Hlavní obsah
Leninova socha u zdi továrny v německém Gelsenkirchenu, březen 2020 Foto: DPA/Marcel Kusch, ČTK

Co u Michéy nenajdeme. Jan Keller k polemice nad knihou Tajnosti levice

Hned poté, co byl publikován Drulákův záslužný překlad knihy francouzského filosofa Jeana-Clauda Michéy s názvem Tajnosti levice (MDA 2019), vynořila se varování před šířením levicového konzervatismu.

Leninova socha u zdi továrny v německém Gelsenkirchenu, březen 2020 Foto: DPA/Marcel Kusch, ČTK
Co u Michéy nenajdeme. Jan Keller k polemice nad knihou Tajnosti levice

Příznačné je, že tato varování jsou vyslovována z pozic levicového progresivismu, tedy myšlenkového směru, který dokázal za posledních několik dekád odvrátit od levice naprostou většinu tradičních voličů. Starost o to, aby někdo nebyl náhodou úspěšnější, patří patrně ke konstantám levicově liberálního myšlení.

Je načase uklidnit všechny strážce čistoty tohoto myšlení. Michéovy útlé knížečky (za posledních dvacet let jich vydal na tucet) neobsahují politický program ani žádné návrhy konkrétních kroků. Jsou „pouze“ přesnou analýzou složitých peripetií, jimiž levice prošla na své cestě do nynější slepé uličky.

Výtky k progresivní levici

Michéa polemizuje s levicovým lpěním na ideji pokroku. Činí tak ze dvou důvodů. Jednak je minimálně od druhé světové války všeobecně známo, k čemu všemu „pokrok“ může vést. Kromě toho upozorňuje na skutečnost, že pokrok umí dělat také pravice, která k tomu levici vůbec nepotřebuje. Uvědomoval si to i Marx, byť některé důsledky nedomyslel.

Těm, kdo věří v pokrok, nechybí notná dávka narcismu. Domnívají se, že generace, které žily před nimi, byly svým způsobem méněcenné, hloupější, primitivnější, než jsme dnes my. Totéž mimochodem tvrdí o lidech z venkova, ze vzdálenějších regionů, prostě o všech, kdo zmeškali vlak modernizace.

Levičák nikdy neuzná, že něco mohlo být lepší dříve, než je to později. Levicoví intelektuálové, kteří se domnívají být ztělesněním modernizace, přispívají k porážce kritického myšlení tím, že démonizují každé zpochybnění modernity jako výraz „konzervatismu“, či přímo „reakcionářství“. V knize Dvojité myšlení k tomu Michéa podotýká: „Považujeme se za obry na ramenou trpaslíků. Proto jsme tak nestabilní.“

Další z omylů progresivní levice spatřuje Michéa v přesvědčení, že kapitalismus je svou povahou patriarchální, konzervativní a autoritářský. Nová levice pak vydává boj proti tradici a patriarchátu za boj proti kapitalismu. Nevšimla si, že kapitalismus k ničemu nepotřebuje ani tradici, ani patriarchát. Právě naopak, v procesu ustavičné modernizace vsadil na svádění a uvolňování touhy, přičemž mu levice jen snaživě asistuje v roli revolučního rozbíječe všech buržoazních tabu. „Liberální levice chce zrušit všechna tabu s výjimkou předávání dědictví v bohatých rodinách,“ píše Michéa v knize Náš nepřítel, kapitál.

Jan Keller (1955) je sociolog.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Michéův konzervatismus spočívá především v tom, že doporučuje znovu ocenit primární formy sociability v podobě rodiny, příbuzenství, sousedství a různých neformálních výměn vzájemné pomoci. Byly tady už před nástupem modernity, a ani kapitalismus by bez nich nemohl fungovat, protože právě zde se rodí pouta důvěry a loajality, bez kterých by nikdo nedodržoval smlouvy a závazky. Progresivní levice různé formy primární sociability kritizuje jako reakční výraz patriarchálních poměrů. Více než kapitalismus tím však ohrožuje samotné základy civilizovaného jednání.

Michéova kritika ideové symbiózy, ve které žije progresivní levice s pravicí, není nijak samoúčelná. Jde mu o to, že sblížení liberalismu levicového s pravicovým staví dřívější voliče levice před nemožnou alternativu: buď budou chtít být chráněni před ekonomickým liberalismem, pak musí souhlasit s kulturní revolucí, která neodpovídá jejich morálním zásadám, anebo odevzdají hlas pravicovým konzervativcům s jejich hodnotami, a tím si zvolí zhoršování svých životních podmínek. Tváří v tvář tomuto dilematu nechávají levicoví progresisté tyto voliče zcela bez opory.

Jsme tak svědky velkého paradoxu. Vůči takzvaným lidovým vrstvám neprojevuje kulturní levice ani nejmenší empatii či úctu, kterou vždy tak hlasitě proklamuje na adresu exotičtějších jiných. „Dávejte si pozor na kosmopolity, kteří chtějí kdesi daleko uskutečňovat povinnosti, jež nectí vůči svým blízkým. Tito filosofové milují Tatary, aby nemuseli mít rádi svého souseda,“ cituje Michéa Rousseauovu myšlenku v knize Říše menšího zla.

S ironií sobě vlastní ještě na adresu progresivní levice poznamenává, že nikoli náhodou vypadly z jejího slovníku pojmy jako falešné vědomí nebo odcizení. To by totiž musela začít psát sama o sobě.

Výtky k marxismu

Zakladatelům marxismu a jejich následovníkům vytýká Michéa především historický fatalismus, podle něhož jednotlivé formace jdoucí nutně po sobě vždy logicky navazují na tu předchozí a rozvíjejí ji. Z této víry mimo jiné plyne, že kapitalismus je historicky nezbytným článkem vývoje a cokoliv učiní, přibližuje nástup vyšší fáze, která na něj zároveň naváže a zároveň ho překoná.

Michéa upozorňuje, že kapitalismus nefunguje způsobem, který by vytvářel předpoklady pro vybudování nějakého humánnějšího řádu – naopak zmenšuje prostor pro vybudování čehokoli dalšího. Autor přitom odkazuje na zemi zdevastovanou betonem a asfaltem, na zemědělství možná již nevratně zdeformované průmyslovým provozováním či na hromadění nukleárního odpadu. Vybudovat humánnější systém na skládkách všeho druhu je tak trochu šibeniční zadání. „Intelektuálové vytvářejí o kapitalismu iluze, které si o sobě kapitalisté vůbec nedělají,“ podotýká Michéa v Říši menšího zla.

Zároveň podrobuje kritice Marxovu i Leninovu fascinaci velkým průmyslem a vůbec vším megalomanským. Mělo to tragické politické důsledky a vedlo k negativnímu pohledu na příslušníky starých středních vrstev, tedy na farmáře, řemeslníky, živnostníky a drobné podnikatele, jako na pozůstatky reakčního režimu, které je třeba ve jménu pokroku odstranit. Zničila se tím láska k půdě i úcta k řemeslu.

Jean-Claude Michéa: Tajnosti levice

Foto: archív MDA

Zatímco v minulosti byly v důsledku této stigmatizace staré střední vrstvy tlačeny na stranu feudální a církevní reakce, o sto let později jsou stejně spolehlivě hnány do náruče krajní pravice. Liberální intelektuálové z měst jsou ochotni je čas od času poučit o jejich zpátečnictví, tím však pro ně jejich problémy končí.

Další chybou levice je její dlouhodobé zajetí ve fascinaci novými technologiemi. V rozvoji těchto technologií spatřuje zcela automaticky jakýsi sociálně revoluční potenciál. Lenin takto věřil v elektrifikaci, raný Antonio Negri spoléhal na revoluční vývoj digitálních technologií, a Gilles Deleuze dokonce navrhoval rozvoj co nejvíce urychlit, aby se co nejdříve protrhnul kapitalistický obal a vyšší společenské uspořádání se z něj vylouplo v plné kráse.

„Nejprostodušší verzi tohoto moderního mesiášství nacházíme mezi přívrženci internetové levice,“ suše konstatuje Michéa v Tajnostech levice. Zdá se, že tento postřeh jeho českým recenzentům unikl. Přitom se ve stejném duchu vyjadřuje i v jiných svých knihách: „Elektronické sítě umožňují lidem být sami pospolu či žít společně bez druhých. Elektronické propojení funguje nejlépe za předpokladu, že byly rozloženy vazby primární sociability.“ A opět na jiném místě k internetovým revolucionářům píše toto: „Důležité je umět žít s lidmi, které jsme si nevybrali (sousedé, rodiče, kolegové v práci). Facebook sdružuje jenom lidi, které si vybereme.“

Výtky k sociální demokracii

Michéova kritika politiky socialistů a sociálních demokratů se zčásti prolíná s jeho kritikou ideologie liberální levice. Je tomu tak proto, že socialisté a sociální demokraté již po několik dekád v Evropě na pozice nové levice konvertují.

Především spolu s ní přistoupili na tezi, že všichni mají být (ve jménu pokroku) tak mobilní, jako je kapitál. Tato pozice v sobě již obsahuje volání po konci všech hranic, po ustavičném přesahování sebe sama a po mísení všeho se vším. Jenže „mísení“ je jen jiné jméno pro totálně uniformizovaný svět. Ochrana hranic a existence limitů je socialisty po vzoru nové levice považována za projev fašismu. Sociální demokracie tím ovšem dělá fašisty ze svých tradičních voličů a zároveň svým domnělým antifašismem fakticky obhajuje logiku kapitálu. Láme si pak hlavu nad tím, proč jí voliči mizí.

Od poloviny sedmdesátých let levice oslabuje svou kritiku kapitalismu a nahrazuje sociální otázku revolucí mravů a překračováním všech norem a tabu. Když čte dnes člověk programy levicových stran, píše Michéa, získává dojem, že socialistická společnost znamená pokračování v současném způsobu života plus rovnější rozdělení plodů růstu plus boj proti diskriminacím, ať už reálným, či imaginárním.

Starost o sociální otázku vyměnili socialisté za obdiv ke stále stupňovaným požadavkům nejrůznějších neziskových hnutí. Ve své knize Náš nepřítel, kapitál k tomu Michéa říká: „Hlavní požadavek levých liberálů je právo mít práva. Proto musejí konstruovat stále nové formy diskriminace, aby se mohlo toto právo rozvíjet.“

Socialisté a sociální demokraté zaspali nástup financializovaného kapitalismu. Díky tomu mohou stále věřit, že kapitál, který se během posledních třiceti let akumuloval v podobě kapitálu finančního, je částí již vyprodukované hodnoty, jež byla zcizena pracujícím. Bude tedy stačit část z ní přerozdělit do veřejného sektoru a potřebným vrstvám. Finanční kapitál je však dnes dvacetinásobkem světového HDP. Naprostá většina z něj nepochází z reálné ekonomiky. Je fiktivní, jde o výsledek sázky na budoucí vývoj ekonomiky. Finanční kapitál není plodem současného vykořisťování, ale toxickým plodem spekulací ohledně vykořisťování v budoucnosti. Jak pomůžeme pracujícím, když jim část tohoto otráveného ovoce přerozdělíme?

Někdejší francouzský prezident François Hollande

Foto: Reuters

Ve skutečnosti, konstatuje autor, žádné přerozdělování nehrozí. Už přes třicet let se v Evropě střídají ve vládách pravicoví a levicoví liberálové, kteří uskutečňují ekonomický program určený velkými mezinárodními kapitalistickými institucemi. Ti leví se přitom odvolávají na levicové kořeny, což je ovšem jen legenda pro voliče. Je zábavné, když se takový François Hollande vydává za ideového potomka komunardů.

Výtky k Michéovi

Michéovy knihy obsahují fundovanou analýzu příčin slabosti různých forem progresivní levice. Nenajdeme v nich ale plán, podle kterého by měli postupovat ti, kdo by se odvážili poučit v minulosti a oživit levicové myšlení konzervativními hodnotami.

Nenajdeme zde návod, jak zabránit prudkému navyšování nerovností, se kterým liberální levice bytostně nesouhlasí, a proto mu bezmocně přihlíží. Nedozvíme se, jak čelit negativním dopadům globalizace, které poškozují především právě dřívější levicové voliče, již už v pomoc zleva přestali doufat.

Nedočteme se u něj, jak reformovat Evropskou unii, která nefunguje správně, neboť „bruselská oligarchie má za cíl kriminalizovat ve jménu svobodné konkurence jakoukoli snahu kterékoli země třeba jen dílčím způsobem se vymanit z diktátu světového trhu a velkých průmyslových lobby“. Neprozradí nám ani to, jak čelit „velkým institucím mezinárodního kapitalismu“, které stojí v pozadí EU i střídání volebního kyvadla na úrovni národních států.

Nemá recept na to, jak řešit ekologické problémy, jimiž nás kapitalismus vzdaluje od možnosti nástupu společnosti s jiným vztahem k přírodě. Nenajdeme u něj ani návod, jak mobilizovat pro levicovou politiku vrstvy s konzervativními hodnotami, jak rehabilitovat staré střední třídy, jejichž zbytky jsou dnes globálnímu kapitalismu vystaveny prakticky bez jakékoliv ochrany.

Nedoporučuje, v jakém rozsahu udržet sociální stát a jakými cestami posilovat přirozené formy primární sociability. Neprozradí ani, jak čelit riziku, jehož se obává nejvíce, tedy že se svoboda stane především svobodou ovládat druhé.

Můžeme tedy zůstat zcela klidní. Michéa je naprosto stejně bezradný jako všichni jeho kritici z řad liberální levice, marxistické levice i levice sociálnědemokratické. Snad jedině s tím rozdílem, že ho jeho bezradnost nemotivuje k tomu, aby ty ostatní kádroval, poučoval a zatracoval.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků