Hlavní obsah
Pavel Klusák Foto: Alžběta Huclová

Co nás učí hudba outsiderů. Rozhovor s hudebním publicistou Pavlem Klusákem

„Ve světě, který se přirozeně mění den ze dne, by bylo nesmyslné očekávat pořád stejnou hudbu,“ říká Pavel Klusák (1969). Český rozhlas Vltava pravidelně vysílá jeho „deník náruživého posluchače“ (aktuálně v rámci pořadu Sedmé nebe), v němž se Klusák zajímá o experimentátory a události, které posouvají možnosti hudebního vyjádření za současné hranice.

Pavel Klusák Foto: Alžběta Huclová
Co nás učí hudba outsiderů. Rozhovor s hudebním publicistou Pavlem Klusákem

V rozhlasovém seriálu Outsideři jsou in jste na Vltavě představoval různé hudební osobnosti, které se vymykají mainstreamu. Co kromě toho měly společného?

Vesměs to byli lidé, kteří si vymýšlejí hudbu podle vlastních pravidel. Nejde o to, že by nectili žánr, jdou hlouběji. Někteří ani nemohli jinak: třeba Daniel Johnston s diagnostikovanou schizofrenií nebo komik a zpěvák Tiny Tim, jehož podivínství se televizní moderátoři krutě posmívali a který byl zřejmě neléčený autista. Když jako tvůrce ignorujete něco z běžných pravidel, vystavujete je tím skvělé zkoušce. Třeba jako žena, která nabízí hudbu pro nebožtíky do rakve, muž, který si myslel, že ví, jak zní vesmír, nebo vzdělaný kytarista, který každý den vstává časně ráno „jako pekař“ a jde dělat hudbu a jenž vydal už na šest set alb. Co to je za příběhy? Co vypovídají o našich návycích a omezeních?

Není hledání outsiderů spíš zábavným únikem od složité reality a problémů světa?

Posuďte sama. Písně a rituály fiktivního národa Kesh nahrála velká sci-fi spisovatelka Ursula K. Le Guinová coby vizi národa, který bude žít v Kalifornii za pár set let: viděla je jako kmenové přírodní lidi, kteří ale znají internet. Vlastně tím vymýšlela postapokalypsu s happy endem. V Česku se zase jeden umělec rozhodl posbírat všechny hudební granty. Začal se ptát komisí, jaké parametry má mít ideální umělecké dílo – a pak je všechny zkombinoval. Podnikl to především jako koncept, ale taky skutečně dosáhl na velké množství grantů. Tyhle příběhy mě ujišťují, že zůstávám v kontaktu s realitou.

Co nás tedy taková hudba z okraje učí?

Že není žádný okraj – anebo že je všude. Že svou hudbu mají nejen velké sociální bubliny, ale i samorosti. Že nás jejich fantazie usvědčuje z chabé imaginace. A že může naši představivost rozšířit. Potřebovali bychom takové dějiny hudby, které by daly satisfakci i těm, co nepěstují známý styl, který popové publikum umí bez námahy dekódovat a dostává skrze něj jednoduchou, možná až masturbační slast. Těm, co nevyhovují kánonu velkých skladatelů, který se utvořil v akademiích.

Daniel Johnston

Foto: Profimedia.cz

Mě na tom samozřejmě zajímají příběhy. Zkouším je teď převyprávět v knize nazvané Uvnitř banánu, která brzy vyjde v nakladatelství Fra. Není to striktní publicistika, lze to číst i jako prózu, právě pro paradoxnost osudů a poetik. Otevřenost, mnohoznačnost nebo nejasnost těch příběhů by měla ponechat prostor čtenáři k odpovědi na vaši otázku. Když někde čtu ukázky, lidé se smějí. Radostně, ne zlomyslně. Nechci z toho dělat příliš zatěžkané téma.

Přichází dnes i v hudbě revize opomíjených autorů, jakou jinde spustily protesty Black Lives Matter?

Prožíváme skvělé období, protože jsme v živém procesu reevaluace: v příběhu uplynulého století se stále ještě rozkoukáváme. Pořád se vynořují náměty, která pozapomenutá díla brát v potaz. Je tolik příslušníků menšin, autorů svébytných poetik a introvertů, kteří jen nedostali prostor v médiích, je tolik autorských hudebnic, které dobový ohlas odbyl postojem „no jo, ony si něco jen tak zkoušejí“…

Aby nedošlo k omylu: já vůbec nejsem proti mistrovským dílům, protože v nich se taky manifestuje vrcholná imaginace: od Hildegardy z Bingenu přes Beethovena až k Mortonu Feldmanovi. Jenže v historii popu koncept mistrovství nahradila pyramida popularity a tržní síly, na jejímž vrcholu jsou Rolling Stones a Michael Jackson – což je obraz, který je do budoucna zřejmě neudržitelný.

Morton Feldman

Foto: Smart Communication

Demokratizace hudby, která umožňuje hrát a vydávat každému, která lidem dala kytary a software, to je druhý pól. Dnes se hudební historikové a teoretici ptají, jak skrze něj uvažovat o komplexních příbězích hudby. Nestačí jenom sociologicky říct „každá holka a každý kluk můžou dnes být obývákovými producenty“, musíme se ptát i na to, co to udělalo s hodnotami, estetikou, kurátorováním hudby, posluchačským hledáním orientace v té záplavě. A třeba taky na to, kdo jsou naši čeští „černoši“ ve smyslu Black Lives Matter.

A kdo to jsou?

