Chtěl jsi být spisovatelem?

Nikdy to nebyl můj dětský sen, ovšem má první kniha v roce 1991 samozřejmě nevyšla omylem. Takže řekněme, že jsem kdysi rád psal básničky a v jednu chvíli jsem začal přirozeně snít, že bych měl opravdovou knihu. Pro dráhu spisovatele jsem se ale rozhodl až v roce 2006, tedy ve svých dvaačtyřiceti letech.

V té době jsi měl vydaných už pět knížek. To jsi spisovatel nebyl?

Myslím, že jich bylo už šest, ale pět z nich byly básnické sbírky. A já si dodnes myslím, že básník a spisovatel není úplně totéž. Spisovatelství je profese, kterou člověk může vykonávat na celý úvazek, pro básnictví něco takového nepřipadá v úvahu. A nemyslím při tom na ekonomiku, ale na mentální stav.

Spisovatelství je podle tebe tedy řemeslo, dá se naučit, vysedět, kdežto báseň musí přijít shůry?

Myslím, že když román jenom vysedíš a nic ti během psaní nepřijde shůry, bude výsledek nejspíš otravný a chabý. A s básní to bývá tak, že ti přijde shůry ten startovací impuls, verš, dva, rytmické sousloví, ale pak se i báseň píše. A já často přepisuji, zpřesňuji básnické texty i po roce, po dvou. Nebo po deseti…

Mluvíš o básnictví, ale právě tohle, co říkáš, je pro mě znak profese, profesionality. A nevyplývá mi z toho velký rozdíl mezi verši a prózou. Tak jinak. Co jsi myslel pojmenováním mentální stav, kvůli kterému básnictví nemůže být profese?

Poezie je výjimečný stav. Dočasné vytržení z jazyka, jaký běžně používáme, které ovšem umožní pouze výjimečná konstelace duševní, jakési posouvání ker vědomého a nevědomého, jejich střet. Takový moment zpravidla nastává bez ohledu na vůli tvůrce; zkušený autor jej ovšem dokáže lépe rozeznat. Poezie není nic, na co by ses mohl spolehnout, co bys mohl zaručit. Takže opravuji, respektive zpřesňuji předchozí odpověď. Poezie je to, co přijde na papír v tom prvotním chrlení nebo výronu. Báseň (často) je pak to, co z té tuhnoucí lávy dlátkem vysekáš do určitého tvaru.

Jednu z prvních básní sbírky Hubená stehna Twiggy jsi připsal Ivanu Wernischovi. Musel sis také všimnout podivuhodného úkazu – že Wernisch je i pro dnešní dvacátníky uznávanou autoritou. Ty k němu máš blíž generačně a jste přátelé. Čím je Wernisch-básník pro tebe?

To není vůbec snadné říct v krátkosti. To, čím je Ivan Wernisch pro mě a pro řadu dalších lidí mé básnické generace, je téma na velice obsáhlý esej; nechci vyhrožovat, ale myslím, že ho jednou napíšu.

Jedna věc je, že Ivan poněkud vyčuhoval a někdy spíš trčel už ve své generaci, takže není úplně zvláštní, že nachází tak výraznou odezvu u generace následující. Další věc je, že Ivan se s námi baví. Já se znám dost dobře s řadou Ivanových souputníků, ale Ivan je z nich asi nejvíc jakoby „bez věku“. Samozřejmě ho obdivuju a uctívám, ale přesto mám dojem, že si s ním velice dobře rozumím. Je to guru, který přitom nemá žádnou (zjevnou) ambici jím být; nejspíš proto to tak dobře funguje. Při jeho inteligenci a rozhledu je zcela vyloučeno, aby si neuvědomoval, že skrze nás bude jako autor dobře prosperovat ještě dlouho po své smrti, ale zkrátka nedělá nic, co by mě přimělo svůj vztah k němu nějak krotit. Ivan je jeden z nejlepších českých básníků, ale kromě toho je to prostě takový zlatíčko; je těžký nemít ho rád.

A řekl bych, že i těžké nebýt jím ovlivněn. Co ses od Wernische naučil? Odhaduji to na sebeironii, veselou skepsi…

Bude to vypadat zvláštně, ale já si myslím, že toho mám od Wernische-autora poměrně málo. Mám pocit, že to, jak to Ivan „dovede“, je pro mě věc v podstatě nedostupná; nikdy mě ani na chvíli nenapadlo, že bych psal jako Wernisch. Na „veselé skepsi“ nejspíš něco bude, ale mám pocit, že to bude jedna z těch daných věcí, která přispívá k jisté (snad) rezonanci mezi námi. Je to něco, k čemu jsem vždycky intuitivně inklinoval... Mimochodem, vzpomínám si, jak mi jednou Ivan „poradil“, abych si méně všímal slov a víc se věnoval řeči. Já si to vzal k srdci – a napsal jsem Tání chůze. Tedy knihu, kterou jsem se wernischovské poetice spíše vzdálil, než přiblížil. Ale tak už to bývá...

Jsi nakladatelem nejúspěšnějšího současného českého spisovatele. Proč podle tebe část kritiky není ochotna Michalu Vieweghovi přiznat, že je dobrý spisovatel?

Moc se mi nechce vyslovovat dohady o tom, co si myslí část kritiky… Víš co, zkus mi říct naopak ty, proč si myslíš (jak předpokládám), že Viewegh je dobrý spisovatel?

Otáčíš role, ale proč ne. Ne všechno z dvacítky jeho knih považuju za perly, třeba čerstvá Biomanželka je pro mě proti drsnému Románu pro muže spíš konverzační hříčkou, ale laťku si Michal Viewegh udržuje i v ní hodně vysoko, protože kromě jiného nemíchá žánry. Takže proč je dobrý spisovatel a na pořadí nezáleží: poutavý vypravěč, který rozumí světu i lidem, neplete si pravdu života s pravdou literárního díla. Ví, že musí zaujmout a pobavit, přesto dokáže v různých rovinách reflektovat vážná témata, a tak čtenáři poskytuje nejen zábavu, ale také (sebe)objevování prostřednictvím postav a jejich příběhů. Dnes už nezaměnitelný styl vyrůstá mimo jiné z nadprůměrného literárního rozhledu, ale základem jsou mimořádný pozorovací talent, schopnost typizace a smysl pro humor, ironii i sebeironii, suverénní nakládání s jazykem. Z úspěchu se mu nezatočila hlava, znamená pro něj závazek a motivaci. Zapomněl jsem na něco?

No, zdá se, že lepšího advokáta asi Michal nenajde…

Ale ono to podle ohlasů na Román pro muže a na Povídky o lásce vypadá, jako by se ten kritický přístup k Michalovi trochu měnil. A Biomanželku teď na rozdíl od tebe pochválil dokonce Jirka Peňás! (v rozhovoru pro Salon Michal Viewegh oznámil, že s Jiřím Peňásem obnovili na „historické večeři“ přátelství – pozn. red.)

Možná je to jen přirozený cyklus, možná je to tím, že Michal trochu míň tlačí na humornou pilu. Každopádně zůstává to, čím jsou jeho knihy od začátku – dělá klasický literární entertainment britského stylu – a jeho jediným hříchem (a nedostatkem?) přitom je, že není intelektuál. A to on opravdu není, a to možná jaksi podprahově popouzí ty jeho kritiky nejvíc. Kdybys připočetl tuhle „drobnost“ do seznamu jeho pomyslných i skutečných předností, byl by jako autor zhruba tam, kde je Julian Barnes, David Lodge, Martin Amis, možná skoro John Fowles. Nebo Karel Čapek, který se stejně jako Michal inspiroval ostrovním psaním, stejně jako on se stal celebritou přesahující literární hranice – a úplně stejně to schytával od kovaných intelektuálů a zarytých příznivců „hlubokého psaní“.

Co máš proti intelektuálům? Vždyť jsi intelektuál též. Možná ne typický, protože na rozdíl od většiny jsi zároveň úspěšný podnikatel, ale z téhle své role se nevykroutíš, už jen touhle odpovědí ses jako intelektuál předvedl.

Já nemám vůbec nic proti intelektuálům, to jsi špatně pochopil. Soudobého intelektuála chápu jako člověka lehce posedlého věděním, jako člověka, který čmuchá v řadě různých oborů, protože mu to pomáhá umístit svět, v němž žije, do širšího kontextu a následně jej o trochu lépe chápat. Za starých časů se takovým lidem říkalo filosof, viz latinský význam toho slova. Ano, já jsem intelektuál. Ale to neznamená, že neznám lidi, kteří jsou intelektuálové a přitom voli. A že neznám lidi, kteří jsou chytří a nejsou intelektuálové.

A to „hluboké psaní“?

No jo… Jen poznamenám, že na seriózní debatu bychom potřebovali nejprve (zase) předestřít poměrně široký kontext, vzít v potaz historický vývoj a souvislosti percepce literárního textu, ale při nezbytné vulgarizaci vycházím z toho, že hloubkaři vyžadují od literatury, aby přinášela víc, než co je na pohled zjevné. A ona to literatura z různých důvodů často dělala, čemuž v minulosti jistě například přispívala tabuizace některých témat, ať už z příčin náboženských nebo utilitárněji politických. Také je ale dobré vidět, že po dlouhá staletí se pracovalo se symboly, které měly v podstatě kanonizovaný výklad, takže nepotřebovaly nějakého toho Špirita nebo Vajchra, a později – v éře takzvaného čtení mezi řádky – zase bylo v zájmu autora šifrovat právě jen tak, aby bylo jeho utajené poselství dostatečně srozumitelné těm, ke kterým se obracel.

Já jsem povrchář, nebo tedy povrchní, abych se nevyhýbal jejich pejorativní titulaci.

Jsem přesvědčen, že (dobrý) text sám o sobě rozhýbe celý kognitivní aparát a dodá i dostatek čistě smyslových, iracionálních vjemů – a teprve takovým průmětem přichází z literatury to hlubší.

Obávám se, ba jsem téměř přesvědčen, že oni hloubkaři jsou většinou lidé tak či jinak zmrzačení ve vjemech, lidé smyslů zbavení, a iritují mě jejich čachry s objektivním rozpoznáváním něčeho, co je skryté, neviditelné, takže – nebojme se to říci – často jednoduše neexistující.

Sakra, cítím, že jsem chytil slinu… Pojďme rychle někam jinam.

Do Druhého města, když si můžu vybrat. Čím se liší od Petrova?

Tím, že je to „jenom“ nakladatelství, ne kulturní instituce. Neděláme festivaly, Bítovy, nic podobného. A taky vydáváme tak tři- až čtyřikrát míň knih než Petrov ve své vrcholné fázi. A nedělá tam osm lidí, ale jeden mladý muž, který u toho ještě stíhá studovat, a moje švagrová na čtvrt úvazku jako účetní. Já samozřejmě přicmrndávám…

Čili Druhé město je střízlivý podnik, finanční zázemí. S Petrovem ses vyřádil a pak ses přesměroval a místo řízení kulturní instituce víc píšeš. Román Lucka, Maceška a já se ti povedl. Teď vycházejí básničky Hubená stehna Twiggy. Co dál?

No počkej… Tos tu Twiggy vyřídil na můj vkus trochu moc rychle. Prej co dál?!

Ta sbírka mapuje a uzavírá čtyři roky psaní, což je poměrně dlouhá doba, a já chci říct, že z ní mám radost. Teď, když ten rozhovor děláme, je v tiskárně… A já pevně doufám, že si jí někdo všimne, něco o ní napíše – a jsem docela zvědavej.

To já taky. Proto o ní nechci mluvit – právě proto, že jsem ji četl v rukopisu. To je jako s dětmi, můžeš se těšit, ale stejně musíš počkat, až se poprvé rozeřvou. I knížky mají svoje vlastní životy. Autor do toho sice může mluvit, ale to je tak všechno. Spíš by neměl. To mi raději pověz, jestli v sobě nosíš nějakou recenzní zkušenost – jestli ti někdy někdo udělal radost, že porozuměl tomu, co jsi napsal. A naopak: máš v sobě uloženou i nějakou křivdu, se kterou ses musel vyrovnat?

Pokud si pamatuji – a mohu mluvit jen o tom, co jsem zachytil – tak dvě recenze za mou kariéru, a mluvím teď o recenzích záporných, překročily rámec toho, co se dá prostě akceptovat. Jednak denunciační text Vladimíra Novotného na margo Posledního roku, což je kniha, k níž mám sám ambivalentní vztah, ale jízlivá arogance spojená s úvahami o tom, na co všechno se u nás vydávají státní (rozuměj grantové) peníze, hmm…

No a pak poměrně proslulý text Trávníčkův o Tání chůze. Na něm je zajímavá celá řada věcí: byla to druhá recenze na stejnou knihu v jednom časopise, vyšla v prvním čísle nového, hojně propagovaného Hosta, a vytýčením nového literárního směru (jakkoli spíše ironicky míněného), tzv. estrádismu aspirovala téměř na programové prohlášení. S tou ovšem zvláštností, že se zabývala jednou sbírkou jednoho autora, a to s takovou osobní averzí, že jí text úplně přetékal. Však to taky vyvolalo polemiku, která protáhla zájem o knihu o několik cenných měsíců.

A souvisí s tím i to hezké, na co se ptáš. Odpověď Petra Koťátka byla jednou z těch radostí, jakou bych přál aspoň jednou zažít každému autorovi: zapálená a přitom skvěle napsaná obhajoba člověka, který nepracuje ve tvůj prospěch kvůli kamarádství, ale z osobního přesvědčení. Ostatně stejnou sbírku, kterou považuje Trávníček za doklad mých nezvládnutých a venkoncem trapných ambicí a literárního přisírkovství nejhrubší zrna, postavil Milan Exner v Tvaru do „první řady české poezie“…

Teď už zas píšeš prózu. To je konečně ta vytoužená kniha o Ivanu Blatném?

Jo. Byl jsem teď skoro tři týdny ve vypůjčeném bytě v Berlíně, abych se po té několikaměsíční pauze, kdy jsem pracoval na finální podobě Twiggy, dostal znovu „do obrazu“. A bylo to moc užitečné; přece jen se pracuje jinak, když jsi celé dny sám s pozorností upřenou na jedinou věc, než když jsi půl dne člověk rodinný a pak si to máš vždycky na pár hodin v hlavě úplně přešaltovat. V tuhle chvíli jsem spokojený a optimistický. Kus je hotov… A pracuju dál.

Martin Reiner:
Hubená stehna Twiggy
Host

FOTO: Archív nakladatelství Host