Hlavní obsah
Vojtěch Pecka Foto: Lucie Levá

Čas hraje proti nám. Sociolog Vojtěch Pecka o klimatické změně

Vojtěch Pecka (1983) se ve svém výzkumu zaměřuje na to, jak se fosilní průmysl staví ke klimatickým změnám, i na současné sociální teorie, jež zpracovávají vztah společnosti k širší ekosystémové a geofyzikální realitě. Spolupodílí se také na cyklu A2larmu o klimatické krizi Budoucnost je teď.

Vojtěch Pecka Foto: Lucie Levá
Čas hraje proti nám. Sociolog Vojtěch Pecka o klimatické změně

Je ještě nějaká pochybnost, že za globálním oteplováním jsou opravdu emise skleníkových plynů pocházejících z lidské činnosti?

Prakticky všechny publikované klimatologické studie na tohle téma vysvětlují současný nárůst teplot přibýváním skleníkových plynů již několik desetiletí. Pravda je, že mezi skupinami, které se na vývoj klimatu přímo nezaměřují, se občas vyskytují pochyby – postupuje to od meteorologů k biologům a dalším přírodním vědcům. Řeší se třeba, do jaké míry se nárůst skleníkových plynů projeví ve finálním zvýšení teploty, jak na to Země bude reagovat, co se stane s arktickými lesy, s deštnými pralesy, jak rychle bude ubývat polární led, kolik metanu se bude uvolňovat z tajícího permafrostu… To je spousta neznámých, které ovlivní i rychlost a dopad změn. Ale to, že je současná míra oteplení způsobená člověkem, je dnes jistota. A je obrovským selháním komunikace vědy, že tohle velká část veřejnosti neví.

Biolog David Storch v salonní debatě na Ekologických dnech Olomouc prohlásil, že toky peněz, které do environmentální oblasti jdou, jsou ve skutečnosti docela velké. Potíž je, že neznáme ta správná řešení. A jako příklad špatného řešení uvedl biopaliva…

Minimálně víme, která řešení jsou špatná. Například že je nesmysl spalovat uhlí. A přesto to ve velkém dál děláme. Celosvětově jdou nadto do fosilního průmyslu státní dotace ve výši stovek miliard dolarů. Když k tomu připočítáme škody, které vinou tohoto průmyslu působí klimatická krize, dostáváme se k astronomickým částkám, jež dalece přesahují jakékoli dotace do environmentální oblasti. Přitom stále hledáme nová naleziště fosilních paliv: v oceánech, tající Arktidě a jinde, ačkoliv je jasné, že je nesmíme spálit, pokud máme mít šanci na život ve stabilním světě.

A ano, souhlasím: u biopaliv se ukázalo, že mají spoustu negativních dopadů, zvlášť když se pěstují intenzivním zemědělstvím, jehož efekt na ekosystém je děsivý. Přitom se teď objevují například systémy, kde máte pastvinu pro dobytek a nad zvířaty jsou vysoké konstrukce se solárními panely – takže nepřicházíte o půdu, kterou můžete zemědělsky využívat, zároveň produkujete elektřinu, a navíc to zastínění zabraňuje vysoušení půdy. Exponenciálně rovněž padají ceny bateriových úložišť, která jsou schopna řešit nestabilitu obnovitelných zdrojů. Podobných řešení je spousta, ale jako společnost jsme se na ně ještě patřičně nezaměřili.

Bohužel se také těchto témat skrze byrokratický systém často chytají oligopolní struktury, u nás třeba Agrofert, které najdou způsob, jak problém zdánlivě řešit, ve skutečnosti jim však jde hlavně o to, vytáhnout peníze ze státu.

Premiér Andrej Babiš (ANO)

Foto: ČTK

Zároveň je třeba říci, že v řešení tak obrovského problému prostě budeme dělat chyby a vydávat se dočasně špatnými cestami. Zásadní je slepé vývojové větve co nejrychleji identifikovat, opouštět a vydat se směrem, který se ukazuje v praxi jako účinnější.

