Za okny pole černých slunečnic. Z komínů nad domy se vznáší kouř. Schovat se do vět a psát.

Hostem letošního Knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem byla Argentina. Argentinskou prezidentku doprovázelo na šedesát spisovatelů, těch, kteří nejsou nynějšímu režimu nepříjemní (což vypovídá mnohé především o oněch spisovatelích). Výběr do němčiny přeložených románů a povídek se zaměřil na období vojenské diktatury let 1976 až 1983, tedy na autory, kteří se vyrovnávají s traumatickými ději před 30 lety.

Debaty se ale vedly hlavně kolem komerčních věcí: elektronické knihy a elektronická čtecí zařízení a možné nové literární žánry, které spojením písma, zvuku, obrazu či filmu mohou vznikat. Text se dostává do nových kontextů (stejně jako si dnes každý může sestavit své hudební album, sestaví si svou čítanku). Zajímavým důsledkem je, že profesionální literární kritika ustoupí zcela do pozadí, rozhodovat bude tzv. princip facebooku, doporučení známých.

Thilo Sarrazin, jemuž bylo zatrženo čtení na Berlínském literárním festivalu a jehož kniha Deutschland schaft sich ab (Německo se likviduje; Sarrazin v ní tvrdí, že muslimové podkopávají životaschopnost Německa) rozhýbala celou společnost, nakonec bouřlivě diskutoval právě ve Frankfurtu. A nutno říci, že na stánku nakladatelství DVA se v rukou návštěvníků nejčastěji objevovala právě jeho kniha. Problematika agresivního islámu prostupuje život všech vrstev a vnucuje nepříjemné otázky, jako kde má tolerance své hranice (došlo tu k paradoxní situaci – problémy pojmenoval antisemita).

Polemikou se Sarrazinovou knihou jako by byla letošní Německá knižní cena. Jak ostatně ukazují nominace: Alina Bronsky (původem Ruska), Nino Haratischwili (původem Gruzínka), Nicol Ljubič (Srb), Kristof Magnusson (Islanďan), Jan Faktor (Čech, nominovaný za román Jiříkovy starosti o minulost aneb Pod záštitou svatého Bimbama se zvonícími varlaty z Prahy). Cenu nakonec dostala Maďarka (srbského původu) žijící ve Švýcarsku Melinda Nadj Abonji za román Holubi vzlétají.

Nutně musím srovnávat. Desátý mezinárodní festival literatury v Berlíně je akce, kterou žijí odborníci, studenti, veřejnost. Má oproti Frankfurtskému knižnímu veletrhu lidskou tvář. Letos se organizátorům podařilo přes protesty oficiálních míst pozvat vězněného čínského spisovatele Liao I-wua (byla to jeho první cesta do zahraničí).

Zahájení bylo v Berlíně věcné, autentické. Bez estrád a zbytečných proslovů. Slovo má svou váhu. Festival otevíral španělský autor žijící v Maroku Juan Goytisolo. Franca považuje za tyranského „otce“: zabil mu matku a donutil ho najít si azyl v zahraničí. Ano, autoři by měli bojovat proti indoktrinaci jediného diktátorského vidění do společnosti, vztahů, náboženství, všeho (zatímco u nás se oslavně píší knihy a točí filmy o vrazích).

Velké polemiky se vedly kolem otázky, co to vlastně je východní Evropa a co s tímto přežilým pojmem dnes. Spouštěčem byl Oskar Pastior (Herta Müller na základě jeho vzpomínek napsala román Rozhoupaný dech, teď ale vyšla najevo jeho spolupráce s rumunskou Securitate v šedesátých letech). Tématem byl samozřejmě i v Berlíně zmiňovaný Sarazzin.

Letošní Knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem i Berlínský literární festival jsem zažila jako host. Nejrůznější interpretace mého románu Peníze od Hitlera v jednotlivých zemích mě zaskočily. Už počítám na desítky čtenáře v německy mluvících zemích, kteří se mi chtějí svěřit s tím, čím si jako vyhnaní Němci prošli. Vzpomínky Židů, kteří unikli a žijí v Americe. Zážitky těch, kdo se cítili být občany druhé kategorie v Maďarsku, v Rumunsku, v Kosovu. A těch, co zažili šikanu – nejtvrdší druh ponížení a krutosti.

Radka Denemarková

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Při pohledu na to množství knih kolem mě napadalo: Co chce literární provoz od autora? Že bude chrlit knihu za knihou? Co když všechno řekl v jedné jediné? Co znamená být odsouzen k úspěchu…

Obecně se vytrácí schopnost číst, vnímat svět za slovy. Trh zahlcují texty, které se tváří jako literatura. Interpretace obecně znečistila vnímání. Je to snaha maloměšťáků umenšit umění. Pro americké intelektuály byli zjeveními Thomas Mann a Franz Kafka, evropská kultura patřila k zdrojům veškeré kultury. Z tohoto úhlu pohledu považovala Susan Sonntag Ameriku za evropskou kolonii. Dnes je vše jinak. Evropa se přizpůsobuje, rozmělňuje. Účelem už jako by nebylo uspokojení, ale spotřeba, honba za zbožím, které dráždí.

Já pořád považuji psaní za odvážný, rebelský čin, dostředivý, soustředěný, kterým lze ukázat, že lze myslet jinak, žít jinak. Konflikty životních konceptů existují na společenské i intimní úrovni stále. Teoretici a kritici chtějí z živoucího, přirozeného řádu – pestrého jako život sám – udělat systém, což je v umění vždy cesta do pekel. Existuje dobrá a špatná literatura, hranice vedou mezi jednotlivými autory.

Prosvětlovat ze všech stran lidský osud, uzavřený mezi zrodem a smrtí. A sledovat, co se děje, dělo a mohlo dít v prostoru mezi těmi dvěma body. Tu marnou snahu onen prostor osmyslnit. Zachovat osobní úhel pohledu, zůstat sám sebou, to je princip. Hledání stylu je vlastně hledání jak vyjádřit vlastní . I když vědecké objevy jsou fascinující, stále zůstáváme neznámi sami sobě. Všichni se pohybujeme mezi dvěma body, narozením a smrtí, a snažíme se tento prostor naplnit. A to je jediné velké téma, které evropská a světová literatura má, týká se každého, bez rozdílu.

Jsem vděčná za posun ve vnímání role spisovatele… Z různých stran pozoruje a popisuje společenské fenomény, ale není svědomím společnosti, nese odpovědnost jako každý druhý. Ani já nejsem lékař, jsem bolest. Nebezpečný je přístup ke kultuře obecně, redukování života na byznys ve jménu demokracie. Přejet hranice je jako padnout do jámy; nebe zčerná, aby se otevřelo. Vždy mě fascinuje rozdíl v chování lidí jednotlivých zemí, ona hranice, která je skutečně železná.