Hlavní obsah
Daniel Prokop (1984) je sociolog, stojí v čele výzkumné organizacePAQ Research, je členem NERV a autorem úspěšné knihy Slepé skvrny (Host 2020). Foto: Milan Malíček, Právo

Esej Daniela Prokopa: Proč Východ prohrává s covidem

Reprodukční číslo epidemie kleslo pod 1, ale hlavní teze skeptiků platí. Pokud bychom dál brzdili tímto způsobem, bude zpomalení epidemie na úroveň, kdy lze výrazněji uvolňovat – hovoří se o jednom až dvou tisících nových případů denně, pozitivitě testů do osmi procent a třech tisících hospitalizovaných – klidně trvat dva měsíce.

Daniel Prokop (1984) je sociolog, stojí v čele výzkumné organizacePAQ Research, je členem NERV a autorem úspěšné knihy Slepé skvrny (Host 2020). Foto: Milan Malíček, Právo
Esej Daniela Prokopa: Proč Východ prohrává s covidem

Proces může zrychlit vakcinace, rostoucí promoření části společnosti i přesun volnočasových kontaktů ven. Ale stejně tu bude jeden problém: klesající ochota dodržovat opatření.

Vztah k opatřením se v čase výrazně mění. Ještě v půlce února bylo uzavření základních škol, obchodů či omezení pohybu vnímáno majoritně negativně – ačkoli všechny další restrikce měly podporu. Po zhoršení situace podpora všech opatření narostla o 10 až 15 bodů. I zmíněná nejtvrdší opatření jsou relativně tolerována a výraznou podporu mají také ta nová a zvažovaná: testování na pracovištích, povinný home office a uzavření průmyslových i jiných podniků, pokud se v nich šíří nákaza.

Výrazná proměna postojů během tak krátké doby ale ukazuje, že za dva až tři týdny, po opadnutí peaku epidemie, dojde lidem se zavřením škol, obchodů a omezením pohybu opět trpělivost. Čímž se sníží efekt opatření a zvýší tlak na rozvolnění v době, kdy to může vyvolat další vlnu ještě před dostatečnou vakcinací a kdy jsou stále zahlcené nemocnice.

Co se (ne)povedlo

Na počátku únorového nárůstu epidemie jsme s kolegy z NERV Janem Švejnarem a Štěpánem Jurajdou vládě napsali dopis s konkrétními návrhy co dělat. Něco se povedlo, byť nikdy ne stoprocentně. Byla schválena takzvaná izolačka, která lidem zvyšuje náhradu mzdy v karanténě a nemoci. Kompromisní částka 370 korun na den se ale netýká asi půl milionu OSVČ bez placeného nemocenského pojištění – řadu lidí tak finanční problémy stále odrazují od testování a spolupráce v trasování.

Rozjelo se testování ve firmách, které ale dosud nerespektovalo doporučení expertů, ať probíhá buď spolehlivější metodou PCR, nebo antigenními testy, ale v tom případě minimálně dvakrát týdně u každého zaměstnance, protože tyto testy odhalí nákazu jen v jisté fázi a frekvence výrazně posiluje jejich spolehlivost.

Další klíčové věci z našeho dopisu se nerealizovaly vůbec. Nezavedla se povinnost ani motivace firem a lidí k home officu, který výrazně pomáhá snížení kontaktů. Neuvolnili jsme spolehlivější PCR testy samoplátcům zdarma (například jednou za dva týdny), což jinde pomohlo k navýšení testování a redukci epidemie.

Jiří David: Společnost excesů a povolnosti (2014), z autorova knižního souboru vizuálních doprovodů salonních esejů z let 2009–2020, který právě vychází pod titulem Vizuály. No Exit.