Dnes máme spoustu různého fragmentovaného vědění. V tuhle chvíli musí přijít velký transformační moment, kdy se z různých pohledů začneme soustředit na to, co vlastně dělat. A v tom se nemají angažovat jenom klimatologové, energetici či zemědělci, ale lidé napříč společností bez ohledu na věk, vzdělání, příjem či pohlaví. Protože jde o to, jakým způsobem žijeme my všichni. A celá naše společnost, přinejmenším v západním světě, je orientovaná na spotřebu, která se nedá dlouhodobě uspokojovat ze zdrojů této planety. Nakonec nejde o nic menšího než znovuobjevit, jak být člověkem.

Jsme takové změny schopní?

Klimatická krize už je tady. Když jdete do lesa, tak v uschlých stromech vidíte závěrečné titulky holocénu. Je to zlomový moment, jenž se nedá přehlížet. Holocén, doba pozoruhodně klimaticky stabilního období Země, končí. A my se buď změníme také, nebo skončíme spolu s ním.

V tomhle ohledu je zajímavé sledovat, jak se mobilizuje umělecká scéna, protože tohle je velká příležitost právě pro umění; rozvíjením kreativního potenciálu se můžete realizovat, aniž byste nutně museli kupovat každý týden nové boty nebo létat pravidelně na eurovíkendy. Koneckonců celý průmysl roztáčející kola konzumní společnosti se zaměřuje na prodej věcí skrze emoce, které jsou v zásadě zdarma. Snaží se vás vlákat do koupě dárku, protože chcete udělat radost někomu, koho máte rádi. Pokouší se vám prodat nový telefon, abyste zapadli mezi kolegy v práci. Konzumní společnost je sofistikovaný „únos“ našich já a našich vzájemných vztahů zabalených tak, aby se s nimi dalo obchodovat.

Rovněž je ovšem potřeba si přiznat, že žijeme ve společnosti totálně závislé na fosilních palivech a pouze osobní volbou z toho nejsme schopní utéct. I když jedete vlakem, tak ten vlak je na elektřinu, která se vyrábí z fosilních paliv. Problém nevyřešíme tím, že nad každou věcí budeme zkoumat, jakou má uhlíkovou stopu. Prioritní je vstupovat do politického procesu a hledat politickou artikulaci toho problému.

Potíž klimatické krize a ekologické destrukce je v tom, že náš současný politický, a hlavně ekonomický systém tu destrukci nevidí. Cena fosilních paliv nedává smysl. Tváříme se, že jsou levnější. Přitom když porovnáte, co za fosilní paliva musíme zaplatit v různých externalitách, a především co bude muset zaplatit generace našich dětí, tak ta cena najednou exponenciálně roste.

Ministr životního prostředí Richard Brabec v Právu řekl, že Evropa má na svědomí jen 9 % světových emisí, a že tedy evropské řešení nestačí…

Ano, nutné je globální řešení. Ale globální řešení vyžaduje i to evropské. Nemůžeme se vymlouvat na to, co dělá nebo nedělá soused, musíme se soustředit na sebe – a zároveň se snažit dohodnout s ostatními, aby emise snižovali taky. Což je v současném světě pravda dost problém.

Zadruhé, emise zůstávají v atmosféře velmi dlouhou dobu. To, co jsme vypustili během průmyslové revoluce, v ní bude působit stovky a tisíce let. My Evropané jsme průmyslovou revoluci odstartovali a rozšířili jsme způsob života závislý na fosilních palivech do celého světa. Za tu dobu se nám podařilo vytvořit kumulativní emise, které dodnes životní prostředí ovlivňují. A když se koukáte do čísel, vidíte jiný obrázek, než ukazuje pan Brabec. Konkrétně Česko se dostává při přepočtu kumulativních emisí na obyvatele na čelní příčky celosvětově. Vymlouvat se na Čínu je v tomto kontextu obrovské pokrytectví.

Ano, Západ emise snižuje. Často ale tak, že svou výrobu outsourcuje a v rámci „uhlíkového účetnictví“ si pak tyto zdroje jednoduše nezapočítá. Když pan Brabec mluví o tom, jak obrovské jsou čínské emise, mluví z podstatné části o emisích ze zboží, které bylo vyrobeno pro nás.

Třetí věc je, že v poslední době Čína nebo Indie ve snižování emisí sledují trajektorii přislíbenou v Pařížské dohodě. A pořád mají v přepočtu na obyvatele emise nižší než my: průměrný Číňan v roce 2014 vyprodukoval ročně zhruba 7,5 tun emisí, průměrný Ind 1,7 – průměrný Čech 10,4.

Jak ale chudším zemím vysvětlit, že se mají dobrovolně připravit o období luxusu a konzumu?

Rozvojové země jsou dnes klimatickou krizí postižené nejvíc. Zaprvé proto, že jsou v oblastech, na které oteplení nejvíc dopadá skrze sucho, nebo naopak větší objem dešťů a záplav. Zadruhé proto, že nemají rozvinutou infrastrukturu, která je schopná se bránit a přetvářet přírodní prostředí. A zatřetí, na rozdíl od bohatých zemí si v případě výpadku nemůžou chybějící zdroje koupit od někoho jiného. Na mezinárodní scéně jsou to tedy často právě chudší státy, které tlačí na řešení environmentální krize, a celý proces naopak blokují země jako USA, Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty, které jsou závislé na obchodu s fosilními palivy.

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO)

Foto: Milan Malíček, Právo

Další věc je, že v rámci Pařížské dohody vznikl klimatický fond zaměřený na to, aby rozvojové země měly prostředky na dekarbonizaci. Bohužel z cílových 100 miliard dolarů pro rok 2020 je v klimatickém fondu stále jen zlomek. Přitom pro spoustu rozvojových zemí je cesta k dekarbonizaci jednodušší, protože ještě nemají vybudované uhelné elektrárny, které by musely rušit, ale můžou dnes, kdy rapidně klesají ceny solárních panelů a dalších nízkouhlíkových technologií, jít cestou obnovitelné energie.

Tady je bezprostředně nutné, abychom odstartovali něco jako globální Marshallův plán pro 21. století. Na první pohled se takové investice můžou zdát drahé. Ale díky tomu, že se zaměřují na řešení problémů, které nám působí obrovské ekonomické ztráty, nakonec se mnohonásobně vyplatí. Stejně jako se svého času Marshallův plán mnohonásobně vyplatil USA.

Jak tedy hodnotíte postoj současné české vlády?

To není problém současné české vlády, ale prakticky všech našich vlád od revoluce. Navzdory tomu, že jsme v poslední době obrovské množství výroby outsourcovali do rozvíjejícího se světa, největší pokles emisí se odehrál na začátku devadesátých let, kdy strukturálně neudržitelná a špatně řízená odvětví průmyslu nevydržela tlak trhu a otevření se Západu a zkolabovala. Takže závazky z Kjótského protokolu dodržujeme jen díky této shodě okolností, kvůli zhroucení minulého režimu – nestojí za tím žádná naše uvědomělá politika.

Skoro 20 % energie vyvážíme do zahraničí, a je to většinou elektřina z uhlí, přičemž externality ze zhoršeného zdraví a ničení krajiny si necháváme doma. Dnes jsme dokonce svědky udělení výjimky elektrárně Chvaletice, která navíc překračuje limity rtuti vypouštěné do ovzduší.

Do toho pan Babiš říká, že neví, proč by měl myslet na to, co bude v roce 2050. To je naprostá tragédie, protože planetární systém má svou setrvačnost a my dnes ovlivňujeme nejen, co bude v roce 2050, my ovlivňujeme svět na staletí dopředu. A když to budeme ignorovat, dostaneme se do stadia, kdy už se situací nepůjde nic dělat. Poslední zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu varuje, že v následujících několika málo letech máme poslední šanci udržet se aspoň na hranici přijatelně nebezpečného světa. A když budeme ještě deset let váhat a říkat si, jestli něco dělat, nebo nedělat, tak už tu možnost mít nebudeme.

