Film jako světluška. Sloupek Bianky Bellové o polském snímku Corpus Christi

Říkáte si, asi nějaký optický klam, ale ne, za chvíli znovu, zelený záblesk, jaký jste naposledy viděli před třiceti lety. Jdete blíž a pořád tomu nemůžete věřit, ale opravdu je to světluška. Vezmete ji do dlaně a ona neúnavně vysílá ty své zelené signály a je to tak čisté, že vás to celé přemůže, i když už ten blbý brouk dávno odletěl.

Zrovna takový pocit jsem měla u polského filmu Corpus Christi režiséra Jana Komasy (snímek je od čtvrtka v českých kinech); je to zjevení, ve které jste už nedoufali. Je to velké kino se vším všudy, silným příběhem (proč se Polákům se všemi těmi jejich Idami a Studenými válkami tak dobře daří, co českému filmu ne?), brilantními hereckými výkony a mimořádnou obrazovou silou.

Příběh dvacetiletého Daniela začíná v pasťáku; na první pohled bezcitný sígr v dílně hlídá, zatímco jeden z mladistvých delikventů dostává nakládačku. V dalším záběru tentýž Daniel, který vězeňskému kaplanovi ministruje mši, nedokáže potlačit slzy, když v kázání zazní, že Bůh je všude, v každém z nás. Víra je jeho jedinou útěchou v prostředí, kde je člověk člověku vlkem. A tato tenká linie mezi andělem a bestií v člověku se vine celým filmem.

Příběh o falešném knězi, který přijde do farnosti, aby sám ve svých farnících našel spásu a vykoupení a zároveň totéž poskytl i jim, je napsaný podle skutečné události. Autor scénáře Mateusz Pacewicz se inspiroval příběhem mladíka, který v jisté farnosti strávil několik měsíců, sloužil mše a další svátosti včetně svátku Božího těla. Jeho farníci si ho velmi oblíbili, takže když zjistili, že nemá svěcení, znamenalo to pro ně velkou ránu. (Vatikán pak provedl šetření a kupodivu všechny jeho udělené svátosti – křty a sňatky – zpětně autorizoval.)

Daniel s kriminálním rejstříkem a bohatými zkušenostmi s drogami, alkoholem i sexem – teď však už jako otec Tomasz – vnáší do liturgie i života komunity neortodoxní, ale hluboce žitou praxi skutečné lásky k bližnímu. Pomůže otevřít a zahojit společné trauma ve farnosti, najít cestu k uzdravení.

Sígr z nápravného zařízení dostává druhou šanci a ne náhodou je jeho život v Kristu a pro bližní opravdovější a přímočařejší než u svěceného kléru. (Tvůrci filmu ostatně tvrdí, že podobných případů falešných kněží je v Polsku několik do roka, ale katolická církev je ze zjevných důvodů pečlivě zametá pod koberec.)

Bartosz Bielenia v hlavní roli je jednak fenomenální herec, jednak dokáže jeho fyziognomie pomocí kamery (a také vydatné barevné korekce) nabývat nadpozemských nebo démonických kvalit.

Film Corpus Christi je mimořádnou kinematografickou událostí, kterou Polákům můžeme závidět.