Střední Evropa je národnostně dost homogenní a tradičně bílá: při tak silné většině spousta lidí skutečnou starost o pestrou vyváženost odzívne. Ale pořád jde o diverzitu, o to, aby ti, kdo vládnou mediální silou, měli dost odpovědnosti a reprezentovali všechny, kteří by měli dostat slovo. Hlavně ty, u nichž hrozí, že zůstanou na okraji. A samozřejmě: ideální by bylo, kdyby to festivaly, média a instituce nedělaly z pocitu vnucené korektnosti, ale kdyby to cítily jako přirozený princip, který svět vylepší, zklidní a udělá snesitelnějším.

Funguje v české hudbě i rasový, případně etnický filtr?

Ano, v tom smyslu, že když někdo nemá bílé kořeny, nedokáže to většina nevidět, nevnímat jako kategorii.

Anebo například u kapely Klec, která hraje žánr klezmer, narážím občas na to, že dramaturgové řeknou: Ale to je židovská kapela, tu chceš nabízet normálně mezi nezávislými kapelami? Jo, sakra, chci! Beztak jsou jejich chasidství, vykořeněnost, chandra a zlost na schematické pojetí dějin naprosto srozumitelné komukoli. I proto, že to všechno kluci z Klece skvěle vyprávějí.

Na co vlastně to outsiderství ukazuje v kontextu naší postindustriální kapitalistické společnosti?

Že bychom potřebovali nějaký systém, který dá důraz na soucítění, a ne vymezování. Na inkluzi, a ne exkluzi. Laurie Andersonová říká, že věčné soutěžení v televizních reality shows jen vzdaluje lidi od představy skutečné rovnosti. Proč musí být pořád někdo nejlepší? Vždyť jsme síť! Koncept popularity nemá nic společného s tím, zda pro vás bude ta která hudba zásadní zážitek. Bez stopových prvků by naše tělo chcíplo.

Pavel Klusák

Foto: Alžběta Huclová

Po léta si taky myslím, že výraz alternativa je velká past na hudbu. Leckdo se pod tím štítkem dobrovolně uklidí do pozice béčkové distribuce, vyprofilují se nejšikovnější příjemci grantů a máme tady jakože hudební art. Ale to je klamná představa. Proč se v literatuře a výtvarném umění o žádné alternativě – naštěstí – nemluví?

Existuje mnoho skupin obyvatel, jejichž kultura – ať už náročná, lokální, nebo jinak antipopulární – není v televizním prime timu vůbec reprezentovaná. Vlastně jsme se s tím už smířili. A to mi vadí.

Bylo hudebním outsiderům líp před internetem, nebo dnes?

V předinternetové době existoval permanentní konflikt, kdy největší hudební korporáty, Sony Music nebo Warneři, stavěly zeď mezi svou propagovanou hudbu a zbytek. Lidem to vpálilo do podvědomí klam, že co je populárnější, je hodnotnější, „opravdová hudba“. Josef Chuchma mi v té době řekl: „Musíte o tom mít zmínku v každym článku?!“ Myslím, že se o té nerovnosti mělo psát ještě víc. Situace se posunula, ale algoritmy dnešních streamovacích služeb jako Spotify taky nepodporují překvapivá setkání s něčím nečekaným: nechávají náš vkus běhat v kole. Zase to je na aktivitě nás samotných.

Na Vltavě opakovaně představujete průlomové autory, kteří posouvají hranice hudebních možností a přinášejí radikální odklon od zavedených pravidel. „Někteří váhají, zda je to ještě kultura,“ jak jste uvedl u francouzských konkretistů. Jak jako publikum zvládáme tak zásadně jiná díla přijmout?

Po léta děláme s Karlem Veselým a Alešem Stuchlým audiovizuální večery na téma, co je nového. Vidím tam, že lidé vysloveně chtějí potkávat hudbu, která by byla stejně nová jako situace, ve kterých se ocitá svět. Protože ve světě, který se přirozeně mění den ze dne, by bylo nesmyslné očekávat pořád stejnou hudbu. „Okamžik před tím, než porozumíš“ – to je podle Jošihida Ótoma moment, kdy hudbě nerozumíte racionálně, ale cítíte v ní kód, který dává smysl.

Zároveň jsme však v situaci, kdy třeba veřejnoprávní televize ve stavu ohrožení dává natvrdo přednost populární hudební kultuře, aby se mohla vykázat konkrétními čísly sledovanosti. A onu různorodost, která odpovídá skutečnosti, tak nezvládá reprezentovat. Nahrazuje ji snahou trefit se do uspokojení většiny.

Kdo podle vás patří mezi současné přední hudební průkopníky, kteří kladou základy toho, jak bude hudba vypadat v budoucnu?

Náš svět je roztříštěný, na otázku, co je zásadní, proto není jedna klíčová odpověď. Pár průkopníků ale vyberu. Věřím autorům, kteří cítí potřebu ztišení a hry s tichem, jako Michael Pisaro nebo Eva-Maria Houbenová z volného sdružení Wandelweiser. O tvorbě skrze silné algoritmy, kterým se kvůli marketingu říká umělá inteligence, skvěle uvažuje Jan Burian junior: hudba dokončená stroji a její etika je zásadní téma.

Jana Winderenová

Foto: Profimedia.cz

Díky podmořským mikrofonním sondám Jany Winderenové a Chrise Watsona poprvé v historii slyšíme svět tající Arktidy: a je to silné jako dokument i jako hudba. A když poslouchám nahrávku Black Nationalist Sonic Weaponry, vzniklou pod sloganem Make Techno Black Again, věřím, že fúze různých kulturních vlivů v pospojovaném světě nám předhodí úžasnou hudbu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků