Článek
Biomanželka je vaše dvaadvacátá kniha. Píšete ďábelským tempem – co rok, to titul. Proč? Je to potřeba pravidelného příjmu, potřeba udržet se ve spisovatelské kondici nebo marketingový nástroj?
To takzvané ďábelské tempo je optický klam, tomu se musím smát. Já jsem v podstatě líný, píšu tři hodiny denně, zcela výjimečně čtyři. Psával jsem román dva měsíce v roce, teď ho píšu tři až čtyři měsíce, ale mezitím jedu do Thajska a dvakrát na hory…
Přijde vám pracovní doba tři hodiny denně po dobu tří měsíců jako ďábelské tempo?
Nešlo mi ani tak o čas, který věnujete psaní, jako spíš o čas, který věnujete prožívání věcí, o nichž pak napíšete.
Já si domýšlivě namlouvám, že mám pořád z čeho brát. Měním témata, styl, způsob vyprávění. Vezměte si poslední knížky, tam máte novelu o andělích, pohádky, román pro muže s výrazným společensky kritickým kontextem, subtilní povídky o lásce, teď humoristický román Biomanželka, který se dotýká moderních emancipačních trendů. Čili nejsem Remarque, který píše variace na dvě témata – myslím, že se tam dá doložit jistá pestrost.
Co uvádíte, je spíš pestrost formální než obsahová. Já ve většině vašich knih naopak čtu variace několika základních témat. Což nemyslím jako kritiku – jak nedávno řekl J. H. Krchovský: Téma si svého básníka neúprosně najde, ne naopak.
To samozřejmě odjakživa platí i pro nás prozaiky. Mě psaní fakt baví. Ano, živím se tím, mám hypotéku, kterou budu ještě čtrnáct let splácet, ale kdybych vydával román jednou za dva roky, tak se uživím a hypotéku splatím taky. Takže peníze nejsou rozhodující motiv. Těším se na měsíce, kdy píšu. Jsou to většinou lepší měsíce než ty, kdy jezdím po premiérách filmů a po křtech knih a celé dny s někým popíjím. Ostatně, co jiného by měl dělat spisovatel na volné noze než psát? Woody Allen točí film ročně, i když asi nepotřebuje peníze…
I Woody Allen ale vedle klenotů natáčí špatné filmy, podle mě i kvůli té frekvenci.
To k tomu patří.
Každopádně kritici, zdá se, vaše knížky poslední dobou spíš chválí. Mám pocit, že nejdřív byla móda mít rád Viewegha, pak nemít rád Viewegha a teď je v módě říkat „ostatní Viewegha nemají rádi, ale já jdu proti proudu, proto ho rád mám“.
Já se nemůžu vyjadřovat ke konkrétním kritikům a recenzentům, protože takové jsem si dal předsevzetí před čtyřmi lety a opravdu ho dodržuju. Nicméně když to řeknu obecně, rád bych věřil, že se česká literární kritika neřídí ničím tak povrchním, jako je móda. Ale pravda je, že jsem zaznamenal dobré recenze minimálně na Román pro muže a Povídky o lásce. Pak mi třeba taky říkal Mirek Balaštík (šéfredaktor literárního časopisu Host a literární kritik – pozn. red.) v Ostravě na Měsíci autorského čtení, že o mně hodlá psát doktorandskou práci…
Vždycky jsem byl ostatně přesvědčen, že to klišé, že píšu jenom pro peníze a pro ženy a že píšu povrchně a hloupě, je neudržitelné. Když si recenzent, který není v zajetí předsudků, skutečně přečte Anděly všedního dne, Vybíjenou nebo Román pro muže, nemůže takový názor vyslovit.
Nedávno se na Portálu české literatury objevila zpráva, že německá kulturní publicistka Christine Westermann uvedla německý překlad Andělů všedního dne jako svou „knihu jara 2010“. Zdá se, že zahraniční kritici jsou vám nakloněni víc než ti čeští…
Vždycky jsem si to vysvětloval tím, že oni mluví o textu a ne o autorovi, protože o mně nic nevědí. Takže se do hodnocení nepromítají marginálie jako můj vztah ke Klausovi, fackování s kritiky, moje příjmy nebo mýty o lolitkách a tak dále. Ale musím říct i to, že když jsem dělal v zahraničí rozhovory, byli tamější novináři často mnohem připravenější než naši a měli mé knihy dobře nastudované.
V rozhovorech se vyjadřujete chladně o „českém literárním provozu“. Co to podle vás vlastně je a proč k tomu cítíte odstup?
Myslím, že to vysvětlení je jednoduché. Píšu třicet let, publikuju dvacet, a tu počáteční dychtivost nebo přímo hysterii, kdy jsem se pídil po každé informaci – třeba i v tehdejším Literárním měsíčníku – nevyhnutelně vystřídala jistá apatie a únava. Mě psaní pořád baví. Biomanželku jsem psal s větší chutí než předchozí knihy, koneckonců je to nejodlehčenější téma, humoristický román – zatímco předtím jsem psal novely o umírání a romány o zkorumpovaných soudcích. Ale co mě zkrátka opravdu nudí, jsou kecy o literatuře.
Můžete být ještě konkrétnější?
Řeknu jeden aktuální příklad: přečtu si Murakamiho, O čem mluvím, když mluvím o běhání, a mám pocit, že je to jeho výrazně nejslabší kniha, snůška banálních postřehů, a že to dobré z Murakamiho tam vůbec není. A v Lidovkách si pak přečtu několik velmi protichůdných názorů – včetně úplných blábolů – a nad tím titulek Možná nejlepší Murakamiho kniha… Někdy mám prostě pocit, že kritici v literatuře jsou jako sbor rozhodčích v krasobruslení, kdy jeden dává desítku a jeden pětku: někdo se tudíž očividně mýlí, ale jako majitelé pravdy se tváří všichni.
V názoru na tu knížku s vámi naprosto souhlasím. Možná jsme zpátky u té módy, Murakami je v kurzu, proto má pozitivní recenze. Mimochodem sledujete současnou českou literaturu?
To ano, mimo jiné i proto, že donedávna jsem byl členem poroty Ceny Josefa Škvoreckého, takže jsem četl Petru Soukupovou, Petru Hůlovou a tak dále. Ale pořád mě žádný román nepřesvědčil natolik, abych ho teď mohl spontánně jmenovat. Myslím, že česká próza neprožívá nejsilnější období. Kdybychom měli vyjmenovat deset velkých románů z posledních deseti let, budeme s tím mít problém.
Čtete třeba Emila Hakla?
Ano, Emil Hakl je jeden z autorů, kteří se mi líbí. Teď jsem četl jeho poslední knížku Pravidla směšného chování, a to se mi docela líbilo, on je autor mé krevní skupiny, ale zase – je to milá, drobná věc, ovšem není to velký román.
Dokážete sám s odstupem hodnotit své vlastní texty?
Myslím, že žádný autor, žádný umělec si nedokáže vytvořit stoprocentní odstup a vidět své dílo nezávislýma očima. Možná po letech se tomu může přiblížit. Takže mám spíš jakési tušení čtenářského úspěchu – třeba teď u Biomanželky, doufám, že se nepletu. Ale někdy se spletu. Když jsem vydával ve stejném roce Pohádky pro unavené rodiče a novelu Andělé všedního dne, tipoval jsem přesně obrácený prodej. Myslel jsem, že pohádky se budou prodávat dvakrát líp než novela o umírání, a ono to dopadlo obráceně. Ale pak se to zas otočilo a před Vánoci pohádky tu novelu dohonily, protože nějakou šeptandou se to rozneslo mezi matkami.
Neměl jsem na mysli ani tak čtenářský úspěch, jako spíš literární kvalitu… Dokážete dejme tomu sám říct, jestli je Biomanželka dobrá kniha?
Je mi jaksi jasné, že ani Biomanželka není velké dílo, není to Paní Bovaryová – ale na druhé straně věřím, že je to povedený humoristický román, takže bude mít dost čtenářů.
Máte ve svém okolí lidi, kterým dáváte svůj rukopis číst, a kdyby vám řekli, že ten text je špatný, přepracujete ho, nebo rovnou uložíte do šuplíku?
Nechť to nezní namyšleně, ale já jsem nikdy neodevzdal nakladateli špatnou knihu. Myslím, že určitou diagnostickou schopnost za těch třicet let mám. Když například vím, že jedna povídka je slabší, tak se ji snažím do výsledného souboru nedat, nebo ji výrazně přepracovat. Ale že bych odevzdal dílo, o němž sám pochybuju a o němž by nakladatel řekl, že to je slabota, to si neumím představit. Rukopis čte nakladatel a kamarád Martin Reiner, redaktor Miloš Voráč, donedávna to čítával Denis Verecký, který na jaře umřel. Včera jsem na historické večeři obnovil své přátelství s Jirkou Peňásem, takže možná že jednou bude tím čtenářem zase on, jako býval v minulých letech…
Zrovna čtu váš deník z roku 2005 Báječný rok, kde popisujete rozpad vašeho přátelství…
Teď jsme ten oblouk hezky uzavřeli.
U deníků bych se ještě zastavil. V současnosti si píšete další, předpokládám, že ho vydáte příští rok. Když jsem četl Vaculíkův Český snář, toužil jsem se ho zeptat, jaké to bylo vědět, že aby napsal velký román – což se mu povedlo, musí ublížit lidem kolem – což se mu povedlo taky. Můžu se na totéž zeptat vás?
Nemyslím si, že bezohlednost je podmínkou vzniku velkého románu. Žádný autor podle mě nemá právo ve jménu umění ubližovat lidem. Život je vyšší karta než literatura. Deník jsem psal a píšu s maximální možnou snahou o upřímnost, ale zároveň co možná ohleduplně ke svému okolí. Několika lidem jsem například před vydáním volal a četl jim pasáže, které se jich týkají.
Michal Viewegh
Michal Viewegh Biomanželka
Druhé město