„Kam jdete?“ ptá se.
„Do hotelu,“ říkám.
„Tam nejdete.“
„A kam tedy jdeme?“
„Na víno. Jdete k nám na víno.“

A tak jsme šli tam, kam nás ten chlápek kormidloval. Bylo po půlnoci, městečko Spitz an der Donau usínalo. Tihle dva kamarádi se ale spát nechystali. Mohlo jim být mezi čtyřicítkou a padesátkou. Jeden měl trochu břicho. Druhý jizvu na tváři. Říkal, že od větví stromu, co na něj spadnul v zimě v lese. Ochutnávali jsme jejich výborná vína. A jejich skvělý špek. Nechali jsme si od nich vyprávět o Dunaji. Hlavně ale mluvili o kráse vína. A o síle špeku.

„Všechno souvisí se vším. Dunaj, dobrý víno i dobrý špek. Víno je na krásu, špek na sílu. Všechno tohle je odsud. Všechno made in Wachau. Všechno made in já,“ bušil se majitel vinotéky do hrudi, opíral se mocným břichem o stůl a v obličeji byl od vína i špeku celý červený.

Jeho kamarád mezitím hledal muziku vhodnou na čas mezi půlnocí a třetí ráno. Pustil Boba Dylana a jeho Like a Rolling Stone.

„Proč Češi nepijou víc vína?“ ptá se.
„Protože pijem pivo. To nám stačí,“ říkám.
„Ale špek jíte.“
„Jo, to jíme.“
„Ale víno tak dobrý nemáte jako my.“
„Máme prostě dobrý pivo.“
„Jo, to jo, to já si ho vždycky v Praze dám. Chci si dát jedno a vždycky jich je šest.“
„Tak to u nás chodí.“
„U nás taky. Vždycky si s kamarádem otevřem jednu lahvinku jen tak na chuť a nakonec jich je taky šest.“
„Když piješ v české hospodě pivo, víš, co seš, to se mi líbí.“
„Cože?“
„Dobrý pivo musí kroužkovat.“
„Co? Kroužkovat?“
„Po stěně musí dělat takový kruhy z pěny. Když se napiješ, udělá to kruh. Něco jako letokruhy ve dřevě. Tak víš, co jsi byl, co seš, když se takového piva napiješ.“
„Rakouský pivo nekroužkuje.“
„To ne.“
„Možná proto nevíme, co jsme vlastně zač. Moje babička byla z Moravy, děda z jižních Tyrol. Rakousko je jeden velkej národnostní bordel.“
„To je celá střední Evropa.“
„Máš recht.“

A pak otevírá ještě jednu lahev. A jeho kamarád s jizvou ve tváři krájí špek a pouští Nicka Cavea. A pak padne další lahev a další špek a k tomu hraje Bedřich Smetana a Vltava. Na naši počest.

„My dva se známe od základní školy. Zapíjeli jsme spolu všechny radosti a svatby, všechny narozený děti i všechny pohřby a životní průsery. Tu jizvu ve tváři nemá on od stromu, to mu udělala jeho stará. I to jsme zapili, že se s ní nakonec šťastně rozved, což mu zachránilo život. Jednou jsme spočítali, kolik jsme spolu vypili vína, a vyšlo nám, že by to bylo odsud až do Vídně, kdybys ty lahve vyrovnal na silnici. Tak velký je to naše přátelství. Ale to je už tak před pěti lety. Takže teď už ty naše vypitý lahve minuly Vídeň a pochodujou někam na Budapešť. Než umřem, objedem s kamarádem doufám celý Rakousko-Uhersko.“
„To bude krásná cesta,“ řeknu.
„To bude,“ řekne.
„Víno a špek.“
„Ale v Čechách si dáme přestávku! Tam si dáme pivo a špek. Ale jestli to pivo nebude kroužkovat, tak budu smutnej.“
„Bude kroužkovat.“
„Tak fajn.“

Po čtvrté lahvi jsme zmizeli a nechali ty dva nejlepší kamarády samotné. Rozdělali si další lahev a pustili znovu Boba Dylana. Pili a objímali se a v jednu chvíli se chytli za zátylky a dotkli se zpocenými čely. Docela něžně. Venku bylo ticho. A přesto jsme slyšeli, jak si zase nalévají. A jak si zase krájí špek. A jak Bob Dylan zpívá Like a Rolling Stone.

Šli jsme dál směrem k hotelu. Dole u křižovatky jsem se ohlédnul. Ten, co nás zastavil a vtáhnul dovnitř, stál na ulici a čekal, jestli někdo náhodou nepůjde kolem.

Like a Rolling Stone.