Psát dějiny něčeho tak těžko uchopitelného, jako je populární hudba, je nevděčná úloha. Jak obsáhnout to podstatné z rozsáhlé sítě stylů a vlivů a přitom nesklouznout do plytkosti a nesuplovat jen hesla z wikipedie? Psát pro poučené čtenáře, nebo úplné laiky? Lindaur volí zlatou střední cestu ve stylu popularizačních časopisů o hudbě a stylové výhonky post-punk, new wave, kraut rock či post rock vysvětluje v čtivých zkratkách s jasnou charakteristikou jejich zvuku. Je to jako se vrátit do začátku devadesátých let, kdy Lindaur šéfoval klíčovému porevolučnímu periodiku Rock&Pop, a hltat z jeho stránek portrét jedné „báječné“ kapely za druhou.

Kniha je sice rozdělená po žánrech, nicméně hlavní roli v ní hrají jednotliví muzikanti. Pro čtenáře jsou jména pochopitelnější, ale je to trochu dvousečná zbraň. Zatímco Lindaur obšírně řeší personální proměny The Cure, o ideových zdrojích gotiků nebo politických názorech postpunkových kapel se dozvíme jen málo, jako kdyby tím nechtěl čtenáře zbytečně znepokojovat.

Sociokulturní zdroje rockových revolucí nejsou pro Lindaura podstatné, rock pro něj prostě existuje mimo běžnou realitu a na bujarý večírek bílých mužů s kytarami není nikdo jiný pozvaný. Největší hudební revoluce ale přitom posledních 35 let souvisí právě s průnikem „jiného“ do dominantního paradigmatu rocku, jež se vytvořilo v šedesátých letech.

Vojtěch Lindaur

Vojtěch Lindaur

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

V Neznámých slastech alespoň ženy dostaly dodatek na konci knihy, černá hudba a její mutace však mají smůlu. Klíčový žánr nulté dekády hip hop dostal tolik stran jako portrét „svěženky“ (dnes už spíše „zapomněnky“) Gomez a taneční hudba už dvacet let úspěšně ohrožující dominanci rocku je už v úvodu pro jistotu charakterizovaná jako „připitomělá“. Na začátku tisíciletí se tomuto redukčnímu pohledu na dějiny populární hudby začalo říkat rockismus a tato diagnóza na Lindaura sedí bezmezně. Jistě má na osobní vkusové preference právo, jeho kniha údajně „sumarizující vývoj rocku a populární hudby“ ale působí zoufale neúplně.

V samotném závěru se Lindaur dotýká krize hudební žurnalistiky a odevzdaně píše: Posledních dvacet let hudba postupně přicházela o svá tajemství, dnes je pevnou součástí zábavního průmyslu – a vykládat ji je stejně málo zábavné jako popisovat soustruh. Jenže hudební publicistika a už vůbec ne hudba samotná rozhodně nezemřely, jen se před očima proměňují v závislosti na nových technologiích – tak jak tomu ostatně bylo vždycky. Vlastně je to právě naopak, než tvrdí Lindaur, v hudbě se toho dnes děje neuvěřitelně moc, jen už nejsou monopolní média, která by rozdávala nálepky důležitosti. Produkty průmyslu jsou stejně protivné jako vždycky, nezávislá hudba si ale na internetu žije svobodněji než kdykoliv jindy.

Je vůbec zajímavé a v něčem symptomatické, že o internetu se v Neznámých slastech nepíše vůbec a přitom bez něj eklektickou současnost nelze pochopit. Web nezrodil jen „jalové rešerše na sociálních sítích“, ale proměnil i roli hudebního publicisty – jeho úkolem už není doporučovat svým čtenářům desky, které by se jim mohly líbit, protože to za něj dělají chytré algoritmy na on-line obchodech.

Měl by místo toho spíše vysvětlovat, proč bychom mohli desku považovat za dobrou (nebo špatnou) a jakým způsobem o ní přemýšlet.

Proč by ale dnes měli lidé o hudbě číst, když si ji můžou hned poslechnout? Neměli by jim hudební publicisté umět nabídnout i něco víc než jen populárně-naučné příručky?