Hlavní obsah
Jedna z opuštěných bradfordských továren v roce 2011, dnes je z ní luxusní hotel. Foto: Profimedia.cz

Fejeton Aleny Zemančíkové: Na Větrné hůrce

K cestě na Větrnou hůrku nás přiměl podivný autobus. Jel ze slovenských Michalovců přes Prešov a Prahu do Doveru, Londýna, Leicesteru a Bradfordu. Nikde jinde, kromě případů nutného natankování a hraniční kontroly v Calais, nestavěl.

Jedna z opuštěných bradfordských továren v roce 2011, dnes je z ní luxusní hotel. Foto: Profimedia.cz
Fejeton Aleny Zemančíkové: Na Větrné hůrce

Cestující v něm byli téměř samí Romové, mezi nimi starci, nemocní a děti, řídili ho dva vysoce profesionální řidiči, v autobuse byl klid, jen polohlasem zněla směsice jazyků: slovenština, rusínština, romština, maďarština. Česky jsme mluvily jenom my dvě, co jsme spolu jely do Anglie.

Bylo skoro nepředstavitelné, jak můžou lidé, cestující z východního Slovenska, vydržet v autobuse bez přestávky až někam do Bradfordu, my jsme toho měly dost už v Calais a naštěstí jsme vystupovaly v Doveru. Kam to vlastně ti lidé jedou? Co je to za město, ten Bradford?

A tak jsme se tam vydaly, ne hned, za pár dní, vlakem, severní britskou dráhou.

Z Bradfordu se dá vykonat výlet na Větrnou hůrku, tedy do městečka Haworth, kde spisovatelské sestry Brontëovy žily na faře, ve které je dnes muzeum; po yorkshirských vřesovištích se dá dojít na všechna místa, která tak dobře známe z jejich románů – dočetly jsme se na internetu.

V životě jsem neviděla ztroskotanější město, než je Bradford. Obrovská textilní továrna, kde se zpracovávalo hedvábí až po konečný výstup luxusních tkanin, se prázdná tyčí na obzoru, množství textilek zpracovávajících vlnu je opuštěno, některé jsou zbourané. V centru města, nesmyslně poničeném obrovským obchodním domem, který zavalil celý prostor před nádražím, katedrálou a historickými sídly někdejších obchodních společností, jsou okna v prvních patrech starých kamenných domů rovněž prázdná, jen někde jsou různé posilovny a zápasiště.

Město má rozlehlé periferie, kde už to vypadá lidštěji: ulice jsou lemovány drobnými obchody a hospodami vesměs orientálního rázu.

Portrét sester Brontëových, jak ho najdete v londýnské National Portrait Gallery.

Foto: Profimedia.cz

V jednom tom místě, jmenuje se Thornton, se v letech 1816 až 1820 narodily čtyři děti pastora Patricka Brontëa: Charlotte, Patrick Branwell, Emily a Anne. Tři sestry se prosadily jako výrazné spisovatelky, jejich bratr, jehož život ztroskotal podobně jako britský textilní průmysl, se v jejich příbězích objevuje v rysech některých mužských postav. Všichni sourozenci zemřeli na tuberkulózu.

Na počátku 19. století se okolí Bradfordu proměnilo v oblast, v níž na každém místě, kde bylo možné využít vodní pohon, vyrostly menší i velké wool mills. Pustá vřesoviště se naježila komíny a lidé z chudobných chalup neúrodného venkova se stěhovali do města. Z domácí výroby se tahem průmyslové revoluce přecházelo na tovární provoz, kde se práce rovnala otroctví, zejména v případě dětí. Ano, známe to z kdysi povinných dějin dělnického hnutí, které se dnes už neučí. Bradford se dokonce stal koncem 19. století základnou pro Independent Labour Party, z níž se vyvinula současná Labour Party.

V románech sester Brontëových se obrovský průmyslový rozmach kraje nijak neprojevuje. Z čeho obyvatelé Větrné hůrky a panství Drozdov, dvou hlavních dějišť Emilina slavného románu, žili, autorku zřejmě vůbec nezajímá. Píše jen o divokých povahách, křivdách, vášni a pomstě. A samozřejmě o lásce. V pozadí děje ale peníze působí.

Jen si to připomeňme: nalezenec Heathcliff, který je na Větrné hůrce ponížen a zrazen, kdesi nápadně zbohatne a postupně vykonává na těch, kteří mu ublížili, pomstu – ďábelskými manipulacemi je připraví o majetek.

V době, kdy Emily román psala (poprvé vyšel v roce 1847), něco takového zřejmě bylo možné. Heathcliff přišel k penězům ve vlně průmyslové revoluce: jak jinak v tom kraji? V díle plném hrůzostrašných vášní Emily nakonec otevírá před hrdinou propast zoufalství, na jejímž dně nahlíží, že nad jeho materiálně uskutečněnou pomstou a smrtí vítězí dobrota srdce a láska.

Město nezaměstnaných

Haworth je dnes pěkné městečko, jezdí tam výletní vlak tažený parní lokomotivou, v níž se však ekologicky topí plynem, a po stezkách křížem krážem vřesovišti se lidé procházejí se psy a řítí se tu terénní cyklisté. I tak však člověk může zapadnout do močálu, když klesne mlha. Ale ten Bradford, velký jako Brno, s prázdnými ulicemi kamenných domů!

Alena Zemančíková (1955) je publicistka a redaktorka Českého rozhlasu Vltava.

Foto: Český rozhlas/Khalil Baalbaki

Ještě za druhé světové války vydělával na válečných dodávkách, na padákovém hedvábí a uniformách. Od sedmdesátých let začaly továrny zavírat tempem jedna týdně a v roce 1999 veškerý textilní průmysl skončil. Ze světové textilní metropole se stalo město nezaměstnaných.

Areály textilek jsou dnes polem pro progresivní architekty, kteří zde pracují pro lidi zabývající se moderními technologiemi, umělou inteligencí, digitální ekonomikou. A pak tu žije ještě spousta chudých, mezi něž patří i ti, kteří sem přijeli autobusem z Michalovců.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků