Hlavní obsah

Esej Jiřího Přibáně: Umění v éře prázdnoty

Právo, Jiří Přibáň, SALON

„Vše takto končí. Smrtí. Před ní byl však život. Schovaný za všemi těmi bláboly“ – praví melancholicky, avšak bez zármutku Jep Gambardella v závěru Sorrentinovy Velké nádhery. Život, ve kterém se naše emoce setkávají se strachem a za který se cítíme trapně ve světě, z něhož prýští neutuchající krása.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Přibáň

Článek

Tato „velká nádhera“ současně zvyšuje bídu naší vlastní existence i nás z ní vykupuje. Dekadence? Nikoli! Pohoršení? Kritika? V žádném případě! Ten film nezachycuje úpadek společenských mravů či obecného vkusu a hodnot, ale pomíjivost a křehkost lidského bytí, jehož temnou prázdnotu prosvětlují záblesky nádhery uvádějící přes všechnu bolest naše duše do prapůvodního stavu smíření.

Krása leží pod prázdnotou, říká italský režisér Paolo Sorrentino

SALON

Sorrentinovo dílo je opakem „velkých žranic“, které se v rozmanitých uměleckých žánrech i formátech snaží z kritického odstupu zachytit zhýralost a rozmařilost blahobytné společnosti. Divák je v něm přímo vržen do světa, jehož základním rysem je nestálost a v němž jsou všechny naše snahy a rozhodnutí předem poznamenané klopýtáním a marností. Sorrentinovy snímky jsou sestavené z obrazů beroucích dech svou křehce pomíjivou krásou, pod jejíž tíhou se nám podlamují nohy a chvějeme se při pomyšlení na jejich nahodilost a konečnost.

Pomíjivost a přesah

Vanitas vanitatum et omnia vanitas, tedy „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ – praví Kazatel v moderním českém překladu Vulgaty, avšak starší obrat „marnost nad marnost“ nadále zůstává pevně zakořeněn v našem rodném jazyce. Jak současně blízko i daleko přitom má tato základní zkušenost marnosti světa k morálnímu varování před neřestí marnivosti, s níž by se člověk chtěl tomuto světu zcela oddat a rozplynout se v něm a s ním.

Foto: DOX/Jan Slavík

Jan Gemrot: Vanitas, Eternity 3, k vidění na výstavě Vanitas v pražské galerii DOX do 10. října

Vanitas spočívá v paradoxu, kdy skrze poznání dočasnosti a proměnlivosti světa člověk dospívá k tomu, co je věčné a stálé. Svět se nám nabízí v rozmanitosti i rozporuplnosti, takže je současně věcný i tajemný, hrozivý i fascinující. Proto ho prožíváme jako mysterium tremendum et fascinans, je současně řetězcem výjimečných situací a zážitků i každodenních banalit a rutiny.

Takový svět se nikdy nedá ovládnout a podmanit, přestože právě po tom tolik touží moderní člověk. Pomíjivost světa je současně jeho přesahem, který musíme stále silněji vnímat a brát v úvahu i v dnešní digitálně propojené společnosti. Tvoří naše životní prostředí, do něhož stále radikálněji promítáme vlastní představy včetně smrti a konce.

Navíc žijeme ve světě stále křehčím a zranitelnějším, takže právě tyto představy rostou úměrně tomu, jak brutálně a radikálně zasahujeme do živé i neživé reality. Marnivost se slévá s marností, strach střídá touhu a z hlubin neřestných sil může vytrysknout slabost člověka, která zůstává jedinou nadějí tohoto světa.

Jiří Přibáň: Spojitosti a průsečíky. O geometrické abstrakci v díle Stanislava Kolíbala

SALON

Laurie Andersonová zpívá ve skladbě Transitory Life (Přechodný život): „Bojíme se dýchat, bojíme se vstát, / běžíme a běžíme v tomto přechodném životě. / Vyvedeni z rovnováhy padáme jako světlo, / přistáváme na vodě v tomto přechodném životě. / Padáme jako světlo na vodu a voda se mění v led. / Vše se stále mění v tomto přechodném životě.“

Neustálá proměna jako jediná jistota pomíjivého světa. V tomto paradoxu se skrývá vznešenost i úchvat, v němž se z vteřiny stává věčnost. Spatřovat smysl v dočasných radovánkách či vítězstvích a ziscích je sice marnivost, ale horší než život v takové neřesti je nevidět, že smyslem této dočasnosti je její transcendence. Jak ale vyřešit tuto paradoxní situaci, když nemáme legendární sílu a důvtip barona Prášila, který dokázal sám sebe i s koněm vytáhnout z močálu za vlastní cop?

Z paradoxu transcendence a imanence se rodí náboženství i umění. Člověk odpradávna hledá božský původ i uspořádání tohoto světa, což však nakonec vede k tomu, že se Bůh nad tímto nedokonalým a upadlým světem a jeho lidstvem musí smilovat. Podobně i umění musí realitu překonat, aby ji teprve zpětně mohlo reprezentovat. Každé umění je tak svým způsobem svatokrádež, která už je předem odpuštěna a omilostněna.

Foto: DOX/Jan Slavík

Jiří Petrbok: Objekt srdce II.

Marnost pramenící ze snahy spojit to, co je věčné, s tím, co pomíjí, je prvním impulsem umění. Umění je odpověď na horror vacui, hrůzu z prázdnoty, před kterou se podle Aristotela příroda i člověk jako její součást brání vyplňováním prostoru.

Odpradávna se tak stěny jeskyní zaplňují zobrazenými zvířaty a geometrickými ornamenty, které mnohem později nalézají své ideální formy v klenbách gotických katedrál, iluminovaných rukopisech nebo islámských arabeskách. Čím je umění dekorativnější a čím víc jeho ornamentální vzory vyplňují prostor, tím se považuje za vznešenější a blížící se ideální dokonalosti. To platí pro byzantské mozaiky i počítačově generované fraktální obrazy.

Horror vacui byl ovšem odnepaměti nejen existenciálním impulsem umění, ale také jeho stylistickým prvkem, který Aristotelovo pojetí přírody jako zaplňujícího se prostoru popíral, a naopak vnímal prázdnotu jako její součást. Například geometrická abstrakce již od pravěku zahrnovala schopnost využít prázdnotu prostoru či plochy. V tom smyslu se Malevičovy nebo Kandinského obrazy jen vracejí do výchozího bodu každého umění, kde se avantgardní štětec setkává s pazourkem vyřezávajícím do mamutích kostí pravidelné vzory.

Podobně se umění stylisticky zmocnilo také reprezentace smrti a pomíjivosti. Zvěčnit život v jeho vzniku, proměnách i zániku představuje výzvu, ve které se umělec může povýšit nad omezenou realitu a vytvořit dílo dokonalejší stvořeného světa. I ve stáří a smrti se tak zjevuje krása, jakou vyzařuje například tvář stařeny ze slavného Giorgionova portrétu. Ideální obraz přesahuje realitu plynoucího času a fyzického chátrání těla, na jehož konci čeká smrt a rozklad.

Nejen ryze světské, ale i sakrální umění jde hrozivému a fascinujícímu mystériu života a smrti naproti svou vlastní cestou. Ideální tělesná krása Bohem stvořeného Adama, jakou zobrazil Michelangelo na stropě Sixtinské kaple, rezonuje s nástěnnou freskou Posledního soudu, na které na tehdejší dobu skandálně zobrazený Kristus svou tělesnou mohutností odděluje spasené od zatracených a uvádí závěrečné jednání světa, v němž se i sama marnost stává marnou a její čas se definitivně naplňuje.

Na paradoxním vztahu transcendence a imanence stojí i raně moderní a ve své době velmi populární žánr vanitas, který si ze starozákonní kazatelské moudrosti osvojil absolutní povzdech nad pomíjivostí světa, aby ho ovšem současně vyjádřil a zacyklil gestem zrovna tak pomíjivého umění.

Foto: DOX/Jan Slavík

Martin Mrkva: Odcházející I

Nádhera holandských alegorických zátiší, v nichž jsou symboly prázdnoty a pomíjivosti reprezentovány nařezanými květinami ve váze, přezrálým ovocem, dýmem, hodinami, knihami či prázdnými ulitami, a především lidskými lebkami, v sobě kombinuje jednoduché morální poučení se složitou estetickou kompozicí. Jednorozměrnost výzvy, aby se člověk přestal věnovat pomíjivým statkům a skoncoval s marnotratnou činností, se zde prolíná s přebujelou symbolikou a rozhazovačnou vizuální krásou. Věčnost se otevírá jako těkavý a neurčitý pocit morálního znepokojení, který pevně uchopila zcela materiální forma uměleckého obrazu.

Hrůza pro umělce ovšem dodnes spočívá v tom, že se samotné umění stane prázdnotou a marnivostí, kterou obdivují snobové, kupují nabobové a masově konzumují návštěvníci galerií.

Hrůza z prázdnoty marnotratného života se vrací jako marnost umělecké tvorby, která podléhá zkáze a umírá zrovna tak jako lidé i celá živá příroda. Hudební tóny mizí, barvy blednou, divadelní masky se odkládají po konci představení, ale s touto materiální stopou mizí též umělecké vize, ideály a vše, co kdy do svého díla vložil umělcův génius.

Síla umění je však nekonečná a nevyčerpatelná, a proto si například symbolismus křehkých květů po svém později přisvojili impresionisté, aby do něj vložili nové barevné experimenty a v zobrazení každodenních a banálních výjevů rozpoutali další představení kosmické nádhery.

Esej Jiřího Přibáně: Řím věčný v každém ohledu

SALON

V tomto estetickém dramatu vynikají například zátiší Henriho Fantin-Latoura a mezi nimi obraz plně rozkvetlých i odkvetlých a vadnoucích růží v košíku, který o století později zapracoval anglický výtvarník Peter Saville na obalu hudebního alba Power, Corruption & Lies skupiny New Order.

Saville sice zcela zachoval původní obraz, ale jeho okraj doplnil barevnými pixely, které následně využil na zadní straně a vnitřním obalu pro ryze abstraktní obrazy symbolizující nástup digitalizace v umění, hudbě a společnosti vůbec. Analogové imprese jsou pohlcované digitální expresí, vše se zálohuje v cloudech, a přitom stále rychleji mizí před očima. I tento digitální svět okamžitého přístupu však současně vyvolává jen stále větší a nekonečnou touhu.

Hypermoderní lidé

V rozbouřených vlnách modernity nám chybí možnost spolehnout se na svědomí a ctnosti ukotvené v náboženské transcendenci. Navíc už nejsme jen moderní, ale – slovy sociologa Gillese Lipovetského – hypermoderní a žijeme v postkonzumní společnosti. Někdejší symboly blahobytu jako auto, mobilní telefon nebo počítač dnes patří mezi všeobecně dostupné výrobky, které se nepovažují za symboly luxusu či marnivosti.

Foto: DOX/Jan Slavík

Michal Rapant: Carpe diem C

Proměnila se povaha práce i kultury, takže móda nebo spotřeba již neodpovídají zavedeným schématům sociálních a kulturních rozdílů nebo kapitálu. Hypermodernita znamená definitivní odpoutání se od kulturních tradic, proti kterým stojí okamžitý požitek. Namísto rozumného úsudku se prosazuje osobní vkus a schopnost zaujmout. Lipovetsky tuto novou kulturní situaci popisuje jako éru prázdnoty, kde nevládnou společenské normy a předpisy, ale právě požitek a úzkost.

Éra prázdnoty je doba, ve které vládu převzala vanitas. Není to však čas nespoutané a hýřivé utopie, ve které by nás touha a slast dohnaly až na onu pověstnou hráz věčnosti a za ní do hájemství smrti a podsvětí. Osobnost i vkus hypermoderních lidí podléhají neustálé proměně, ale současně jsou lidé více pány nad vlastním životem. Hédonismus postkonzumní společnosti módy a neustálého hledání autentických prožitků si tak paradoxně vytváří svou vlastní odpovědnost za tento prázdný a pomíjivý život a svět. Nejvyšší čas nechat znovu promluvit starozákonní kazatele i dnešní umělce naší hypermoderní vanitas!

Esej je doprovodným textem k výstavě Vanitas v pražské galerii DOX. 

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Přibáň: V Mertových botách

Když před dvěma tisíci lety Plútarchos sepisoval Životopisy slavných Řeků a Římanů, zvolil kompozici paralelního popisu životů jednotlivých postav řeckých...

Výběr článků

Načítám