Hlavní obsah
Egon Bondy: Dlouhé ucho Foto: archív nakladatelství Akropolis

Bondyho loučení. Ondřej Slačálek o knize Dlouhé ucho

Je to zvláštní příběh – skoro vše, co Egon Bondy (1930–2007) napsal před rokem 1989, se dochovalo a vesměs poměrně brzy po změně režimu vyšlo. Knížka Dlouhé ucho, kterou napsal roku 1997, se ztratila v nakladatelském provozu, a ač toho prý autor dost želel, neboť si přál její brzkou publikaci, našla se až po mnoha letech a vychází teď (v nakladatelství Akropolis), třináct let po Bondyho smrti a třiadvacet let po svém vzniku.

Egon Bondy: Dlouhé ucho Foto: archív nakladatelství Akropolis
Bondyho loučení. Ondřej Slačálek o knize Dlouhé ucho

Třeba je ale tento příběh knihy v souladu s hlavním poselstvím Dlouhého ucha o nesmyslnosti všeho lidského úsilí a o tom, že taoisty popisovaná Cesta má svůj vlastní rytmus a způsoby a bez ohledu na to, co si přejeme, nakonec dosáhne svého. Není to zrovna hezké vůči autorovi, ale autor sám by mohl namítnout: „Kým jsem já proti Cestě?“

Dlouhá změna

Na první pohled působí Bondyho próza jednoduše, jako loučení. Převyprávěním příběhu závěru života autora Tao te ťingu, základní knihy taoismu, jako by nám představoval další variaci na známé téma: starý muž udělá ještě na poslední chvíli nečekaný krok – a vydá se na dalekou cestu.

V naší tradici známe asi nejpůsobivější podobu tohoto tématu v Tolstého útěku z Jasné Poljany. Odchod Starého mistra – či jak mu říká Bondy poněkud neuctivěji Dlouhého ucha – od dvora a jeho cestování na daleký konec čínského světa a ještě za něj v sobě má víc rozvahy a důstojnosti, otázka v pozadí je ale patrně stejná: Na čem vlastně záleží, když se neodvratně blíží konec? Lze tváří v tvář smrti ještě změnit svůj život?

Setkáváme se s bilancí starého muže a je celkem jasné, že mnoho charakteristik Dlouhého ucha sedí na Bondyho samého. V neradostných úvahách na prahu smrti (Bondymu zbývalo ještě deset let života, Starému mistrovi zhruba půlrok) je autor nelítostný k mnoha svým slabinám. Nejvíc ovšem k těm, které jeho okolí chápalo naopak jako silné stránky: zejména k lásce vůči moudrosti. Bondy je dostatečně podezřívavý vůči sobě samému, aby rozuměl tomu, že touha po poznání není nezištná, že je v ní skrytá ambice vyniknout co největším věděním. Zdánlivě smysluplné úsilí se tváří v tvář bezprostřednosti smrti i bezhraničním proporcím taoistické Cesty jeví jako směšné a nabubřelé, ač to možná vidí jen Dlouhé ucho sám.

Egon Bondy v roce 2003

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Čtenář, který není odborník na východní myšlení, nemůže posoudit, do jaké míry v meditacích odcházejícího dvořana sledujeme Bondyho výklad taoismu a co přesně má společného s taoismem reálným. Občas lze nabýt podezření, že do úvah o marnosti pronikají prvky druhého z Bondyho významných východních zájmů: buddhismu. V závěrečných pasážích, kde Bondy představuje nečekanou pointu v myšlení Starého mistra, která se už do Tao te ťingu nevešla, zase můžeme být na pochybách, zda nedoplňuje taoismus z čista jasna impulsem křesťanství: neosobní taoistická Cesta nás prý vítá láskou, ač tedy takovou, kterou nejsme schopni docenit, pochopit a přijmout.

Zatímco duchovní zdroje některých myšlenek nejsou vždy jasné, vazbu na marxistickou kritiku kapitalismu projektuje Bondy do myšlení Starého mistra velmi viditelně.

Hlavní hrdina je dvořanem státu v úpadku a sleduje procesy, které zcela změní starou Čínu. Odsuzuje nástup různých podob lichvy, manipulace a nadvlády člověka nad člověkem. Jsou mu sympatičtí buřiči, které označuje jako venkovské anarchisty. Jejich představa o okamžité revoluci je však pro Bondyho Starého mistra nepřesvědčivá. Jeho marxismus je tušením, že emancipace nepřijde jednoduchým krokem teď a tady, ale složitým vývojem plným protikladů, rozporů a konfliktů, jehož konce sám nedohlédne.

Neosobní Cesta, která překračuje nejen možnosti jednání každého jednotlivce, ale i možnost dohlédnout důsledky svého jednání, jako by se tu až příliš snadno dala převést na Marxovu analýzu kapitalismu a alternativ jeho překonání. Bondyho Starý mistr (a tady si buďme jisti, že postava splývá s autorem) chce věřit ve změnu. Jestli ale něco ví jistě, pak to, že tato změna přesáhne jeho fyzický život.

Schopnost morálního pobouření (zejména pokud je svědkem ponižování jiných lidí) a sympatie s politickou revoltou tak jsou v podivném kontrastu s jakousi povznesenou lhostejností, kterou Starý mistr cítí vůči světu. Není to rezignovanost, a už vůbec ne výzva k rezignaci. Spíš způsob, jakým čelit náporu nesmyslného utrpení, nezbláznit se a udělat aspoň to málo, co udělat lze.

Egon Bondy (vlevo) a Ivo Vodseďálek v roce 1950

Foto: archív Tomáše Mazala

V jednom ze svých pozdních rozhovorů z roku 2001 prohlásil Bondy, že v devadesátých letech přestal psát básně. Zatímco v předchozích dekádách se potýkal s realitou, která byla otřesná, ale obsahovala v sobě naději na změnu, v devadesátých letech podle Bondyho svět za kulisami radostného vítězství svobody a demokracie naději na změnu fatálně ztratil.

Podobný pocit silného postkomunistického zklamání Bondy vyjadřuje i v knize. Starý mudrc se setkává s venkovankou, která jej začne doprovázet a sloužit mu. Ač je uctivá, až servilní způsobem, který je Dlouhému uchu občas trapný, je zároveň naprosto neochvějná ve věci svého jediného snu: chce mít vlastní pole. Všechny argumenty mudrce pro občinu, o společenských následcích i následcích pro ni samou po čínské rolnici jednoduše stékají – chce mít zkrátka pole, možná dokonce zbohatnout, být lichvářkou… I vykořisťovaní chtějí být vykořisťovateli – patrně právě toto poznání je na dně Bondyho politické skepse.

Intelektuálové a moc

Kniha vydaná s velkým odstupem ukazuje, že Bondy dokáže stále ještě hodně překvapit. Stejná překvapení jako objev nového textu ale skýtá nové čtení jeho starších knih, které dnes vycházejí znovu. Číst si po uprchlické krizi rozmluvu rasistických hospodských tlachalů z osmdesátých let v Bezejmenné nebo Cybercomics a Severina tváří v tvář klimatické změně a souvisejícím prognózám je silný zážitek, právě tak jako číst znovu některé z Bondyho básní.

Kvasí pochopitelně i autorova odvrácená stránka. Pokračuje debata, kterou má mnoho nadšených čtenářů Bondyho děl sklon prostě odmávnout, odkopnout do kouta a kterou mají jiní tendenci považovat naopak za klíč k celému Bondymu a zdroj k úplnému přehodnocení všeho, co kdy napsal. Mám na mysli samozřejmě spolupráci s StB.

Fakta o ní jsou nepříjemná a otřásající a leccos z Bondyho obrazu bude třeba v jejich světle znovu promyslet. Nicméně rámce, do nichž tyto skutečnosti zasazují jejich dosavadní vykladači Miroslav Vodrážka či Petr Blažek, zatím nejsou příliš přesvědčivé. Ve svých traktátech či mediálních vystoupeních staví „pravdu“ estébáckých záznamů jako ten pravý klíč k Bondyho životu a dílu. Zatím nejlepším příspěvkem do debaty o Bondyho spolupráci s StB tak zůstává jeho vlastní novela Šaman

Ondřej Slačálek (1982) je politolog, působí na Filozofické fakultě UK.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V románu Dlouhé ucho se autor k tématu spolupráce s StB nijak nevrací. Lidem lačným po obráceném hříšníkovi a zpovědi nedá to, co očekávají, pokud nemá být spolupráce skryta v popisu původní přináležitosti Dlouhého ucha k císařskému dvoru upadající říše. Zde ale spíš ukazuje na bolavé místo velké části intelektuálů, zejména těch „akademických“: soustavná a dlouhá intelektuální práce potřebuje podmínky, které nejčastěji poskytovala vládní moc. To samozřejmě vedlo a vede k určitému myšlenkovému nastavení intelektuálů ve vztahu k této moci: kdo by kousal ruku, která ho krmí. Obraz starého mistra, který vnímá opuštění dvora jako konečný zdroj svobody, není sebereflexí, spíš implicitní výčitkou adresovanou jiným intelektuálům.

K sebekritičnosti se Egon Bondy dostává spíš tam, kde se bičuje za pýchu spojenou s láskou k vědění – a tam, kde naznačuje, že intelektuálové nemohou rozeznat jinak než zjevením to, že za vším hemžením, Cestou, konflikty a protiklady je možná ještě jeden zákon, a tím je láska.

Kdo ví, třeba někdo rozluští i špatně čitelný a nedokončený Bondyho poslední text Telepatika, o němž píše v ediční poznámce autorův věrný editor Martin Machovec. Nečekejme ale zbytečně literární senzaci. Nová setkání s Bondyho imaginací se patrně odehrají spíše novým čtením jeho starších textů, včetně Dlouhého ucha.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků