Loňské Vánoce byly zatěžkávací zkouškou. Pocházím totiž z katolické Hané, z malého města v polích, kde se věřící obyvatelé odedávna dělí na dva kmeny – na ty, kdo chodí k Mořicom, a na ty, kdo chodí k Panně Marii. Já jsem s babičkou a s maminkou chodívala k Mořicom. Zdejší kázání bývala zmatená, nebo nudná, nebo obojí. A tak jsem se raději kochala slavnostní atmosférou, přidávala svůj falešný hlásek k ostatním fistulím kostelních bab a byla jsem ráda, že sem zajdu aspoň jednou za rok. Větší kontrast s kostelem v horách, kde teď druhý rok žiju, by se těžko hledal. Zdejší kněz se svým mohutnými černými vousisky a postavou dřevorubce vypadá, že si spíš odskočil ze šichty v polesí než z fary kousek za kostelem. Promlouvá ke svým horalům jejich jazykem a drsnými košilatými přirovnáními: „Panna Maria byla vlastně moderní žena, dítě měla v jeslích a doma chlív,“ děl loni. Moje maminka celou mši zarytě mlčela a oči se jí zalévaly bezmocným vztekem. Nebralo ji ani kázání o tom, že stejně jako v přírodě všechno lidské nakonec sežerou červi, ani přirovnání věřících k táhnoucím lososům. Celý kostel se dobře bavil a naslouchal. V mé mamince se vařilo znechucení.

Když jsme vyšli z kostela, řekla, že tohle tedy byl vrchol! Nám ostatním se to ale zdálo příjemně punkové. Maminka své rozhořčení nesla statečně temnou nocí až domů – jako Ježíš svůj kříž. Mluvila o důstojnosti a o tom, že od půlnoční mše očekává, že ji dojme, a ne že ji rozzuří. Říkali jsme jí, že její očekávání jsou zkostnatělá a že kázání bylo na hraně, ale mělo šmrnc. Maminka říkala, že vtip o Panně Marii a jejím domácím chlívě šmrnc neměl.

Horský kněz se s námi loučil slovy: „Tak nashle zase za rok, já vás moc dobře znám…“ Měl pravdu, do kostela jsme celý rok ani nepáchli. Ale chvíle našeho návratu se blíží a ožehavé téma půlnoční už je znovu za dveřmi. Maminka přijede a bude se chtít dojmout. Pan farář se k nám zase obrátí zadkem a originalitou bude chtít strhnout pozornost davu. Snad se na nás v tu chvíli budou z báně nebeské dívat andělé a s trochou štěstí na naše rodinné spory o to, jak by mělo správně vypadat slovo boží, nasypou něco málo toho tichého, vánočního smíření. Aspoň doufám.