snímky z festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Vybrali jsme observační dokument o osamělém klavíristovi, „obrazovou dokumentaci“ epochy antropocénu, polohraný soudní proces nad vývojem české společnosti po roce 1989, dokument o rybářích, citlivých ekosystémech a životních pleteních, nejednoznačný příběh tří mladíků z období mečiarovského Slovenska a nakonec iniciační film rumunské nové vlny.

Filmový výběr Salonu (MFDF Ji.hlava): Sólo, Antropocén: Epocha člověka, Soud nad českou cestou, Ztracený břeh, Skutok sa stal a Smrt pana Lazaresca

Artemio Benki
Sólo

Artemio Benki: Sólo

Foto: MFDF Ji.hlava

Jemný observační dokument, jenž zvítězil v sekci Česká radost a už týden je v tuzemských kinech, sleduje trápení klavíristy Martina, který se z přemíry talentu a očekávání druhých psychicky zhroutil. Rozpadu jeho osobnosti brání jen milovaný nástroj, který je však paradoxně i tím, co ho odtahuje od společnosti. Hudba je pro něj branou k druhým jen výjimečně, sceluje pouze Martina, a to ještě ne vždy, protože jeho skladatelské pokusy jsou víc selháním než vítězstvím nad sebou samým. A tak Martin zůstává sólo – sám. Artemio Benki trpělivě pozoruje jeho bloudění. Není to pohled voyeurský, kamera působí jako oko pavučiny, do níž se chytá klavíristova osobnost. Pohybujeme se na hranici mezi hraným a dokumentárním filmem, filmem a meditací, do níž se díky dlouhým záběrům samoty lze snadno dostat. Sólo jsme všichni, jen některým se daří před tíživou realitou lépe utíkat.
(Vybral Petr Fischer.)

Jennifer Baichwalová, Nicholas de Pencier a Edward Burtynsky
Antropocén: Epocha člověka

J. Baichwalová, N. de Pencier a E. Burtynsky: Antropocén: Epocha člověka

Foto: MFDF Ji.hlava

Náš vliv na planetu je tak velký, že část vědců usiluje o označení současné geochronologické etapy jako antropocén – a trojice kanadských filmařů k tomu dodává „obrazovou dokumentaci“. Stroj rve mramor v italském dole, fungujícím už od antiky, a jeho práci podtrhne operní melodie, následuje záběr do sochařské fabriky, kde se sériově vyrábějí Michelangelovi Davidové. Na obří keňské skládce se mezi sběrači procházejí ptáci marabu a útržky plastu jsou jako antropocénní květy. Ve Švýcarsku připomene jízda nejdelším železničním tunelem světa Vesmírnou odyseu a provází ji cinkot kravských zvonců. Pohled na hravé slůně střídají záběry lidských hlav vyřezaných ze slonoviny. Vítěz sekce Svědectví o přírodě (do kin vstoupí příští týden) říká věci nepřekvapivé, ale říká je krásně a poeticky.
(Vybral Štěpán Kučera.)

Robert Sedláček
Soud nad českou cestou

Robert Sedláček: Soud nad českou cestou

Foto: MFDF Ji.hlava

Robert Sedláček před kamerou zorchestroval polohraný soudní proces nad uplynulými třiceti lety. Programové priority Občanského fóra z roku 1990 obžaloba srovnává se současným stavem a nachází v hospodářské, sociální, ekologické i vzdělanostní oblasti četné naděje, které se nenaplnily. Obhajoba se pak snaží body obžaloby vyvrátit. Film, který uvede Česká televize 20. listopadu, je cenný především coby pokus o reflexi, která by šla nad hesla typu díky, že můžem, na druhou stranu jednotlivá témata se zde probírají příliš letmo, například exekuční byznys s politickým posvěcením nebo nerovnosti ve školství se pouze naťuknou. Nejzajímavější je tak nakonec jednání poroty, kde skuteční lidé z různých sociálních skupin diskutují nad stavem současné české společnosti u jednoho stolu, u něhož by se normálně nepotkali. A pozoruhodný je i jejich závěrečný verdikt.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Jiří Zykmund
Ztracený břeh

Jiří Zykmund: Ztracený břeh

Foto: MFDF Ji.hlava

Stavba novomlýnských nádrží na jihu Moravy „spláchla“ řadu tamních obydlí a lesů. Lidé museli odejít. Vodní dílo ale získalo nové obyvatele – rybáře, kteří se zde časem zabydleli. Když teď kvůli náhodnému sesuvu půdy musejí pryč i oni, je tento „druhý odchod“ z domova prožíván stejně tíživě jako ten první. Ničí se bioklima – tak jako komunistická inženýrská moc zničila minulý vzácný biotop. Režisér Jiří Zykmund ve svém dokumentárním filmu Ztracený břeh ohledává životní pleteně této podivné komunity lidí spřízněných jedním místem a jednou zálibou. Odhalují se tak jednotlivé ekosystémy, které žijí ve zvláštní symbióze, ať už jde o systémy vztahů lidských, nebo přírodních. V blízkosti intimity „obyčejného života“ hrdinů potom rychle vystupuje nepříjemná a nutkavá otázka: Na čem vlastně visí naše životy? A jsou věci, ze kterých žijeme, opravdu tak omezeně malé?
(Vybral Petr Fischer.)

Barbora Berezňáková
Skutok sa stal

Barbora Berezňáková: Skutok sa stal

Foto: MFDF Ji.hlava

„O hodně jednodušší by bylo natočit přírodopisný film o pampeliškách.“ Tři kamarádi: Oskar Fegyveres, Róbert Remiáš a Peter Tóth. První se v roce 1995 podílel v roli pěšáka mečiarovské tajné služby na únosu syna prezidenta Kováče, následně to šel statečně ohlásit na policii, a nakonec musel utéct ze země. Druhý fungoval jako jeho spojka, jenže pod ním za nevyjasněných okolností vybuchlo auto. Třetí o tom všem coby neohrožený novinář psal. Tři kluci, co bojovali za správnou věc proti mečiarovské hydře… Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Fegyveres ani Remiáš zřejmě neměli úplně nezištné motivy, Tóth toužil hlavně po slávě a někde v pozadí této trojice se už tehdy objevoval Marián Kočner, dnes obžalovaný z objednání vraždy novináře Jána Kuciaka. Dokument Barbory Berezňákové o třech ambivalentních postavách tak zákonitě končí – u pampelišek.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Cristi Puiu
Smrt pana Lazaresca

Cristi Puiu: Smrt pana Lazaresca

Foto: MFDF Ji.hlava

Iniciační film rumunské nové vlny (v roce 2005 ovládl na festivalu v Cannes prestižní sekci Un certain regard) se v Jihlavě promítal díky účasti režiséra Cristia Puiua v jedné z porot. Byť jde o hraný snímek, do programu dokumentárního festivalu zapadl velmi organicky. Sledujeme v něm staršího, osaměle žijícího alkoholika jménem Lazarescu Dante Remus (hned třikrát nomen omen), kterému se jednoho večera udělá tak špatně, až mu sousedé zavolají sanitku. Ta ho pak vozí po nemocnicích a vyšetřeních a my sledujeme prakticky v přímém přenosu, takříkajíc „dokumentárně“, unavené, podrážděné, často ne zlé, často ne hodné lékaře i zdravotnický personál, jak se snaží se svým pacientem nějak vypořádat. Lazarescu postupně slábne, stejně jako naše důvěra v přetížený, byrokracií zavalený zdravotnický systém – a trochu i jako naše důvěra v lidi samotné.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků