Článek
Když před pár měsíci Tvar přebíral šéfredaktor Adam Borzič, dost jsem se bál. Bůhví odkud nastrčený panbásník, známý zatím hlavně nechtěně vtipným patosem. Video z Youtube, ve kterém recituje svou báseň o Bradleym Manningovi, se v literárních kruzích stalo oblíbeným večerním povyražením, když zábava stála. Jenže Tvar se pod Borzičem změnil v živý a otevřený časopis, který je místy i radost číst. I tradiční autoři jako by ožili, celostránkové recenze Svatavy Antošové jsou fantastické a články Pavla Janouška ještě zostřily hrot. Některé rozhovory jsou skvělé, jiné strašlivé, ale ty jsou zas strašlivé tak, že člověka až baví to číst. Tvar se holt snaží mapovat literaturu vcelku, včetně samožerných blbů.
Když přebíral Psí víno Ondřej Buddeus, taky to bylo o strach. Buddeus je chytrý mladý básník s vyhraněnou poetikou, jasnými názory a velkými ambicemi. Ato je dost hrozivá kombinace. Jenže Psí víno změnilo formát, ještě víc se otevřelo různým poetikám, pěstuje překlady z ciziny a stejně jako u Tvaru se člověk může těšit, že ho otevře. V jednom čísle se najdou i tři až čtyři noví skvělí básníci, což je na literární časopis fakt hodně.
Tvar a Psí víno zdaleka nejsou jediné. A2 bojuje své ideové boje i u literatury čím dál tvořivěji a stává se z ní i v hlavním proudu respektované a citované médium. I Host se pravděpodobně docela dá číst, i když mu nechci dělat reklamu, protože mi ho nikdo z těch nadutých brnocentristů nenosí zadarmo. A pokaždé znovu jsem u vytržení z toho, že u nás vychází něco tak dobrého, jako je Pandora.
Jasně, ne všechno je v literárních magazínech ještě dokonalé. Ale ve většině věcí v životě není důležitý stav, ale směr. Tendence. A ta u těchhle časopisů stoupá. Přeju jim do nového roku, ať to vydrží.
