Hlavní obsah
Michal Pullmann na salonním večeru v pražském Domě čtení, leden 2019 Foto: Zuzana Lazarová

Debata hluchých. Petr Zídek ke sporu o výroky historika Michala Pullmanna

Již téměř dva měsíce trvá polemika, již vyvolal rozhovor Daniela Kaisera z týdeníku Echo s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historikem Michalem Pullmannem.

Michal Pullmann na salonním večeru v pražském Domě čtení, leden 2019 Foto: Zuzana Lazarová
Debata hluchých. Petr Zídek ke sporu o výroky historika Michala Pullmanna

Do diskuse se zapojilo několik politiků, pražský arcibiskup, řada vlivných veřejných intelektuálů i historiků, desítky novinářů a publicistů a stovky či možná tisíce uživatelů sociálních sítí. Rozsahem tak jde o jednu z největších debat poslední doby. Co jsme se z ní dozvěděli?

Především to, že věcná diskuse je nám dost cizí. Zmíněný rozhovor, pokud bychom zůstali u toho, co bylo skutečně řečeno, neposkytuje mnoho záminek k nějaké velké kontroverzi. Pullmann říká, že „komunistické vraždy stejně jako zločiny nacistické diktatury je třeba připomínat“ a že poprava Milady Horákové „samozřejmě“ byla justiční vražda. Na tom se asi všichni shodneme.

Ostré odmítavé reakce vyvolaly zejména tři pasáže rozhovoru. Podívejme se na ně postupně. V první Michal Pullmann popisuje bádání zahraničních historiků o nacismu a stalinismu a říká následující: „Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pak k Fitzpatrickové ještě přišli další historici, kteří poukazovali na takzvaně demokratický prvek stalinismu, byť ve spojitosti s jeho zločiny. Dělníci v továrnách dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt. Takže podle nich měl stalinismus třicátých let jistý řekněme demokratický aspekt, v tom smyslu, že dával neelitám možnost útočit na elity, dělníkům na své inženýry.“

Již z použitých slov takzvaně, podle nich a jistý řekněme je zřejmé, že Pullmann si od popisovaných výzkumů udržuje distanci. Jeho kritici však z tohoto prostého (a přirozeně zjednodušeného) popisu několika historických studií vytvořili tezi Pullmann tvrdí, že ve stalinských procesech se projevovaly demokratické prvky, kterou pak různými slovy označují za nehoráznou.

Nedorozumění vedoucí k úplné mimoběžnosti v argumentech, které se projevilo například v duelu Michala Pullmanna s Michalem Klímou na DVTV, spočívá dále v tom, že děkan FF UK pojem demokratický aspekt nepoužívá ve smyslu politického systému liberální demokracie a právního státu, ale jako popis určité kvality participace lidových mas na výkonu moci.

Dalším bodem sporu se stala Pullmannova slova o tom, že rezoluce z továren po zatčení Rudolfa Slánského, které požadovaly jeho přísné potrestání, „nebyly jen inscenované“. To je ale historická banalita, která může pobouřit jen někoho, kdo o procesu se Slánským neví vůbec nic.

Rudolf Slánský (vlevo) s Klementem Gottwaldem, rok 1950

Foto: František Nesvadba, ČTK

Jestliže nahlédneme do klasické a základní publikace k tématu, Kaplanovy Zprávy o zavraždění generálního tajemníka (u nás vyšla v roce 1992), najdeme v ní větu, že „rozpoutaný hněv lidu hrozil přerůst v krizi důvěry ve vedoucí osobnosti a orgány strany a státu“. Rudolf Slánský byl mužem číslo dvě v komunistické hierarchii zodpovědným také za předchozí represe, takže jeho pád a odsouzení k smrti mohli s klidným svědomím požadovat i tehdejší antikomunisté, kteří mohli v procesu se Slánským vidět příznaky rozkolu v komunistickém vedení. Svou roli ve spontánnosti některých rezolucí jistě sehrál i antisemitismus.

Alpy a uklízečka ze Žďáru

Jediným bodem, který by si skutečně zasloužil věcnou polemiku, je Pullmannova konstrukce uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, která netoužila za normalizace spatřit Alpy, ale spokojila se s dovolenou na Vranovské přehradě.

I dnes najdeme v české společnosti nemálo lidí, kteří z nějakého relevantního důvodu (zdravotní hendikep, sociální znevýhodnění, nutnost denní péče o blízké nebo starost o domácí hospodářství) do zahraničí cestovat nemohou, a řadu dalších, kteří ani nechtějí. Takoví lidé určitě žili i před rokem 1990. Je však otázka, o jak významný segment tehdy šlo.

Výzkumný projekt Miroslava Vaňka Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny (2009) vzniklý na základě životopisných vyprávění lidí, kteří působili za normalizace v dělnických profesích, naopak ukazuje, že „ze svobod, které polistopadový režim přinesl, dělníci nejčastěji zmiňují možnost cestovat“.

