Pravidelné psaní pětatřiceti řádků o něčem a někdy o ničem, pokud se děje v biorytmu týden co týden po dobu rok co rok, spolu s povinností mít jakýsi názor na hemeroidy i asteroidy, a snaha vyjádřit jej neotřele a s osobitým autorským pachem, je totiž neblaze návykové a nezdravé. Jenom těch cigaret, co jsem při psaní vykouřil! (V průměru dvě na řádek.)

I proto neznám sloupkaře, který by odolal potřebě čas od času informovat svého hypotetického čtenáře nejen o stavu své duše, ale i o stavu svého těla…

Děkuji za optání, stav obého je teď uspokojivý, rozhodně lepší než v září minulého roku, kdy jsem své Tak to chodí típl jako poslední cigaretu – bez rozloučení. Běžím se tedy se svými bývalými čtenáři a cigaretami rozloučit opožděně až nyní, zato však o berlích rýmů:

Odpusťte mi moje viny
milovaný cigára!
Slíbil jsem že do mý šachty
už žádnej kouř nesfárá

Vyřízli mi plicní stíny
uvnitř je teď slunečno
Odpusťte že nepojedu
s vámi až na konečnou

Váš
Pavel Šrut