František „Čuňas“ Stárek kandidoval do Senátu na Praze 6 a chtěl z Dejvic řešit uprchlický teror. Karol Sidon se v Terezíně uprchlíků zastal. Lenka Procházková se může upsat o tom, že demokratický stát nesmí tolerovat zrádce a záškodníky, kteří kritizují prezidenta. Bára Štěpánová kritizuje prezidenta.

Petr Pithart byl premiérem a šéfem Senátu, Jan Ruml, František Bublan, Jaroslav Bašta a Pavel Rychetský dělali ministry, Jan Sokol kandidoval na prezidenta. Petr Cibulka založil Pravý Blok a ve sněmovních volbách se nikdy nedostal přes 0,6 procenta.

Vladimír Hučín v BIS pronásledoval levičáky, Petr Uhl zůstal revolučním marxistou. Jan Petránek píše pro Putina, Bohumil Doležal proti Putinovi. Vladimír Mlynář se zařadil do korporátních legií a v drahém obleku vydělává těžké peníze v PPF. Milan Kohout nosí vyšívanou čepičku, je chvílemi na mizině, nadává na korporace a lije své sperma do kropenek.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let psal Ludvík Vaculík do Českého snáře o tom, jak touží jednomu stranickému kádrovi připomenout, že normální je to, co dělá Vaculík a Charta, a ne to, co dělají komunisté. S vaculíkovskou ironií tu vlastní „normálnost“ zpochybňuje. Zároveň na ní ale – s vaculíkovskou urputností – nakonec trvá. Když se podíváme, na kolik všemožných stran se chartisté po Listopadu rozlétli, můžeme mu v tomhle ohledu dát za pravdu: Charta byla normálním, různorodým společenstvím lidí v moři normalizovaného nenormálna.

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ano, na historii je pěkné, že je to vlastně současnost. Chartistickou zkušenost života svéprávné skupinky v oceánu blbosti zažíváme čím dál častěji. Ať patříme ke kterékoliv partě rozkouskovaného světa, ať jsme reformní komunisté, ekokatolíci, skeptici, nebo třeba konzervativní libertariáni, většina kolem nás je divná. A je to dobře, patřit k ní není nikdy moc zdravé pro zdravý rozum.

Máme velké štěstí, že pro příslušnost k vlastní menšině nemusíme prokazovat tu odvahu, která asi jediná chartisty navzájem pojila. Žijeme ve výjimečném období českých dějin, kdy jsou názorové menšiny chráněny. Měli bychom si to udržet, aťsi Lenka Procházková myslí, co chce. A na Chartě 77 si připomeňme, že naše současné skupinky můžou za pár desítek let vypadat úplně jinak.