Hlavní obsah
Petr Král v roce 2004 Foto: Gérard Gratadour, ČTK

Byl to sekáč. Vzpomínka Michala Šandy na Petra Krále

Jeho ustavičné remcání mi bude chybět. Ještě zakoupenou knihu ani pořádně neprolistoval do konce, a okamžitě našel chybu, ať už skutečnou, nebo domnělou, a dal se do hudrování. Nenechal nit suchou na autorovi, redaktorovi, nakladatelství, což zobecnil na obecné kulturní nevědomí a úpadek světa vůbec.

Petr Král v roce 2004 Foto: Gérard Gratadour, ČTK
Byl to sekáč. Vzpomínka Michala Šandy na Petra Krále

Vzít do ruky pilu jsem ho nikdy neviděl, ale pravděpodobně by se stejně plamenně rozhorlil, koho že to napadlo udělat na ní tolik nebezpečně ostrých zubů.

V posledních letech jsme se s básníkem Petrem Králem vídali pravidelně pátek co pátek na obědě v literární kavárně v Řetězové a posléze v Týnské, a to zase cibulačka byla moc vodová, oproti té, co se vaří ve Francii, a maso málo propečené, nebo naopak na troud usušené v troubě. Král při tom kolem sebe šermoval sklenkou vína jako kordem, zatímco ostatní spolustolovníci dlabali, až se jim dělaly boule za ušima.

Ve víceméně ustáleném zasedacím pořádku sedával po jeho pravici celoživotní souputník Stanislav Dvorský. Jejich nerozlučné přátelství, které přetrvalo i přes období emigrace, v mnohém připomínalo pouto, jaké spolu měli Voskovec s Werichem. Stejně jako v případě V+W odešli z tohoto světa jenom několik měsíců po sobě i D+K. Dvorský 21. února a Král v osmasedmdesáti letech 17. června.

Když jsem do Salonu napsal recenzi na Králem uspořádanou antologii Nejlepší české básně 2011 a opatřil ji všeříkajícím titulkem Hnojišťátka, poslal Král obratem do redakce rozhořčený dopis, v němž mě vyzval na souboj na život a na smrt, ovšem ne někde na paloučku za ranního kuropění a účasti dvou sekundantů, ale na stránkách novin, před zraky desetitisíců čtenářů. Následující den jsme se při pátečním obědě bodře přivítali, jako nejlepší přátelé, jimiž jsme ostatně byli. Petr Král náruživě miloval literaturu i život a na rozdíl od mnohých autorů dovedl jedno od druhého odlišit. Byl to sekáč.

Michal Šanda (1965) je spisovatel.

Foto: Petr Horník, Právo

Do svého pěšího románu Svědek stmívání mi napsal dedikaci Michalovi trochu světla míchaného větví. Jak jsem teď tu knihu vyndal z knihovny, abych se s ním niterně rozloučil četbou jeho textů, otevřu ji namátkou a – chyba!

Zatímco jeho kroky se ve tmě otíraly o svět podél neviditelné tečny, myslel si, že středobodem by mohla být parádní slavnost, která by rozčeřila obzor z tajného úkrytu sdíleného s nejbližšími přáteli. Vynořovala se málem už z příšeří večerní pouti, kde ještě po zavírací hodině dál zvolna sondovali zpustlou dráhu v autíčcích vysílajících k nebi poslední ozónová sršení.

Slovo tajného je přeškrtnuté černou fixou a přepsané Královou rukou na hloubi.

Svět je holt samá chyba, a že už tady nejsi, je přímo hrubka. Petře, ahoj.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků