Článek
Jenže potom to Fatihovi přeroste přes hlavu, až nakonec asi zabije svou milenku, protože i Mehmed zabil jednu ze svých žen, do které se zamiloval, aby zase získal svobodu mysli. Aspoň tak to popisuje Marcel Proust v Hledání ztraceného času v pasáži, kterou si Nedim Gürsel vybral za motto svého románu.
Těžko říct, proč je Dobyvatel (přeložil Tomáš Laně, Host 2011) tak vzývaná kniha, prý autorova nejlepší. V roce 1996, kdy vyšla, už podobná postmoderní bludiště nebyla objevná ani ve světové, ani v turecké literatuře – připomeňme, že Bílá pevnost Orhana Pamuka, přelomový metahistorický román zpochybňující jednotné výklady minulosti i zažité literární konvence, vyšla o dekádu dřív (a Ecovo Jméno růže ještě pět let předtím). K tomu, co zvěstoval Pamuk, Gürsel nic zajímavého nepřidává, zato společných témat s ním má nemálo: ať už vzájemný vztah Východu a Západu, vášeň pro Istanbul, vyprávění coby smysl sám o sobě nebo odkazy na Prousta. Ale kde jde Pamuk třeba až k hranici šílenství, kde umanutě rozdírá obrysy lidské totožnosti, tam Gürsel (Fatihovým perem) nabízí spíš nevzrušivé, apartní úvahy: Opravdu, proč vlastně hrdinové tohoto románu nezemřeli, ale byli zabiti? Člověk tedy jednoho dne nezemře, ale je zabit. Každý v sobě nese svou vlastní smrt. (...) Narození je prvním krokem ke smrti. (...) Byl jsem to já, kdo je v rozpuku jejich života zabil, nebo Bůh? Či snad jejich osud? Kdepak Bůh, dějiny je zabily!
Gürsel je silný v popisu, v drobnokresbě. Když zaznamenává výjevy z osmanských knih, koketuje s poezií, a když líčí řež janičárů a italských vojáků na konstantinopolských hradbách, dotýká se jakoby mimoděk podstatných témat, ptá se, k čemu je dobré dobývat města, aniž by to musel vyslovit. K vlastní škodě si však vždycky hned vzápětí nasadí masku postmoderního kouzelníka a vzbuzuje zdání hloubky.
Pracoval jsem celý den. Podařilo se mi však napsat jen málo z toho, co jsem plánoval. Nedovedl jsem odhadnout, jak vyprávění skončí. V dané podobě byl Dobyvatel spíše než logickým, vyrovnaným textem nesouvislou slátaninou. Kapitoly neměly dostatečnou provázanost, přes určité pracovní tempo se mi nepodařilo docílit stylové jednoty. Vyprávění neprobíhalo v jedné rovině, bylo nevyvážené, plné odboček, zbytečných informací a podrobností. Těmito slovy fiktivního spisovatele Fatiha jeho autor coby rafinovaný postmodernista předjímá možnou kritiku svého vlastního psaní a staví se nad ni. Bohužel není těžké se s tímto fiktivním názorem skutečně ztotožnit a vztáhnout ho i na Fatihovu textovou rovinu (v poslední době stejný trik použil například Miloš Urban ve svém posledním románu Boletus arcanus; a nutno říct, že se stejným výsledkem).
Turecký spisovatel Nedim Gürsel
Nedim Gürsel patří k nejuznávanějším tureckým spisovatelům. Žije v Paříži, kam se odstěhoval po jednom z vojenských pučů v rodné zemi, a učí na Sorbonně současnou tureckou literaturu. Hned za svou první knížku z roku 1977 získal nejvyšší tureckou literární cenu. Prestižní ocenění sklízel i po odjezdu do Francie – zatím poslední z nich je Řád umění a literatury z roku 2004. Za prvotinu si po vavřínech vysloužil i soudní žalobu pro hanobení turecké armády, a jak následovaly další Gürselovy knihy, následovaly i další žaloby. Jedné čelil i Dobyvatel, a to za nemravnost. Zatím poslední Gürselova kniha, spojená se zatím poslední žalobou, je tři roky starý román Alláhovy dcery.
To všechno svědčí o tom, že Nedim Gürsel je mimořádně vzdělaný a osobně statečný tvůrce, pro kterého umění není prázdné slovo. Ani to však bohužel nezachrání jeho Dobyvatele před prohrou v bitvě o dobrou literaturu. Před popravou zívajícím čtenářem.