Článek
Jejich název je sice odvozen od tvaru, do jakého se zalamují, ale daleko pravdivější je spíše to, že tyhle na počet slov téměř nenápadné články drží klenbu novin. Aby nespadla, aby pod ní bylo příjemno. Čtenář si toho už většinou nevšímá, už nerozlišuje, z čeho se jeho noviny skládají, ale těch několik praktikujících staromilců ví, že ani sebelepší otvírák a sebeaktuálnější reportáž nevytvoří pravou novinovou pohodu.
Psát sloupky vypadá na první pohled jako oddychová práce. Jenže pravidelný sloupkař žádnou dovolenou prakticky nemá, dnes a denně sestupuje do koryt životů bez neoprénového obleku a nesmí z toho být frustrován. Nesmí se stát ani lovcem skalpů, ani Vševědem Všudybudem. Nesmí po čtenáři chtít, aby dělal kvérgrify do foroty (jak pěkně popsal Karel Poláček), a musí se vyvarovat plevelných slov. Nesmí a musí, samé příkazy a zákazy.
Sloupkař píšící o kultuře a především o literatuře by pak měl mít stále na paměti, že poučený čtenář zná španělské přísloví: Vyvaruj se člověka, který zná jen jednu knihu. „Umět“ jen jednu knihu, toť přímo ideál všech vůdců, politiků a ideologů, ale je to smrt literatury.
Znám takového jednoho, který to všechno dovede. Píše knihy pro děti, je překladatelem, textařem a básníkem. Nechápu, jak to všechno zvládá. V jedné své básni o rybě a hostu (Přehlášky, 1967) má verš: Ne a ne spolknout kost. Nevím, jak při štědré večeři, ale v literatuře kost nespolkl žádnou. To se málokomu povedlo. Měl by dostat Cenu rybí kosti.
Taky má rád amerického spisovatele Kurta Vonneguta jr., jehož mantrou z knihy Jatka č. 5: So it goes, jež se stala sloganem části americké mládeže v 70. letech, ukončuje (a propojuje) každý sloupek.
Tak to chodí v Salonu s Pavlem Šrutem od 1. července 1999 (č. 123). Přesněji řečeno, tak to chodilo do minulého týdne... Zdravím ho za všechny po vonnegutovsky, tentokrát s pomocí výpůjčky z románu Kolíbka: Huš, huš, huš!