Milan Otáhal ve studii Dělníci a volný čas v období tzv. normalizace, uveřejněné v rámci stejného projektu, píše: „Velmi častou, dokonce převažující formou trávení volného času bylo cestování (…). Jeho podmínkou bylo auto; držba automobilu byla výrazem orientace na konzum a starost o něj ovlivnila život narátorů. Cestování jim dodávalo pocit skutečné svobody, mohli jet v rámci socialistického tábora, kam sami chtěli, nikdo jim do jejich rozhodnutí nemohl zasahovat.“

Michal Pullmann v době vydání své přelomové knihy Konec experimentu (2011)

Foto: Petr Horník, Právo

Bylo by skutečně zvláštní, kdyby ti, co rádi cestovali do Maďarska, Bulharska nebo NDR, nikdy nepocítili touhu podívat se do Alp. A dále je otázka, do jaké míry by musela být ona imaginární uklízečka ze Žďáru indoktrinována komunistickou propagandou, aby jí nevadilo, že několik set metrů od Vranovské přehrady, kde tráví dovolenou, začíná nepřístupné hraniční pásmo. Čechům byly zapovězené nejen Alpy, ale také velké a turisticky zajímavé oblasti vlastní země: části Šumavy, Novohradské hory, Podyjí…

Pokud se tedy chce Michal Pullmann své uklízečky ze Žďáru držet, měl by její konstrukci vypodložit daty, nejlépe v nějakém odborném textu. Takhle to skutečně vypadá jako úlet nebo laciná provokace.

Polemika přerostla v kulturní válku

Smršť, která se po publikování rozhovoru s Pullmannem zvedla, je zcela neúměrná jeho významu. A zaráží svou nevěcností a emocionalitou. Tón jí udal svým „otevřeným dopisem“ předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu a mediální manažer Michal Klíma, který na úvod své polemiky stigmatizuje Pullmannova otce jako „prominenta normalizačního komunistického režimu“, díky němuž jeho syn žil v Moskvě „v podmínkách komunistické věrchušky“. Sám sebe Klíma prezentuje jako „dítě prominenta kontrarevoluce roku 1968“, vinou čehož nemohl za normalizace studovat, co chtěl. Účelově ale vynechává, že v letech 1951–1967 byl jeho otec, spisovatel Ivan Klíma, členem komunistické strany.

Toto šermování vhodně upravenými „kádrovými materiály“ otců dost připomíná komunistickou praxi, v níž ve sporech rozhodovaly nikoliv argumenty, ale buržoazní či dělnický původ.

Ještě před publikací zmíněného rozhovoru varoval před Pullmannem politik ODS a bývalý disident Alexandr Vondra: „Noví neomarxisté“ podle něj krůček po krůčku dobývají území: „Děkan FF Michal Pullmann nejprve publikačně bagatelizoval normalizaci, pak očistil vedení fakulty od jinak smýšlejících, aby se teď pustil do revize padesátých let. Jsem zvědav, kde to skončí.“

Alexandr Vondra

Foto: Milan Malíček, Právo

Prokazatelně lživé tvrzení o očistě vedení fakulty bylo doplněno amalgámem polopravd a vznikla spiklenecká teorie, kterou další bojovníci proti „neomarxismu“ z okrajových a pravicových médií dále dotvářejí a přidávají nová „fakta“ (kupříkladu že neomarxisty údajně ovládaný Ústav pro studium totalitních režimů cenzuruje bývalého disidenta Stárka).

Politolog Pavel Barša vidí ve sporu mezi Pullmannem a Klímou střet perspektivy historika a pamětníka. To však není úplně výstižná charakteristika, protože Michal Klíma, narozený v roce 1960, není pamětníkem ani stalinismu třicátých let, ani procesu se Slánským. Spíše jde o střet vědeckého přístupu k minulosti, který klade nové otázky, snaží se realitu uchopit z nových úhlů pohledu a formulovat neotřelé hypotézy, se světem jednou provždy daných jednoduchých pravd.

Zatímco nutnou součástí vědeckého světa je právo na omyl, který nemá žádné morální implikace, mezi vyznavači „nepopiratelných faktů“ je již sama odchylka od normy důkazem morální nepřijatelnosti, hereze a podnětem k vyobcování ze slušné společnosti.

„Pullmanniáda“ ukázala, jak málo jsme dnes schopni věcně diskutovat a respektovat názory druhých. Polemika přerostla ve svého druhu kulturní válku, v níž už nejde o Pullmannovy názory či teorie, ale o to, aby se jistá skupina lidí utvrdila v pravdách, které konstituují její kolektivní identitu. A za tímto účelem je pranýřována účelově vykonstruovaná skupina „neomarxistů“, která usiluje o revizi posvátných historických tezí, a tím chce podkopat demokracii. Ve skutečnosti ale dochází jen k přirozené generační obměně, při níž nastupující generace historiků preferuje jiná témata a úhly pohledu než ty, na kterých postavila svou kariéru generace starší.

Autor je historik a novinář. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků