Faktická debutová sbírka rorýsy ležela v nakladatelství Fra tak dlouho, že vyšla až jako druhá v pořadí. Naprosto unikátním počinem u ní byla obálka: stroze bílá, bez obrázku. Obrázek na obálku byl definován nápisem goo.gl/LKIXn. Po zadání do počítače se na Google Street View objevilo nároží ulic Scottweg a Swiftweg v berlínské čtvrti Charlottenburg.

Za svou ranou tvorbu získal Buddeus Cenu Jiřího Ortena. Oceněn byl i za knihu pro děti Hlava v hlavě, společně s ilustrátorem Davidem Böhmem obdrželi v roce 2014 Magnesii Literu. Pro úplnost dodejme, že vydal ještě obrázkovou knížku pro dospělé Orangutan v zajetí má sklony k obezitě a uspořádal česko-slovensko-německou antologii současné poezie DISPLEJ.eu.

S každým příštím počinem se Buddeus pokouší posunout literaturu o ždibec dál. Přemýšlí o jejích zdánlivých hranicích a možnostech je překročit. Experimentuje. Jeho práce se, obrazně řečeno, podobá laboratornímu výzkumu, slova jsou kultivována v emitních miskách, žíhána kahanem, proudí destilačními soustavami. Ukažte mi v Česku někoho jemu podobného! Z tohoto úhlu pohledu se ostatní jeví jako kuchaři kmuchtící svůj gulášek ve starém dobrém osvědčeném kastrolu.

Teď pro papírnictví Papelote Ondřej Buddeus připravil diář Dva tisíce šestnáct s podtitulem 365 + 1 román. Jeho základní myšlenkou je posunout literaturu směrem k designu. Běžnou součástí každého kalendáře bývá u data jméno. Středa 13. 1. Edita. Tady je ovšem jméno součástí věty: Editě se při analýze zase rozbily tři zkumavky. Každá z vět v diáři by mohla stát uprostřed románu, povídky nebo novely. Každá je mikrouniverzem a jméno v ní patří právě do tohoto malého světa. Díky této nejmenší možné fikci je tak vlastní jméno skutečně vlastní, a protože je fikce z podstaty jakási paralela k našemu aktuálnímu světu, každý, kdo je nositelem toho jména, se k oné paralele může nějakým způsobem vztáhnout. Fikce vtahuje do sebe a i diář chce do sebe vtahovat.

Čili 365 vět plus jedna navíc, protože rok 2016 je přestupným. Není to ale ve výsledku to samé, jako je Jedna věta v Revolver Revue?

Seděli jsme s přáteli, jako ostatně každou středu večer, v kavárně Róza K., a tak jsem svůj dotaz hodil do placu.

„Není.“ „Ne.“ „Ne.“ „Ne.“ „Ne.“ „Ne.“

Odpověděli mi tito: Zbyněk nedojídá. Štěpán byl dost rád, že se pro něj v ubytovně našla postel. Ledva Pavla popadla ho, bumbác, letí do kouta. Marek v Paříži sešlápl pedál romantiky až na podlahu. Jitka nasadila prosincové tempo elitního maratonce.

Bianca má smůlu, její jméno v kalendáři není.

A u mého jména stojí Michal + longboard = VSL. Longboard je dlouhé skateboardové prkno a VSL, původně Vorspann System Losinger, je firma založená ve Švýcarsku v roce 1956, která podniká v oblasti dodatečného předpínání a odvozených technologií v mostním i pozemním stavitelství. Nebo to taky může znamenat velká světová láska.

Každopádně je to prapodivná rovnice, jako kdyby 452 = 3,71. Literatura ovšem není matematika, a proto i taková rovnice za určitých okolností platí.