Foto: Jiří David

Kontrola a represe se stále zaměřují podivnými směry. Policie kontroluje i běžkaře, ale klíčový dohled nad dodržováním karantény je minimální. A totéž platí pro podniky. V našem výzkumu Život během pandemie hlásí 14 procent zaměstnanců, že je zaměstnavatel vyzývá, aby nehlásili kontakty hygieně, aby se v případě nemoci netestovali na covid a aby ani v případě kontaktu s nakaženým či se symptomy nepřestali chodit do práce. Šestina lidí říká, že jim zaměstnavatel nedovoluje home office, byť by to šlo. Většina firem je zodpovědná, ale nezodpovědnou pětinu je potřeba penalizovat.

Zároveň je třeba poučit se ze zahraničních zemí, kde respekt k pravidlům vynucují přes provozovny – například obchodům hrozí sankce, když v nich je někdo, kdo nemá dobře nasazenou roušku či respirátor, a proto to od zákazníků striktně vyžadují.

Dalo by se pokračovat. Trasování se sice kvůli novým mutacím mělo začít ptát i na jiné kontakty než jen na ty, jež probíhaly alespoň patnáct minut bez roušky – ale reálně poslední měsíce počet reportovaných kontaktů klesá a imploze efektivity pokračuje. Nezavedli jsme jasnější, dostatečné a rychlé kompenzace zavřeným a omezeným podnikům, byť víme, že právě ekonomické ztráty vedou lidi k odporu proti opatřením.

Možná tedy za dva týdny uslyšíte, že se udělalo maximum. Ale pravda je, že velkou část děr jsme ucpat nedokázali.

Až se na podzim za epidemií (v té době snad již odeznívající) ohlédneme, uvidíme zřejmě přinejmenším 30 tisíc mrtvých na covid a dalších minimálně 10 tisíc úmrtí s epidemií spojených – sem patří lidé, kteří zemřeli doma bez diagnózy, po vyřazení z evidence nakažených, kvůli omezení ostatní zdravotní péče či podcenění jiných chorob v obavě z nakažení. Navíc se začnou pomalu objevovat náklady uzavřených škol a poškozeného duševního a fyzického zdraví dětí i dospělých, které si poneseme roky.

Velké části této tragédie mohla vláda zabránit, kdyby včas realizovala zmíněná doporučení, která experti navrhovali již od podzimu. Z odpovědnosti se nelze vyvinit. Ale před další podobnou tragédií nás může uchránit, pokud nebudeme předstírat, že je vše selháním jednoho či dvou mužů. Z nějakého důvodu totiž v boji s epidemií selhala většina východní Evropy.

Počet nadměrných úmrtí – celkových úmrtí nad standard předchozích let – v ní na začátku letošního roku dosahoval 1800 na milion obyvatel. V zemích západní Evropy a Skandinávie to bylo v průměru kolem 1100. Navíc i od té doby je trend ve východní Evropě dál hrozivý: Česko a Slovensko patří mezi státy s nejvíc úmrtími na světě a situace se zhoršuje i jinde.

Nadšené výkřiky z loňského jara, které tehdejší úspěch východoevropských zemí přisuzovaly proočkování na TBC, vyšší poddajnosti autoritám, či dokonce genofondu, tedy byly zcela liché. Možná nás i ukolébaly. Proč ale východní Evropa selhala?

Vícegenerační domácnosti

Někteří sociologové připisují relativní úspěch skandinávských zemí tomu, že v nich mladí lidé dříve opouštějí rodičovské domácnosti. Ve Švédsku děti odcházejí z domova v průměru v 18 letech, v Dánsku ve 21 letech. Na Slovensku, v Bulharsku, ale i v Itálii, kde mají v epidemii vyšší úmrtnost, je věk odchodu nad 30 let. A nejde jen o tyto státy. Ve většině zemí východní Evropy a Středomoří děti z domu odcházejí po 27 letech věku.

Ještě více je tento efekt vidět z jiného pohledu – zatímco ve Skandinávii žije z mladých lidí mezi 25 a 34 lety v domácnosti rodičů méně než pět procent, ve většině východoevropských a středomořských zemí je to 40 až 60 procent.

To vytváří zcela jiné podmínky pro šíření koronaviru. Multigenerační domácnosti představují vyšší riziko nevědomého přenosu viru z mladých dospělých – kteří ho chytí v práci, ve škole, od partnera či vrstevníků – na rodiče a prarodiče. Některé zahraniční lékařské studie potvrzují, že senioři z multigeneračních domácností měli během epidemie vyšší pravděpodobnost úmrtí.

Jiří David: Czech soft power (2011), z autorova knižního souboru vizuálních doprovodů salonních esejů z let 2009–2020, který právě vychází pod titulem Vizuály. No Exit.

Foto: Jiří David

Českou tragédii to plně nevysvětluje: s průměrným věkem odchodu okolo 26 let jsme zhruba ve středu Evropské unie. Minimálně nám ale chyběl silný protektivní faktor ze skandinávských zemí.

Výzkum Život během pandemie každopádně ukázal, že asi dvě třetiny lidí nad 60 let byly na podzim alespoň jednou týdně v kontaktu s někým do 35 let – mohou to být děti, vnoučata, kolegové i lidé, které potkají při návštěvě služeb.

Často omílaná idea, že místo potlačení viru stačí ochránit rizikové obyvatele, reálně předpokládala roztrhání vazeb a domácností milionů Čechů. Nikdy nedávala smysl, ale i ona přispěla k tomu, že jsme nekonali včas a dost razantně.

Je také otázkou, zda jsou v tomto kontextu vůbec vhodná opatření typu uzavření vysokoškolských kolejí, kdy se studenti stěhují zpět k rodičům. A zda se výrazně větší část osvěty neměla zabývat právě bezpečným chováním ve vícegeneračních domácnostech.

Složitější práce z domova

Dalším důležitým faktorem může být struktura ekonomiky. Ve skandinávských zemích pracuje v průmyslu okolo 20 procent lidí, v západní Evropě se to pohybuje mezi 15 a 27 procenty. Ve východní Evropě, s výjimkou některých pobaltských států, pracuje v průmyslu 30 až 37 procent lidí – nejvyšší hodnota je v Česku a na Slovensku, kde epidemie udeřila nejsilněji.

To má minimálně dva důsledky. Zaprvé: výrazně to omezuje možnost přechodu na home office. Ve Finsku dělalo jednu dobu z domova okolo 59 procent pracujících. V Portugalsku a Británii se podařilo zkrotit zimní vlnu s nakažlivější mutací i díky tomu, že omezili přítomnost na pracovištích téměř na polovinu.

V Česku je možnost home officů omezená – v našem výzkumu se alespoň občas týká 30 procent pracujících, ale v současné době pracuje z domova pouze polovina z nich. Přítomnost na pracovištích jsme tak zredukovali jen o čtvrtinu. První vlnu jsme přitom zvládli i díky tomu, že se home office používal více (23 procent) a řada podniků zavřela. Na pracoviště tak chodilo o 20 procent méně lidí než dnes.

Data ÚZIS ukazují, že pracovně aktivní lidé se zhruba v polovině případů nakazí právě na pracovišti. Ve výzkumu Život během pandemie dnes lidé reportují, že jsou ve významném kontaktu zhruba s dvanácti lidmi týdně. To je obrovská redukce oproti běžnému stavu, které se dosáhlo omezením volnočasových aktivit, návštěv přátel, rodiny, restaurací a služeb. Polovina ze současných kontaktů už probíhá právě na pracovišti. Ty je ale v průmyslových zemích výrazně těžší redukovat.

Nízké příjmy i úspory

České a slovenské fiasko má společný bod i v tom, že se mzda v prvních 14 dnech karantény či nemoci propadá na 50 až 60 procent, což zejména chudší část pracujících odrazuje od testování, karantén a hlášení kontaktů. Většina dalších východoevropských a středomořských zemí také patří mezi ty s náhradovým poměrem do 75 procent (výjimkami jsou Polsko a Slovinsko).

Problém východní Evropy je zároveň to, že hodně zaměstnanců má reálně velmi nízké příjmy i úspory. Domácností, které si nemohou dovolit vyšší výpadek příjmů, je v Česku okolo 20 procent, ve zbytku východoevropských států pak mezi 30 a 50 procenty.

Pro Česko, Slovensko, Polsko, Rumunsko, některé balkánské státy a řadu středomořských zemí navíc platí, že je zde výrazně nadprůměrný počet samostatně výdělečně činných lidí, byť reálně nezřídka pracujících v závislých pozicích. Ti jsou ze schémat placené nemocenské často vyřazeni. V Česku padá většině OSVČ i dnes v prvních 14 dnech příjem na nulu, podobně ohroženo je až osm procent pracujících, kteří mají příjmy na nepojištěné dohody či na ruku.

Zleva ministr průmyslu a obchodu a dopravy Karel Havlíček, premiér Andrej Babiš a ministr zdravotnictví Jan Blatný

Foto: Kateřina Šulová, ČTK

Kombinace nízkých příjmů, malých úspor, nižší náhrady mzdy a vyřazení části prekarizovaných pracovníků z nemocenské podkopává ochotu k sebeizolaci a testování.

Výzkum Život během pandemie navíc ukazuje, že lidé, kteří v epidemii finančně utrpí, pak často nesouhlasí s opatřeními jako celkem.

Rozšíření šedé ekonomiky a malých náhrad zaměstnancům či při ztrátě práce možná východoevropským zemím umožňuje jistou flexibilitu při krátkodobých krizích, ale v těch delších, jako je současná epidemie, je zničující.

Navíc tento typ ekonomiky komplikuje kompenzace firmám a podnikům.

Nízká důvěra

Proč byla až do dneška v Česku náhrada mzdy v karanténách a sebeizolaci tak malá, ačkoli demotivovala část pracujících a studie ze zahraničí ukazují, že zvýšení nemocenské pomáhá epidemii redukovat? Od vrcholných představitelů vlády i průmyslu jsem slyšel opakovaně dva argumenty. Zaprvé: Češi by to zneužívali a nechodili do práce. Za druhé: fiskálně si to nemůžeme dovolit.

Přitom problém v Česku byl zcela opačný, než že bychom nedocházeli do práce. Výzkum Život během pandemie ukázal, že do práce dál chodilo více než 50 procent lidí s kombinací symptomů a okolo 80 procent těch, kteří byli v kontaktu s nakaženým – a to, pokud nebyli pozitivně testováni. V diskurzu „nemakačenek“ se však stále přesvědčujeme o opaku. Ten diskurz nevymyslela vláda Andreje Babiše, je zakódovaný v hlavách části politických a ekonomických elit i institucí polistopadové éry. A souvisí s jedním specifikem postkomunistické Evropy – nízkou mezilidskou a institucionální důvěrou.

Ve výzkumech European Social Survey či ISSP respondenti z postkomunistické Evropy častěji říkají, že se většině lidí nedá věřit, že většina lidí ostatní podvede, když má šanci. Zároveň méně důvěřujeme institucím.

Ze strany institucí se pak nedůvěra promítá do omezení výdajů sociální politiky – ty v Česku i ve většině Východu tvoří menší procento HDP než na Západě, často podléhají větší kontrole a prokazování a nezaměřují se na prevenci problémů.

Slovenský premiér Igor Matovič

Foto: Olivier Hoslet, ČTK/AP

Kombinace těchto faktorů vede k tomu, že v řadě států východní Evropy obyvatelé nesdílejí přesvědčení, že by demokratické instituce měly být mediátorem společenské solidarity: pomáhat nejohroženějším skupinám, snižovat nerovnosti progresivním daněním či zajišťovat přijatelné bydlení.

V zemích, kde instituce paralyzované nedůvěrou vůči lidem nedokážou rychle zprovoznit nezbytné formy podpory a motivací a kde lidé nedůvěřují institucím a jejich schopnosti zajišťovat a vymáhat spravedlnost a rovnoměrně rozdělovat společenské náklady epidemie, je dlouhodobý boj s covidem výrazně složitější. A nebude tomu možná jinak ani při dalších budoucích krizích.

Druhý, fiskální argument naráží na omezenou schopnost států analyzovat dopady opatření. Zvýšení nemocenské by na podzim stálo 200 až 500 milionů korun měsíčně. Uvolnění PCR testů samoplátcům zdarma jednou týdně rovněž stovky milionů. To jsou velké částky. Nicméně týdenní hospitalizace na covidové JIP stojí u jednoho pacienta okolo půl milionu – měsíčně to jde celkově do miliard, a to je jen část nákladů v oblasti veřejného zdraví.

Den lockdownu stojí 1,6 až 2,5 miliardy. Odložené náklady uzavřeného školství jsou odhadovány přinejmenším na desítky miliard. Další odložené náklady představuje riziko zvýšení zdravotních problémů (obezita) a duševních poruch či dlouhodobých následků covidu u některých pacientů. Řada států navíc hlásí snížení porodnosti, které se také promítne do jejich fiskálních politik.

Česko nejenže nemá žádnou precizní analýzu těchto typů odložených nákladů, ale ani základně nereflektuje logiku, že opatření typu nemocenská či PCR testy zdarma jsou proti nim ve skutečnosti velice levná – i kdyby měla omezenou efektivitu.

Tenhle problém je vidět rovněž na Slovensku a v dalších postkomunistických zemích. Sázíme na technologický rozvoj, ale často nám chybí špičkový společenskovědní výzkum, který by řešil podobné složité otázky. Vlády nespolupracují s elitními vědeckými institucemi a nemají poradní orgány jako německý Kochův institut či britský SAGE. Nejen v této, ale při každé další krizi budou v pozici slepce, který holí oťukává terén metr a půl před sebou.

Součástí tohoto oťukávání je i obecný tlak na „omezení státní správy“. Její efektivitu v postkomunistické Evropě sice kritizují i mezinárodní „governance indexy“, realita je ale taková, že v Česku existují ministerstva, která brzdí nezbytnou digitalizaci, protože nemohou zaplatit lidi, kteří by ji řídili. Financování krajských hygienických služeb jsme zanedbali tak, že se až v průběhu epidemie musely dovybavovat počítači. Snaha šetřit na tom, co bude potřeba zítra, a na změnách, které mohou zítra ušetřit, je součástí naší fiskální slepoty.

Hodnota života

Společenští i jiní vědci možná naleznou další důvody selhání východní Evropy.

V některých jejích státech jsou méně rozvinuté takzvané postmaterialistické hodnoty – včetně úcty ke kvalitě každého lidského života jako hlavní hodnotě, kterou by měla reflektovat i politika.

Daniel Prokop (1984) je sociolog, stojí v čele výzkumné organizace PAQ Research, je členem NERV a autorem úspěšné knihy Slepé skvrny (Host 2020).

Foto: Milan Malíček, Právo

Nepomohlo i tohle k prosazení podzimní strategie, že nejde tolik o samotná úmrtí, ale hlavně o otázku zahlcení zdravotního systému? Strategie, kvůli níž jsme dělali všechna opatření pozdě a nedostatečně a která nás ve výsledku dovedla k obrovskému počtu úmrtí, dlouhodobě uzavřenému školství i výrazným ekonomickým nákladům?

Roli může hrát i obecně horší zdravotní stav části starších obyvatel v postkomunistickém bloku.

Jasné je jedno. Zmíněné společenské faktory, které sdílí postkomunistická Evropa a částečně i Středomoří, nás budou trápit také v dalších zdravotních či jiných krizích. Jsou zakořeněny v našich institucích bez ohledu na to, kdo nám zrovna vládne. A bude úkolem příštích vlád tyto problémy pojmenovat a změnit.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků