Dveře se otevřou. Vnímám vůni rybí pomazánky s kusy cibule, kterou jsem kdysi nenáviděla, ale teď bych nejradši usedla s dětmi na malou lavičku ke svačince o desáté. V malé sborovně místo toho dostávám slabý čaj z plechové várnice. Když vyjdu na chodbu, hemží se to tam Veverkami, Zajíci a Sovami. Všichni mají různobarevné punčocháče, ale jako kdysi převládá hnědá. Za chvilku jim budu číst a odpovídat na dotazy, které se tak liší od dotazů dospělých čtenářů, nebo i školních dětí. Děti ve školce se totiž vlastně neptají, ale samy bez ostychu vyprávějí vlastní příběhy. Třeba o tom, jak byly v lese, nebo o tom, že lama vypadá jako opička.

V takových chvílích není možné nezavzpomínat na vlastní školkové období. Na to, jak jsem se zapírala patami o beton, abych do školky nemusela. Na smutně nekonečné chvíle, kdy jsem se nechtěla pustit do svačinky o desáté, a seděla proto za trest se studenou, nesnězenou porcí ve sklepní jídelně až do doby, než pro mě přišla máma. Traumatické taky bylo, že jsem se nikdy nesvezla na šlapacím autíčku, protože už ve školce jsem neměla dost ostré lokty a vždycky mě někdo z autíčka vytlačil. Pravidelně na mě zbyla jenom taková ta oprýskaná pneumatika napůl zapuštěná do země.

Dnešní školy vypadají barevněji než za mých časů. Skříňky přetékají rafinovanými pomůckami na hraní, na vychovatelský jekot jsem taky nenarazila… a přece něco z dávných dob zůstalo. Taková ta vůně organizovaného ráje. Jako by člověk vstupoval do průhledné bubliny bezčasí, kam ještě nepronikla krutost spěchu a totalita ambicí. Kde je opravdu důležité se dobře nasvačit, důkladně si zdřímnout a hezky si hrát. Ani vychovatelky, ani děti školku jako ráj nevnímají. Já kdysi taky ne. To až teď, když tu mám povoleno zůstat jen hodinu. Pak čtení skončí a já dostávám na cestu od paní ředitelky gumového medvídka.