Je vlastně environmentální krize téma pravicové, nebo levicové? Nebo je to jedno?

Dnes bývá ochrana přírody vnímána jako levicové téma. Je asi pravda, že levice, především na Západě, je v tomhle tématu aktivnější, a hlavně není v tak očividném područí fosilního průmyslu, jako jsou například republikáni v USA. Ale to není rozhodně nic, co platí absolutně. Je to spíše důsledek výhry jednoho partikulárního proudu v pravicové politice.

Vezměte si například, že Margaret Thatcherová byla první, kdo začal politicky řešit agendu globálního oteplování, podobně jako George Bush starší. Před nimi to byl Richard Nixon, kdo zakládal americkou Agenturu na ochranu životního prostředí. A v dnešní Británii vyhlásili stav klimatické nouze konzervativci. Republikán Arnold Schwarzenegger se jako guvernér Kalifornie musel soudit s vlastní federální vládou, aby mohl snižovat emise. V poslední době i republikánský stratég Frank Luntz, který původně stál za republikánskou dezinformační strategií popírající závažnost klimatických změn, republikány vyzývá, aby svou pozici přehodnotili. Dopady klimatické krize jsou už příliš očividné, a pokud se republikáni nedostanou z područí fosilního průmyslu, který je zcela opanoval, riskují, že ztratí celou generaci voličů.

Na druhou stranu, ani ta levice není jednolitě pro ochranu životního prostředí nebo řešení klimatické krize. Vzpomeňme výroky Jiřího Dolejše z KSČM, který si vzal na paškál stávkující studenty, nebo postoj takového Jaroslava Foldyny z ČSSD.

Co bychom tedy jako Česko měli dělat?

Zásadní je dostávat téma klimatické krize k veřejnosti. Institucionalizace jejího řešení musí být tak velká a tak rychlá, že bez společenské podpory se nedá uskutečnit. Potřebujeme také odblokovat politickou imaginaci a kreativitu, což nám umožní vytrhnout se z destruktivního způsobu našeho kolektivního směřování.

Vojtěch Pecka

Foto: Lucie Levá


Tohle dobře pochopil fosilní průmysl, a proto se vrhl na dezinformační kampaně zaměřené právě na veřejnost. Situaci se jim podařilo úplně zablokovat, takže my teď přešlapujeme na místě a musíme řešit, jestli vlastně oteplování vůbec je. To je přitom z vědeckého hlediska úplně absurdní, někde na úrovni tvrzení o placatosti Země. Ale při studiu „klima-dezinformačního hnutí“ mi došlo, že v tomhle střetu se vědci neobejdou bez naší podpory. Jinak je převálcují odborně naprosto nekompetentní, ale v komunikaci s médii zkušení demagogové typu Václava Klause.

Můžou nás zachránit nové technologie, nebo budeme muset změnit sami sebe?

Nutné bude obojí. Koneckonců každá technologie proměňuje i nás samotné. Ale budoucnost se nedá předvídat, můžeme jen pozorovat přicházející trendy. A také technologický vývoj je tak rychlý, že se nedá odhadnout, kam povede. Ale čas tady hraje proti nám. Potřebujeme změnu rychle.

Potíž je koneckonců i to, že celý náš systém z hlediska tvoření peněz není schopný dlouhodobě fungovat bez hospodářského růstu, protože pak by se celá ta ekonomická transakce začala zadrhávat, investoři by ztratili důvod, proč vůbec někam dávat peníze. Problém je, že hospodářský růst sice měří, jak rychle se točí peníze v ekonomice, ale není zrovna nejlepší indikátor toho, jak se máme. A už vůbec ne toho, jak se má životní prostředí.

Dostaneme se někdy k nerůstové ekonomice?

To je na nás. V Česku jsou všechny politické strany zamčené ve starém myšlení. A v jeho rámci řešení neexistuje. Tohle je přesně ta chvíle, kdy je nutné začít přemýšlet nově, definovat politiku pro život v antropocénu. To musí být projekt naší generace.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků